Místenka do poslední řady

Co to znamená cítit se v církvi „na okraji“? Pocit, který často zaznívá během synody, může být překvapivě ukazatelem správné cesty.

Člen Národního synodálního týmu P. Prokop Brož v rozhovoru v KT 32 zdůrazňuje, že se především jako církev musíme zamyslet, proč se skoro všichni účastníci synodálních diskuzí (napříč názory a rolemi) v církvi „cítí na okraji“. To je pozorování, které by nemělo zůstat bez pozornosti. Jistě nás napadne, co takový pocit ukazuje: že církev dnes nemá jednotící identitu, bez které nemůže do budoucna fungovat psychologicky, sociologicky ani pastorálně. To je důležitý směr analýzy a její řešení bude určitě součástí synodálního procesu.

Zůstaňme ale u samotné otázky: Kdo tedy stojí ve středu, když se všichni cítí na okraji? A existuje vlastně takové místo, pokud se zdá neobsazené? Nemáme takový chybějící střed spíše vidět jinak, než se ho snažit za každou cenu zaplnit? Na problém „cítit se na okraji“ se totiž můžeme podívat i jiným pohledem. Pak se totiž bude jednat o prožitek, který bychom měli chápat a spíše vítat. Bude totiž svědčit o tom, že poctivě žijeme v církvi, která je zakotvena do současného světa.

Být (a cítit se) na okraji je totiž přesně to, o co křesťanství jde. A to z několika hledisek.

Okraj nám sluší

Křesťanství nikdy nebylo blízké většinovým („centrálním“) společenským a politickým normám. Jádro evangelijní zvěsti je radikálně v opozici proti každému známému společenskému zřízení: První budou poslední, bohatý uchem jehly neprojde, nastavte druhou tvář…

Víra se od začátku staví proti samozřejmosti v odpovědích těch, kteří se cítí být normální, protože většinoví. Táže se, zda jsou naše volby správné jen proto, že jsou legitimizovány zvykovým nebo názorovým konsenzem těch, kteří stojí „ve středu“ společnosti – a to v jakékoli době. Pozice na okraji není ta, která na křesťanství zbyla. Je to pozice záměrně vyvolená a osvobozující. Je to součást toho, čím křesťanství je.

Křesťan (tedy církev) patří i nepatří do tohoto světa. A v tomto napětí musí zůstat. Příliš se zabydlet v jedné z těchto polarit je nebezpečné: bude-li se před světem chtít izolovat, přestane plnit zásadní úlohu toho, kdo má tento svět (re)orientovat. Pokud se naopak v tomto světě příliš zabydlí, stane se přinejlepším soupiskou dobrých mravů. Přinejhorším se nechá korumpovat mocí, jako už tolikrát v historii.

Současné sebeprožívání evropských křesťanů jako společenství těch, kteří se i vůči okolnímu světu (ve veřejném mínění, společenské kritice i demograficky) cítí výrazně na okraji, je i v tomto kontextu lékem na pokušení katolického triumfalismu a nebezpečné nostalgie po zašlé pompě barokních štuků. Taková zkušenost okraje je podstatná a léčivá. Nechtějme se jí zbavit příliš brzy.

Duchovní samotu nevyřešíme reformou

Křesťan (a církev) tedy musí umět vždy zároveň stát mimo tento svět. Nikoli jen v apelech od ambonu – ale také svou vlastní žitou identitou! A její součástí jsou naše volby, chování i pocity. Není kupodivu, že jeden z pocitů může být ten, že „sem příliš nepatřím“. A to v jakémkoli slova smyslu.

Takový pocit je ukazatelem naší spirituální neúplnosti, naší hluboké existenciální oddělenosti, která trvá a nemůže být zrušena – dokud nedojde jednoty s Ním. Skutečně, neklidné (neúplné) je naše srdce, dokud nespočine v Tobě, jak připomíná svatý Augustin. Rozpoznat tento pocit tedy může být také důsledkem zvětšující se duchovní citlivosti, nikoli nutně sociální izolace nebo institucionální nefunkčnosti, byť jej pochopitelně procesem psychologické projekce můžeme pohotově promítnout na jakýkoli problém, který nás zrovna pálí.

Takový pocit nelze „vyřešit“ ani větší angažovaností, ani diskusí, ani smytím názorových rozdílů, ani lepším zařazením se někam. Nelze jej napravit pevnějším zakotvením v náruči společenství, které mě doplní a dá mi pocit sounáležitosti.

Směřování k pochopení druhých je v pořádku a hledání sounáležitosti je důležité. Zaměňovat ale psychologické a duchovní potřeby je ošidné. Žízeň po poznání neuhasím sklenicí vody. Duchovní samotu neuhasím institucionální nápravou.

Nechci zde relativizovat často oprávněně zmiňovanou zkušenost odmítnutí nebo nepochopení v rámci církve, tak jak zazněla v synodálních diskusích. Musíme ji reflektovat a snažit se být lepší. Na druhé straně je ale potřeba také pochopit, že církev nemá být místem (zdrojem) dokonalé jednoty a sounáležitosti. Má jen poctivě ukazovat cestu k Tomu, u koho je to finálně možné.

Zrádný přístav

Před pocitem, že stojíme někde na okraji a že nám svět příliš nerozumí, nás neochrání ani snaha o nastolení jakési proti-zkušenosti, ve které si vytvoříme „bezpečný“ přístav mikrokosmu církve, v němž se budeme hřát chráněni před tím, co je vně a jiné. Je to zdánlivě dobré řešení: pro všechny, kdo „nepatří nikam tam venku“, uděláme o to větší místo „tady u nás uvnitř“.

To ale opět není víra, to je sektářská hra na štamgastský stůl, na domácí-a-hosty, na my-a-oni. Je to nebezpečný krok do neživotné izolace a iluze křesťanství (které má posvěcovat celý tento svět – být solí země! – nikoli se vyhýbat té části, která s ním zrovna nekope).

Do této pasti katolická církev upadla v nešťastných pozicích katolického integrismu 19. století, který chápal vše moderní (včetně plurality, různosti a demokracie) jako ohrožující pro vlastní identitu. Paradoxním, ale logickým důsledkem bylo, že svou identitu v moderním světě 20. století církev skutečně výrazně ztratila, a to právě kvůli historickému strachu o její zachování a následné izolaci, která ji identitárně vyprázdnila.

Kdo zůstane s těmi na okraji?

Není příjemné být na okraji. Chceme „někam patřit“, cítit se přijímaní a v bezpečí – v církvi, ve své profesi, rodině nebo životním prostoru. To je pochopitelné a psychologicky důležité. Pokud však tato potřeba nabobtná nad rámec přiměřenosti, začíná nás opět směrovat do izolace. Pak totiž máme tendenci opevnit se v pohodlném středu našich institucí, jakkoli je zrovna definujeme – a zavřít oči před tím, co je mimo něj nebo stojí na periferii – a co nás tedy v tomto středu ohrožuje. Uzavřeme se za mantinely jednoduchých pravd, přijetím konsenzuální identity, kterou už nemáme ochotu a vůli překonávat, precizovat, opouštět, problematizovat. Tím přestáváme být schopni vztahu a proměny. Tím také přestáváme být křesťané. Protože křesťan má povinnost vztahovat se neustále k těm, kdo jsou na okraji. To není vedlejší produkt víry, to JE víra. Problém je ten, že k těm, kdo jsou na okraji, se nedokážeme vztahovat zpohodlnělí přílišným pobytem v centru, bez vlastního nepříjemného zážitku okraje. Pokud je zážitek nepohodlí bytí na periferii jen dávnou vzpomínkou z mládí, může být naše empatie k slabým a vyloučeným pouze hraná.

A totéž platí nejen vně, ale i v rámci církve, kde najdeme také dost vylučovaných a nezahrnutých: těch, jejichž hlas nebo situace – se nehodí. Budeme-li pospíchat budovat střed, kdo zůstane s těmi, kteří to nedokážou, nechtějí nebo nemohou?

Z definice toho, co je víra, musíme vždy chtít být spíše na okraji, jakkoli to není příjemné. Cítit se alespoň trochu a někde mimo zájem světa, centrum dění, reflektor přízně – to je kompas ukazující, že žijeme spirituálně správně. Nemá to být cesta k výlučnosti a duchovní pýše (cítit se „lepší“ než ti v centru). Je to naopak často nepříjemná zkušenost. Ocitnutí se na názorové, sociální či kulturní periferii – pokud poznáváme, že je to pro nás pozice správná a nutná – se tímto poznáním automaticky nestává pozicí snadnou. Pořád nás vylučuje z pohodlné většiny těch, kteří zrovna v této oblasti myslí (konají, setkávají se) jinak a pro které jsme mimo.

Různost jako svědectví

V církvi existuje jakási fobie z názorové rozrůzněnosti. Působí dojmem, jako by věřila v Boha bez fantazie a kreativity, jehož jedinou starostí je, abychom byli především myšlenkově totožní. Jak nebezpečné je definovat jednotu, která má křesťany spojovat, jako stejnost pocitovou, myšlenkovou či postojovou – tedy že všichni budeme prožívat totéž, myslet si totéž, cítit totéž. To není jednota, to je vymytí mozku.

Jednota, které máme dosahovat, je zážitek víry. Je to jednota vztahování se k Jedinému. Je hleděním z různých směrů na jednu Tvář. Je odrazem mystické jednoty s Ním, ve které jsme všichni spojeni a které se můžeme už nyní dotknout. Je to jednota eschatologická, ukazující naše směřování k jednomu Cíli, který ale dnes můžeme v komplikovaném, rozrůzněném a fragmentovaném světě ukázat tomuto světu jen na základě upřímného svědectví našich rozmanitých vlastních životů. Tedy duchovně poctivým žitím těch různých identit, rolí, životních poloh, do kterých jsme byli povoláni a které jsou stejně rozrůzněné a fragmentované, jako je tento svět – protože v tomto světě žijeme, on nás formuje a z něj pocházíme. A ano – to zahrnuje i různost našich názorů a představ toho, jak má tato cesta k Cíli a instituce, která má tuto cestu garantovat, vypadat. Řešením není vzájemně se vším souhlasit. Řešením je kráčet společně.

Možná je to i tak, že v komplikovaném a rozrůzněném světě musíme být i my (kdo jsme církví) komplikovaní, rozrůznění a orientováni do různých stran. A to právě proto, abychom mohli chápat (a vztahovat se) k jednotlivým různým částem tohoto světa, abychom stále dokázali být solí této různé země. Naším chybějícím středem pak nemá být konsenzus za každou cenu a úlevný pocit, že máme stejné názory a postoje. Naším středem má zůstat Kristus.

Nechte jiné přijít ke mně

Nehledejme tedy pouze způsob, jak bychom se měli všichni cítit více v centru a méně na okraji. Hledejme způsob, jak si naslouchat, jak se respektovat, jak se chápat, jak si pomáhat a u toho rozvíjet naši víru. Buďme poutníky na různých okrajích, přicházejme se svědectvím z různých periferií, kultivujme ty prostory, do kterých jsme díky naší jedinečnosti odlišně voláni.

Naši chybějící jednotící identitu, o které hovořím na začátku této úvahy, by spíše měla formovat síla pramenící z této různosti, dynamika vzájemnosti a akceptování našich odlišných periferních zkušeností. Jedině tak ukážeme, že láska k bližnímu není jen iluzorní hra, která se snadno předvádí, pokud nám bližní vyhovuje – je-li stejný jako my.

Jedině tak budeme o to více fascinováni velikostí Boha, který k sobě dokáže volat tak rozmanité společenství! Ba co více, možná že právě taková žitá schopnost jít v církvi společně v odlišnosti, tedy ve vlastním slova smyslu katolicky (všeobecně, v možnosti pro všechny) – má pro evangelizaci světa větší hodnověrnost než tuny náboženských tisků.

Neděsme se tedy rozdílnosti, ale děkujme za ni. Neděsme se toho, že v dříve nemyslitelné různosti dnes všichni nutně stojíme na okraji. Možná jsme na něj ustoupili také proto, abychom se všichni vešli – a mohli tak přijmout také odlišné druhé, doslova „ty z jiného kraje“. Děsme se spíše těch, kteří se chtějí rychle drát do středu a deklarovat, že mají patent na snadná řešení.

Chtějme stát bokem, protože okraj je místo, kde jsme správně. Kdo jiný by to měl chápat více než ti, jejichž Bůh spatřil světlo světa v zápachu chléva.