Mučednice a „bílá růže“ ze Sobotína bude blahořečena

V sobotu 11. června 2022 se v katedrále ve Wrocławi uskuteční slavnost, při které bude blahořečeno, a tak nám představeno jako příklad, deset mučednic z Kongregace sester sv. Alžběty z oblasti polské Nysy. Všechny zahynuly rukou sovětských vojáků v rozmezí února až května 1945 při hájení své čistoty nebo života druhých lidí. V čele skupiny desíti alžbětinských mučednic stojí nejmladší z nich – 29letá Maria Paschalis Jahnová, zastřelená a pohřbená v Sobotíně na Šumpersku. Děkovnou mši svatou za blahořečení sestry Marie Paschalis a jejích družek bude v sobotínském kostele v sobotu 18. června od 14.00 celebrovat arcibiskup Jan Graubner.

Maria Paschalis se narodila 7. dubna 1916 v obci Górna Wieś (tehdy nazývané Ober Neuland, dnes tvoří část Nysy), vzdálené asi 80 km severovýchodně od Šumperka. V letech 1922–1930 chodila do obecné školy v Nyse, poté se vyučila a pracovala v místní továrně na zpracování ovoce. Kvůli tíživé ekonomické situaci odjel v roce 1926 její otec za prací do vestfálského Herne, kam jej v prosinci téhož roku následovala jeho žena Berta s třemi mladšími dětmi. Maria se k nim přidala na přelomu let 1934–1935: nejprve pracovala v Herne, později odešla do Wuppertalu, kde pomáhala v katolickém tovaryšském domě, který vedly řeholní sestry. Již tehdy se projevil její sklon k duchovnímu a zasvěcenému životu, neboť zde vstoupila do mariánské kongregace.

V roce 1935 nebo 1936 se Maria vrátila zpět do Nysy, aby v domě Langfeld pečovala o starší majitelku domu a její nevidomou sestru. Dne 30. března 1938 vstoupila v Nyse do Kongregace sester svaté Alžběty, v říjnu téhož roku přijala jméno Maria Paschalis a dne 19. října 1939 složila časné sliby. Od roku 1939 do roku 1942 pracovala postupně v řádových konventech v Kluczborku a v Głubczycích. Dne 13. dubna 1942 byla opět povolána do Domu sv. Alžběty v Nyse, kde vařila a ošetřovala staré a nemocné sestry.

Mariiny pohnuté osudy se začaly odvíjet na sklonku války. V březnu roku 1945 Rudá armáda postoupila až k Nyse. Z německého Slezska prchaly ve strachu před zvůlí osvoboditelů tisíce lidí, kteří vzbuzovali svým vyprávěním o ukrutnosti Rusů strach i v zázemí. Kvůli přijetí uprchlíků bylo území v moravských a českých Sudetech rozděleno do evakuačních obcí a uprchlíci byli posíláni na konkrétní místa do doby, než se budou moci po „obratu ve válce“ opět vrátit domů. Dobové zdroje se zmiňují, že vesnice jako Velké Losiny, Vízmberk (dnes Loučná nad Desnou), Sobotín nebo Petrov nad Desnou měly tehdy dvojnásobný počet obyvatel než před válkou.

Sestra představená tedy před vstupem Rudé armády do Nysy poslala sestru Marii Paschalis spolu se sestrou Marií Fides na zatím válkou nedotčenou severní Moravu. Svou roli v tomto rozhodnutí snad sehrál nesporný půvab, mládí sester a také nebezpečí znásilňování ze strany Rusů. Jednalo se o výjimečné opatření (drtivá většina sester zůstala), bylo však prorocké. Hned první den po obsazení města rudoarmějci zabili dvě řeholnice.

„Já patřím Kristu“

Po odchodu z Nysy působily obě mladé alžbětinky patrně nějaký čas ve Velkých Losinách. Po jisté době však obě přešly do Sobotína a připojily se ke skupině řeholnic, které ve školní budově ošetřovaly staré lidi. Situace přetížených a v provizorních podmínkách pracujících sester se zásadně změnila příchodem Rudé armády do obce. Rudoarmějci, kteří se na německých územích chovali velmi nevybíravě k místnímu obyvatelstvu, dorazili do Sobotína 7. května 1945 a již v prvních hodinách „osvobození“ docházelo k rabování a výtržnostem, které vyvrcholily 8. května popravou šestnácti sobotínských občanů a vypálením jejich domů.

„V pátek 11. května projížděl kolem jeden ruský voják na kole. Zastavil a vstoupil do budovy. Sestra M. Paschalis chtěla právě sejít ze schodů. Vyděšená vběhla zpět do místnosti, kde se zdržovali další lidé. V příštím okamžiku rozrazil rudoarmějec dveře a požádal mladou sestru, aby ho následovala. Maria Paschalis pevným hlasem řekla: ‚Nosím svatý hábit. Nikdy s tebou nepůjdu!‘ Násilník ji uchopil za paži, ona se mu však vytrhla a ukryla se za stůl. Voják vystřelil do stropu. Když ji znovu vyzval, aby s ním šla, odpověděla rozhodně: ‚Patřím Ježíši Kristu. On je mým snoubencem. Klidně mě zastřel!‘ Poklekla, vzala do ruky kříž, políbila ho a modlila se: ‚Prosím všechny o odpuštění, jestli jsem jim ublížila. Můj Ježíši, dej mi sílu zemřít.‘ Rus vystřelil. Sestra padla dozadu a byla na místě mrtva.“ Tento detailní popis pochází z dobového písemného svědectví tehdejšího sobotínského faráře P. Bruna Esche. Je ovšem jisté, že Esch nebyl přímým svědkem mučednické smrti sestry Paschalis a zaznamenal jen svědectví přítomných chovanců a možná i sester.

Druhým hodnověrným dobovým zdrojem, který zmiňuje smrt sestry Paschalis, je sobotínská farní kronika, kterou doplňoval buď kaplan Georg Heiny, nebo kostelník Engelbert Prosig. Ta je mnohem střízlivější v popisu události. Uvádí, že „… Rusové zastřelili sestru Paschalis. Jeden ruský voják ji chtěl znásilnit. Ona se však vzpírala, uchopila kříž a vzkřikla: ,Já patřím Kristu, ne vám.‘ Nato ji zastřelil.“ Sobotínská kronika také potvrzuje Eschovu verzi o tom, že sestra Paschalis byla pohřbena u hřbitovní zdi naproti vchodu do sakristie, tedy nikoli s ostatními „oběťmi posledních dní“. Během pohřbu na sobotínském hřbitově za účasti tří kněží, sester alžbětinek a početného zástupu věřících byla Maria Paschalis představena jako vzor odvahy a rozhodnosti a jako příklad hodný následování. Již krátce po smrti začala být s úctou nazývána „bílou růží z Česka“.

Smrt z nenávisti k víře

V kontextu poválečného dění v Československu i Polsku byly smrt i příběh alžbětinské řádové sestry zapomenuty a v samotném Sobotíně o nich, až na výjimky, nikdo nevěděl. Až v 90. letech 20. století, 50 let po její smrti, se na sobotínském hřbitově začaly objevovat skupinky věřících i sester z Nysy, kde se příběh o mučednické smrti sestry Marie Paschalis předával ústním podáním. Podklady pro beatifikaci slezských mučednic začala sbírat již v devadesátých letech s. M. Margarita Cebula CSSE, která od roku 1983 pracuje jako postulátorka v kauzách blahořečení v několika různých případech, týkajících se sester sv. Alžběty.

Do beatifikačního procesu, který má na starosti s. Miriam Zając, bylo zahrnuto deset řeholnic z Kongregace sester svaté Alžběty v oblasti Nysy. Všechny zahynuly rukou sovětských vojáků v rozmezí února až května 1945 při hájení své čistoty nebo životů druhých lidí. Samotný proces byl zahájen v pátek 25. listopadu 2011 v katedrále sv. Jana Křtitele ve Wrocławi arcibiskupem Marianem Gołebiewskim. Do roku 2015 speciální diecézní tribunál shromažďoval a zkoumal dokumenty, doklady svatosti života a okolnosti umučení sester. Věřící byli vyzváni, aby se k nim modlili se svými úmysly a vytvářeli tak příležitost k zázračnému konání. Dne 19. června 2021 papež František podepsal dekret o tom, že Maria Paschalis a jejích devět spolusester zemřely in odium fidei („z nenávisti k víře“), čímž se uvolnila cesta k jejich beatifikaci, která proběhne 11. června 2022.

Kalich místo terče

Sestry sv. Alžběty uchovávají ve svém mateřinci v Nyse na ulici Sobieského zvláštní relikvii. Je to mešní kalich, který byl až do prvních týdnů roku 1945 používán při slavení mešní oběti v kapli Nejsvětějšího srdce Páně v domě sv. Alžběty v Nyse na Slovanské ulici. Nazývají ho „kalich utrpení“, protože tato bohoslužebná nádoba se na konci války stala svědkem a součástí rouhavého zneuctění. Když ruští „osvoboditelé“ vpadli do kláštera, vyhnali sestry i všechny přítomné do sklepa. Klášter včetně kaple a sakristie prohledali a vyrabovali.

Tento „kalich utrpení“ je provokoval, protože pochopili, že má pro sestry hlubší hodnotu – nejedná se jen o obyčejnou nádobu, ale o symbol toho, co jim je nade vše svaté. Proto ho tehdy ruští vojáci znesvětili – použili ho jako nádobu na jídlo a pití, pak si z něj udělali hračku, terč, na který stříleli a provrtali ho kulkami. Nakonec ho zkroutili a pohodili.

Znesvěcený svědek toho, co dokáže lidská zloba, byl později nalezen a sestry ho v úctě uchovaly, pokřivenou nohu narovnaly. Dnes je s velkou úctou přechováván v klášteře alžbětinek jako symbol utrpení a hrůzy oněch těžkých dní, kdy se nenávist vojáků střetla s láskou sester k jejich božskému Ženichovi. Raději podstoupily mučednickou smrt, než aby zradily Ježíše. „Kalich utrpení“ uchránil od zapomnění jejich mučednickou smrt a pro příští pokolení zůstane symbolem hrdinného zápasu sester sv. Alžběty o zachování věrnosti Bohu. Tento kalich je dnes viditelnou připomínkou našich nových blahoslavených.

S využitím článků Anny Rozsívalové v květnovém a červnovém vydání časopisu Tam&Tam, měsíčníku šumperského děkanátu.