Modlitba chudého

“Jde o jeden z nejbolestnějších, nejjemnějších a nejskrytějších vynálezů ďábla, které jsem u něj objevila”, říká svatá Terezie z Avily. O čem že to mluví? O pokušení nemodlit se. O vnuknutích, které nám říkají, že je lepší, abychom se před Bohem spíše schovávali, než před něj předstoupili s prázdnýma rukama, spoustou nedokonalostí ale velkou důvěrou. Také tomuto pokušení někdy podléháte?

“Myslet si, že modlitba je blažený stav, nedostupný roztržitým lidem, kterým pak nezbývá nic jiného než sloužit Bohu jiným způsobem – to je velmi houževnaté pokušení. A kolik lidí mu podlehne! Nikdy to nejde bez námahy. Neboť Pánovo povolání k modlitbě k nám přichází stále, i v lomozu naší roztržitosti, jako tichý, ponížený, tlumený, ale vytrvalý hlas… Co se stane s naší duší, jestliže podlehne všemu tomu rozptylování a přestane hledat Boha? Moc dobře víme, že modlit se prací, byť by byla sebelepší, nestačí. Taková modlitba nenahradí modlitbu soukromou. Zbude nám stesk po osobním setkání s Pánem, od něhož jsme možná nebyli ani tak daleko; stesk po modlitbě, při níž bychom se jen modlili… Co dělat? Především potřebujeme povzbuzení.”

Hledáte-li takové povzbuzení k modlitbě, ať již v čase začátků, vyprahlosti nebo jen šedi “všedních” modlitebních chvil, nechte se oslovit velmi inspirativními a hlubokými texty francouzského bosého karmelitána, otce Pierra-Marie od Kříže (1922-2004), který je tvořil pro časopis Vives Flammes - Živé plameny. V Karmelitánském nakladatelství vyšly pod názvem Modlitba chudého.

Být chudý v duchu je označení, které v nás může vzbuzovat nejrůznější a ne vždy příjemné pocity. Být chudý duchem, mít duši chudého, však v křesťanském významu rozhodně neznamená libovat si v nouzi a bídě, nebo nedosahovat dostatečné inteligence. Chudoba ducha po “křesťansku” je postoj člověka, který ví, že má veškeré své bohatství u Boha. Takový člověk ví, že je ve všem závislý na Bohu a je si před ním i před druhými vědom své nepatrnosti. Veškeré své štěstí a naplnění pak hledá v Něm. Chudí v duchu jsou již na cestě ke svému největšímu bohatství - k Bohu, který sám je jejich štěstím.

Modlitba dle otce Pierre-Marie “je něco docela jiného než osamělé přemítání básníka, filozofa či buddhisty. Je to sdílené přátelství, výměna lásky s tím, který jako jediný může dát smysl tajemství našeho života.” Modlitbu nazýval také tepem křestního života, prací lásky, úzkou branou, která vede k Životu. Pro křesťana je tedy životně důležitou, zároveň ale i namáhavou záležitostí, se kterou měl otec Pierre velkou touhu všem duším pomáhat.

“Máte několik minut denně, které jste si vyhradili pro Boha? Chtěli bychom vám pomoci je dobře vyplnit”. To bylo heslo časopisu, pro který tyto texty vznikaly. Byl určený všem, pro něž je modlitba “cesta velmi namáhavá a bolestná”. “Velká” Terezie (z Avily) i “malá” Terezička z Lisieux patří k nejlepším učitelkám modlitby i cesty ke svatosti. Právě jejich spiritualitou se otec Pierre-Marie ve svých textech inspiruje a z jejich zkušeností a moudrosti vychází.

Učí nás pracovat s duchovními knihami a evangeliem jako velmi potřebnými nástroji modlitby: “Hlavně ze začátku – a začátky bývají dlouhé! – bychom se nikdy neměli pouštět do modlitby bez evangelia v ruce či nějaké dobré knihy o Ježíši. Ne proto, abychom se nutili do rozjímání nad tou či onou stránkou, ale abychom měli při sobě ten nejjistější prostředek proti marnému bloumání v případě, že nás v usebrání Bůh sám neujišťuje o své přítomnosti.”

Trefně vyjmenovává příčiny roztěkanosti a dává konkrétní rady, jak jí předcházet. Ujišťuje nás pak i o Boží věrnosti navzdory naším nezdarům: “Naše představa, jací bychom„ měli být“, nás často zavede naopak dál od Boha, přinejmenším v oblasti, kde se snažíme změnit. … Znovu se však ujišťujeme, že pro ty, kdo milují Boha, je všechno milost – i překážky. Pokud nejsou námi chtěné, stávají se nástroji Boží prozřetelnosti. Že by se Bůh vzdálil z místa, na které nás zavedl, to není možné.”

Kniha poodkrývá účinky modlitby. O modlitbě mluví otec Pierre-Marie s velkou důvěrou a láskou. Čerpá z moudrosti Terezie z Avily, pro kterou byla modlitba téměř dvacet let živou výčitkou a místem velkých zápasů: “Svatá Terezie předává, co sama hluboce pochopila. Podlehnout pokušení beznaděje a zanechat modlitby znamená ztratit tu nejlepší příležitost, jak se přiblížit k Bohu a začít konat to, co od nás očekává. Vytrvat v modlitbě ‚přes všechny chyby‘, a dokonce právě kvůli nim, znamená zůstat v Boží ruce, v ‚pravici‘, která nás chrání, vede a přitahuje. Chvíle každodenní modlitby, které jsme si vyhradili, jsou nejcennějším časem dne. Něco posvátného, co náleží Bohu: nechtějme si to vzít zpátky. Je jasné, že při tom budeme malounko trpět, a to mnoha způsoby, protože satan modlitbu nemá rád a snaží se nám ji často znepříjemnit. ,Ví o škodě, která mu odtud vzchází,‘ řekla svatá Terezie. Přesto vytrvejme.”

Lze se modlit kdekoliv? Mám se modlit i v marném čase roztěkanosti, nebo jen když cítím Boží blízkost? Co od modlitby (ne)čekat? Modlit se, když už možná necítím ani touhu po Bohu, když nevidím v modlitbě žádné zlepšení? Kniha přináší jasné a velmi povzbudivé odpovědi na všechny tyto otázky, které si dříve nebo později položí asi každý, kdo se poctivě o modlitbu pokouší. A jelikož modlitba nemůže být odtržená od jiných aspektů duchovního života, přináší kniha i hluboké myšlenky o kříži, o Panně Marii nebo o svatosti. 

“Svatost není neústupná věrnost nějakým zásadám, je to velkorysá věrnost Osobě. Není to řehole, je to láska. Nevyžaduje nějaký dokonalý způsob života v ústraní, s minimem všednodenních banalit: je to právě tato banalita, tato přijatá, milovaná a darovaná „strašná každodennost“. Právě tento pokorný materiál používá Láska, když tvoří klenoty svatosti. Navždy se vyhýbejme té chybě, že bychom nedávali nic, protože se nám zdá, že by to bylo moc málo.”

Knihu Modlitba chudého můžete zakoupit na našem e-shopu.