Mons. Tomáš Halík: Na synodální cestě je třeba mít odvahu na změny

Úvahy českého teologa Mons.Tomáše Halíka provázely třídenní mezinárodní setkání farářů z celého světa v Sacrofanu od 29. dubna do 2. května. Témata se týkala krize důvěryhodnosti církve způsobené sexuálním zneužíváním, klerikalismem, úbytkem kněžských povolání atd.

"Na cestě k synodální reformě musíme mít odvahu různé věci v církvi měnit. Nezbytné strukturální změny však musí doprovázet duchovní prohloubení. Musíme se neustále zdokonalovat v umění duchovního rozlišování, rozlišovat Ducha doby od znamení doby.“ To mimo jiné uvedl český teolog Mons. Tomáš Halík ve svém projevu na mezinárodním setkání farářů z celého světa, které začalo v pondělí 29. dubna v Sacrofanu u Říma a skončilo ve čtvrtek 2. května audiencí u papeže Františka. Halíkovy úvahy provázely třídenní setkání, které má být přípravou na druhé zasedání XVI. řádného generálního shromáždění biskupské synody, jež se uskuteční v říjnu tohoto roku. Středobodem promluv Mons. Halíka byla potřeba duchovního rozlišování a odpovědnost kněží za poslání církve a jejich role v synodální obnově.

Mons. Halík zdůraznil, že na synodální cestě je třeba si navzájem dodávat odvahu, protože Bůh promlouvá i skrze krize, skrze rozpad dobových jistot. "V současné době prožíváme období zkoušky. Krize jsou výzvou ke změně a ukazují, že už nemůžeme pokračovat v dosavadním způsobu myšlení, života a práce. Proto je podle něj krize "kairos", tedy příležitost aktivně reagovat na Ježíšovo klíčové učení: "Čiňte pokání!".

Podle teologa je krize důvěryhodnosti církve a kněžství důsledkem nečekaného počtu případů sexuálního, psychologického a duchovního zneužívání pouze jedním z významných aspektů této situace. "Papež František měl odvahu uznat a veřejně přiznat, že tyto skandály nejsou jen selháním jednotlivců, ale příznakem neduhu celého církevního systému. Ježíš tuto nemoc nazval "kvasem farizeů" a papež František ji nazývá "klerikalismem" neboli pojetím duchovní autority a jejího výkonu poznamenaného světskostí a mocichtivostí. Varování od papeže znamená, aby kněží nebyli vládnoucí třídou církve, ale spíše služebníky všech."

Nechyběly úvahy o poklesu povolání ke kněžství a zasvěcenému životu v mnoha částech světa, což, jak řekl Halík, je důvodem k velkým obavám. Dodal však, že i tam, kde je mnoho kandidátů na kněžskou službu, si musíme klást otázku po kvalitě a autenticitě zralosti jejich motivace. "Není to v některých případech touha po určitém společenském postavení a uznání? Počet povolání však stále klesá. Znamená to, že Bůh neslyší naše modlitby, nebo spíše že my neslyšíme jeho výzvy. Možná Bůh říká, že dosavadní způsob chápání a vykonávání kněžské služby, výběru kandidátů a přípravy na kněžství už neodpovídá tomu, co se očekává v budoucnosti. Prosím, neklepejte na dveře, které jsem pro vás zavřel. Místo toho odvážně a tvořivě hledejte dveře, které vám chci otevřít."

Mons. Halík se také pozastavil nad pochopitelným strachem některých křesťanů ze změn, které synodální proces obnovy přinese: "Obávají se, že křesťanství v tomto procesu může ztratit svou identitu. Proces obnovy je však naopak výzvou k novému a hlubšímu objevení identity křesťanství. Krista, který je přítomen v církvi a jehož přítomnost musí růst v dějinách světa, nelze uzavřít do několika definic“. K tématu misie naopak zdůraznil, že po Druhém vatikánském koncilu církev přestala být jednosměrnou ulicí, ale nabyla podoby dialogu, který zahrnuje naslouchání druhým, respekt a snahu o porozumění. "Misionáři se musí zbavit postoje koloniální nadřazenosti vůči těm, ke kterým jsou posíláni, a jejich kultuře. To se týká nejen misionářů v bývalých koloniích, ale také vztahu křesťanů k moderní a postmoderní kultuře na Západě. Cílem tedy není větší a mocnější církev, ale intenzivnější přítomnost Krista v lidské rodině a nová podoba církve jako pokornějšího, a tedy efektivnějšího prostředníka této přítomnosti. Synodalita znamená další krok tímto směrem: Musíme se vydat společnou cestou (syn hodos) s ostatními a směřovat k univerzálnímu bratrství, jak čteme v encyklice Fratelli tutti."

Synodální církev ovšem musí také vytvářet "oázy klidu a chvíle slavení"; má se stát církví vstřícnou, naslouchající, místem pohostinnosti. A měla by být také školou víry a moudrosti. "V dnešním světě nemůže církev obstát, pokud nenabízí také školy modlitby, osobního vztahu s Bohem a místa kontemplace. Síť místních farností bude třeba doplnit o centra duchovního života, kde se učí kontemplativní modlitbě a osobnímu duchovnímu životu a kde je také prostor pro výměnu zkušeností a společné hledání odpovědí na naléhavé otázky. To, co dnes věřící, ale i ti, kdo hledají spiritualitu, nejvíce vyžadují, je duchovní doprovázení. Do této služby je možné zapojit mnoho laiků, pokud mají vzdělání v teologii a osobním poradenství a především potřebná charismata a zkušenosti. Potřebujeme školy křesťanské zralosti!," vysvětluje Halík.

Při pohledu na synodální cestu poznamenal, že musí vyvést církev z nemoci klerikalismu a triumfalismu, stejně jako z projevů hříchu pýchy a z podoby uzavřeného konfesijního systému do podoby pravé katolicity, univerzality, církve otevřené všem. "Do naší služby ve farnostech bychom měli vnést dobré zkušenosti ze synodálních setkání. Je nezbytné vytvořit atmosféru důvěry, aby každý mohl otevřeně vyjádřit svůj názor." Tato kultura sdílení, reflexe, rozhodování a komunitní odpovědnosti ve farnostech může významně přispět k obnově života církve.

"Je zřejmé, že proces synodální obnovy církve bude vícerychlostní. Některé místní církve jsou již na určité reformy připraveny, jiné nikoliv," uzavřel Mons.Tomáš Halík a přesunul svůj pohled na paradoxy procesu globalizace, které v současnosti prožíváme: "Čím více se společnosti sbližují ve své technické a ekonomické propojenosti, tím více se projevují kulturní rozdíly. Náboženství, která by měla vytvářet mosty komunikace, vzájemného porozumění, respektu a spolupráce, často hrají opačnou roli. Legitimní obrana kulturní identity, pokud není spojena se snahou o pochopení a respektování ostatních, se stává zbraní v kulturních válkách, které mohou přerůst v opravdové války, jak jsme toho svědky dnes. Synodální proces, společná cesta, se musí uplatňovat ve farnostech a v životě církve, ale měl by být zároveň inspirací pro soužití celému lidstvu."

Zdroj: Vatican News, italská sekce