Místo odpovědí nabízejme otázky

Jak začít se smiřováním? Kde k tomu najít odvahu a pomoc? Co dělat se vztahy, které se zdají být neřešitelné? To v rozhovoru poodkrývá karmelitán a rodinný terapeut P. PETR GLOGAR.

Jak se smiřováním začít? Co je k němu potřeba?

Mám za to, že pokud se chci s druhým člověkem smířit, musím ho mít alespoň trochu rád. Abych tak nalezl cestu k tomu, jak případné protipóly a nesoulad dát vedle sebe, o což v usmíření podstatně jde. A pak je asi důležité přijmout to, co mi nemusí být příjemné, a to jsou vlastní limity, mé představy o tom druhém, jeho obtížné vlastnosti nebo to, co se děje v mém okolí. Ale abychom si dobře rozuměli, cílem je přijmout, že i protiklady mají v našem životě své místo a jen společně utvářejí celek. Pomůže nám respekt a úcta k tomu, že všechno v životě má své místo. Smíření je vlastně přijetím, že věci jsou jinak, než jak jsem si je představoval. I třeba v tom smyslu, že na něco už nemám čas, síly nebo schopnosti. Může mi to vadit, můžu být naštvaný, brát to jako újmu, anebo to přijmout a směřovat tak k vnitřnímu klidu. Možná to na pohled působí pasivně („musím se s tím smířit“), ale domnívám se, že se jedná o velkou aktivitu a náročný duchovní proces.

Co nám ve smíření brání?

Slavný psychoterapeut C. G. Jung by řekl: „Tvoje nepravé, falešné nebo nezdravé ego.“ To, co si myslíme, že jsme, ale kým skutečně a doopravdy nejsme. Mohou to být různé masky, převleky, které si na sebe bereme, abychom nějak dobře vypadali. Dokud tento postoj neopustíme, je smíření s druhým člověkem velmi těžké. Ve vztahu k sobě je třeba si připustit i své stinné stránky, obejmout svůj stín. Patří přece do mého života. Je samozřejmě složité tohle udělat. Můžeme mít strach, že se nám všechno rozpadne. V tu chvíli máme volbu: buď proti nim bojovat, anebo je přijmout a využít. To nám pomáhá být sami sebou.

Daří se nám přiznat si, že naše vztahy nebo postoje nejsou dobré?

Jako kněz a psychoterapeut se setkávám s lidmi, kteří přicházejí se svými těžkostmi, trápením a životními trablemi. To, co třeba roky fungovalo, najednou nefunguje nebo se doslova rozpadá a nedrží pohromadě. Mohou to být zdravotní obtíže nebo se ocitají pod nějakým novým tlakem, rozhodováním. A to jsou přesně ty momenty, o kterých jsem mluvil, které nás nutí přemýšlet, co je v nás pravdivé, co je tím naším pravým obrazem sebe sama. Jsou to momenty, které nás mohou osvobodit, jako když se rozbije zrcadlo. Většinou máme zprvu snahu to nějak lepit, znovu skládat dohromady: „Celý život mi to takhle fungovalo, musí to jít i dál.“ Postupně se ale dostáváme do fáze, kdy už to nejde. Pak je šance k vytvoření nového, pravdivějšího obrazu, kým skutečně jsem. Ne poslepovaný, ale úplně nový pohled. Tady mnohdy vznikají krásné nové věci. Ale jde o bolavý přerod, podobně jako když se rodí nový život.

Jaké je v těchto přerodech místo pro Boha? Jít na vše vlastními silami, nebo naopak jen čekat na zázrak asi není nejlepší řešení.

Boha nemusíme zvát do našich životů, Bůh v tom všem už je, stal se člověkem – to znamená, že se stal jedním z nás. Je tu mezi námi. Bůh přichází do světa skrze nás. A právě tohle si můžeme uvědomit, že Bohu není nic z našeho života vzdálené. On je uvnitř a já jen nacházím jeho přítomnost. Mnohdy za mnou přicházejí lidé, kteří chtějí řešit konkrétní problém v rámci své duchovní cesty, své vlastní spirituality. Ale společně dojdeme k tomu, že je potřeba nejprve pracovat na osobnostní nebo psychologické rovině. Anebo naopak – někdo chce až urputně pracovat na sobě, změnit něco na svých vztazích, ale potřebuje se na to podívat z nadhledu: „Kde je v tom příběhu Bůh? Kde ho tam nacházíš?“ A to je potom spíše prostorem pro duchovní doprovázení.

Je snadné poznat, kde může pomoct třeba svátost smíření, duchovní rozhovor, a kde už by naopak měla nastoupit terapeutická pomoc?

To je jeden z důvodů, proč jsem šel do psychoterapeutického výcviku. Chtěl jsem věcem více rozumět jaksi i z druhé strany a mít možnost použít i jiné nástroje, než jsem měl jako kněz k dispozici. A zároveň plněji poskytnout ozdravnou sílu svátosti smíření.

Terapii a duchovní rozhovory ale oddělujete.

Ano, oboje má svůj jasný rámec. Svátost smíření stejně jako duchovní doprovázení má svou formu. Nemíchám to dohromady. A už vůbec ne s terapií. Při prvním setkání se snažíme rozlišit, co dotyčný člověk hledá a potřebuje. Snažím se to oddělovat i místem, kde probíhá terapie a kde svátost smíření. Jsem si přitom vědom svých limitů. I přes poměrně dlouholetou zkušenost se stane, že narazím na témata a problémy, se kterými neumím pracovat nebo jsou nad rámec mé zkušenosti. Tehdy musím přiznat své limity a takového člověka musím poctivě poslat za nějakým jiným odborníkem. A platí to i v duchovním doprovázení. Já přece nemám patent na rozum, abych mohl doprovázet kohokoliv. Mohu jít s druhým jen tak daleko, kam jsem došel já sám. Je poctivé si přiznat, že něčemu nerozumím.

A je předpokládám naivní si myslet, že terapeut či doprovázející za mě vyřeší problém a řekne „udělejte to takhle“.

Terapie je skvělá v tom, že nenabízí odpovědi. Spíše klademe otázky. Doptáváme se, abychom situaci porozuměli. Snažíme se na to společně dívat z různých úhlů, spolu si prohlížíme ono „operační pole“. Samozřejmě mohu mít ve své hlavě nějakou hypotézu, ale ta je moje, a musím si ověřit, zda je správná, mohu se třeba úplně mýlit. Nemohu tedy říct: „Je to takto a dělejte proto tohle.“ Mohu maximálně nabídnout svůj pohled, ale odpověď na danou otázku musí dotyčný objevit sám – to je největší úspěch terapie. Otázky jsou však velmi důležité. Přinášejí pohledy, které by mě samotného zřejmě nenapadly, nabízejí mi novou perspektivu a ukazují mi, jak jsou v mém životě věci propojené. Podobně to probíhá i u duchovního doprovázení. Při něm nevedu druhého za ručičku, ale ptám se, společně se díváme na jeho život s Bohem, aby tak on sám mohl kráčet a rozhodovat se. Bylo by krásné a osvěžující, kdybychom jako křesťané byli ve světě spíše otázkou než odpovědí. Velmi často říkáme, co jak má být, jak to má vypadat: „Advent má vypadat takto, Vánoce zase takhle.“ Mnohdy ale dáváme odpovědi na otázky, na které se nikdo ani neptá.

Mohu i sám poznat, že v mém životě či vztazích je třeba něco změnit?

Možné to jistě je, ale pokud mám vedle sebe někoho, kdo mi klade otázky, je to snazší. Musí to být člověk, kterému důvěřuji, a zároveň má jistý odstup. Typicky nějaký doprovázející duchovní či stálý zpovědník. Někdo, komu s důvěrou otvírám svůj život. Ten mě může navést, abych změnil to, co mám v životě změnit. Myslím, že je po této službě velká poptávka. Doprovázejícími navíc nemusí být pouze kněží, ale také moudré ženy a muži, kteří mají životní zkušenosti, o které se lze opřít.

Je smíření dlouhý proces?

Mnohdy je to běh na dlouhou trať. Zároveň se mi ale v terapii stává, že některého člověka doprovázím dlouho, už moc nevíme, kam dál, a on najednou přijde na další setkání s tím, že už to má, že ho to napadlo v tramvaji. Najednou to doběhne, vše do sebe zapadne. Terapie mu pomůže izolované ostrůvky událostí propojit v jeden obraz. Nikdy tedy nevím, jak dlouhý to bude proces.

Ani o smíření tedy není příliš užitečné přemýšlet izolovaně. Ve stylu: mám problém s těmito vztahy, tak se na ně zaměřím a nic jiného neřeším.

Přesně. Není to skládačka, že bych vzal dvě kostičky, připojil je k sobě a bylo hotovo. Do procesu smíření v rodině nebo mezi partnery vstupuje mnoho faktorů. Mám před očima jeden pár, kde jsem měl pocit, že není na čem stavět. Míjeli se skoro ve všem. „To nejde dát dohromady,“ říkal jsem si. Nic nefungovalo. Za týden přišli znovu a měli na sobě podobnou barvu oblečení. Myslím, že si to vůbec neuvědomovali, ale pro mě to byla známka vnitřní proměny, ušli spolu kus cesty ke smíření. Najednou se na sebe usmívali a říkali: „Je to dobrý.“ Pracovali na svém vztahu, stálo je to hodně sil. Nejen jejich práce, ale i všechny ty okolnosti do sebe najednou zapadly.