Na stůl patří dvanáct chodů

Přiblížit Vánoce na Ukrajině je nelehký úkol. Shodují se na tom sami obyvatelé této největší evropské země, kteří nyní žijí v Česku.

Jejich domovina je rozmanitá a navíc zasažená někdejší sovětskou bolševickou diktaturou, která si zejména na východě „dala záležet“ na devastaci ukrajinských lidových i náboženských zvyklostí. „Vánoce neměly být tak významný svátek,“ popisuje Nastasia, uprchlice z východu Ukrajiny, kde se proto mezi lidmi slavil spíše Silvestr, který Vánocům podle juliánského kalendáře vždy předcházel. A v tu dobu mívali lidé doma ozdobený stromeček a dávali si dárky. Oslava Vánoc, která připadala až na šestého a sedmého ledna (letos se Ukrajina poprvé přiklání k západní dataci), pak byla spíše komorní a rodinná.

Docela jiná atmosféra panuje o Vánocích na západě Ukrajiny. „Jádrem oslav je slavnostní večeře a bohoslužby na dva vánoční svátky. Stromeček jsme nemívali a vůbec jsme si nedávali nějaké dárky. Vedle liturgie se zpěvem koled je u nás hezkým zvykem vertep, což je divadlo o Ježíši, ve kterém vystupují Tři králové, ale i Jidáš a další biblické postavy. A hlavně se chodilo na koledu dům od domu a koledníci dostávali sladkosti, lahůdky a drobnosti. Čím více dorazilo koledníků, tím budete bohatší – říkalo se,“ popisuje Olga Semčuk, nynější farnice z pražských Stodůlek, která přišla od Lvova. „Vánoční zvyky se u nás lišily dokonce od vesnice k vesnici. Moje maminka je ze vsi Vynohrad a tatínek z Uhornyk, mezi nimi je sedm kilometrů – a když založili rodinu, museli propojit poměrně odlišné vánoční zvyklosti,“ vzpomíná Olga.

Její slova potvrzuje i skupina žen ze všech částí Ukrajiny, které přišly na setkání s arcibiskupem Janem Graubnerem na pražské arcibiskupství. Sedíme v kruhu a vyprávíme si o Vánocích v jejich Ruskem ostřelovaném domově. Na vánočním stromečku nebo čase jeho zdobení se neshodnou, ale nikde prý nesmí chybět diduch. „Je to něco jako stromeček na stole, vyrábí se ale z obilí. Zní to trošku jako česky ‚dědeček‘, ale nemá to ten význam. Může být velký i malý a dává se vždycky doprostřed tabule,“ popisuje Světlana.

Slavnostní tabule

Podobně jako v České republice dávají i Ukrajinci na stůl navíc jeden talíř, kdyby šel někdo náhodou kolem. Rozmanitost jídel však daleko předčí naše tradiční regionální a rodinné spory o to, zda do bramborového salátu patří salám, nebo ne. „Slavnostní večeře se musí skládat ze dvanácti chodů,“ shodují se ženy. „Podle apoštolů,“ doplňuje Hana. Jenže výčet jednotlivých jídel by nejspíš zabral více než jednu novinovou stranu. Ženy jedna přes druhou snášejí dobroty na pomyslnou tabuli. Shodnou se na uzvaru, nápoji z cukru a ovoce, které od jara do léta suší, ba někde i udí ve vonném kouři.

Od východu až na západ prý musí být na stole také kaše zvaná kuťa. „Je sladká a připravuje se z tlučené pšenice, máku, sladu nebo medu,“ vypočítává Halina. Kupí se návrhy celé řady přísad jako oříšky, rozinky, sušené ovoce, mléko či smetana. Některé rodiny přidávají také nezvyklé a méně dostupné i drahé dobroty, jako jsou kousky pomerančů či mandle, vlašské ořechy, sirupy, chalva, kandované nebo sterilované exotické ovoce.

Na stole prý nesmí chybět rovněž houby. Nakládané. Jinde pak v omáčce nebo v polévce zvané houbová juška. Když jsme narazili na polévku, opakovaně zazněl i ukrajinský boršč, který je od letoška na seznamu dědictví UNESCO. Pokyvování a všeobecný souhlas sklidil chléb, respektive dvě jeho varianty: kočarun a pampušky. Prvně jmenovaný je zdobený kulatý chléb a pampušky opět přinesly trošku vzruchu při vysvětlování, jaké mají být. Jsou fúzí mezi koblihou a žemlí. Mohou být slané, a to s česnekem. V Doněcké oblasti se podávají s bylinkami. Ale připravují se prý také na sladko plněné džemy, zavařeninami, ba i Nutellou. Rozhodně jsou kynuté. Ovšem zda „správně“ mají být pečené, či smažené, už s jistotou nelze říci.

To, co máme na slavnostním stole s Ukrajinou společné, je ryba. Samozřejmě ne český smažený kapr, ale plejáda sladkovodních i mořských ryb v podobě nakládané, vařené, uzené, pečené i smažené.

Další chod, který přítomné hospodyňky spíše spojoval, než rozděloval, jsou varenyky – plněné těstovinové taštičky. Mívají tvar čtverce nebo půlměsíce a jako náplň se do nich zejména o Vánocích používají brambory, zelí, tvaroh, obiloviny a zřídka také maso. Dělají se i na sladko s ovocem. Varenyky se podávají polité máslem či s kysanou smetanou, sladké varianty pak s cukrem. Další možností, ovšem méně postní, je přidat na ně škvarky a do zlatova smaženou cibulku.

Obecně se při této slavnostní večeři nepodává maso – výjimečně se servírují golubki, což jsou „holoubci“ z bílého zelného listu plněného mletým masem rozličných druhů.

Symbolem rodinné pospolitosti a společenství bývají na slavnostní tabuli fazole nebo hrách, protože až dohromady v jedné misce vytvoří jídlo, kaši nebo slaný příkrm. Viněgret ze západu Ukrajiny je potom jídlo nejvíce podobné českému bramborovému salátu – tento se skládá z kostiček řepy, brambor, mrkve, cibule, kyselého zelí a fazolí. Místo majonézy tam patří olej.

Vzpomínka na vzdálené i zesnulé

Jakkoliv při našem hovoru zněl převážně smích, došlo i na slzy. „Vánoční večer je také trošku smutný svátek. Vzpomínáme na ty, kteří umřeli v uplynulém roce i dříve,“ připomíná Halina a dodává: „Je to svátek rodiny. Naši příbuzní, přátelé, synové, tátové, strýci i bratři zůstali na Ukrajině. Nemáme možnost slavit se svými nejbližšími. Naše rodina jsou teď naši přátelé a kamarádi . Slavit letos budeme s lidmi, kteří nám pomohli a pomáhají,“ uzavírá.