Misionář o svém únosu na Ukrajině

Počátkem prosince šokovala mnohé zpráva o slovenském misionáři P. Petru Krenickém, který dlouhé roky žije na Ukrajině. V Melitopolu, kde působil, ho zajali ruští vojáci, zbili, vzali mu doklady, peníze i oblečení a deportovali ho.

Kromě pravoslavné církve, která se hlásí k moskevskému patriarchátu, jsou ostatní církve na okupovaném území Ukrajiny zakázány. Všichni katoličtí kněží museli proto oblast opustit. Některé uvěznili a obvinili z organizování ozbrojeného spiknutí proti Rusku (viz KT 50). Tak přibližuje situaci P. Krenický při telefonickém rozhovoru s farářem z Dolních Bojanovic P. Petrem Karasem, který poskytl přepis rozhovoru Katolickému týdeníku.

Stejně tě někdo zastřelí

„Je to tam mnohem horší než v naší zemi v 50. letech. Už delší dobu jsem pociťoval zvýšený zájem tajné ruské policie. Několikrát prohledávali náš kostel i faru. Tušil jsem, že se mé působení v Melitopolu blíží ke konci,“ vzpomíná na konec listopadu misionář Krenický. Potom už šlo všechno ráz na ráz. „Přišlo si pro mě několik vojáků, kteří se chovali velmi surově. Zatkli mě, spoutali a bili. Na hlavu mi nasadili pytel a já jsem se začal dusit. Řekl jsem jim: „Dusím se! Buď mi pomozte do nebe, nebo ten pytel povolte.“ Po chvilce ho uvolnili a vězněný kněz mohl zase dýchat. „Při každém výslechu a bití jsem se modlil. Vnímal jsem, že jsem v Boží náruči. Jako by Bůh stál mezi mnou a zlem, které na mě útočilo. Bez modlitby bych vše nevydržel. Člověk je slabší než síla zla. Když se ale opře o Boha, má spojence, který nad zlem zvítězil,“ dělí se kněz o své zkušenosti, kdy byl na hranici života a smrti.

Vojáci ho poté vysadili zhruba osm kilometrů od současné hranice mezi ruskými a ukrajinskými silami. „A teď už půjdeš pěšky,“ zařval na něho jeden z vojáků. „Stejně daleko nedojdeš! Někdo tě určitě zastřelí,“ dodal výsměšně. „Došel jsem až k hranici. Těšil jsem se, že už mě čeká setkání s Pánem, ale nikdo po mně nestřílel. Za hranicí mě jeden dobrý muž vzal do auta. Sedl jsem si na měkké sedadlo a vyčerpáním jsem se rozplakal,“ svěřil se kněz.

Podle P. Krenického vládne na okupovaném území obrovský strach. Rusové mají všude mnoho udavačů. Tajná policie přepadává lidi v jejich domovech. Jedna babička si na trhu v Melitopolu postěžovala, jak těžko se nyní žije. Za půl hodiny pro ni přišli vojáci, nasadili jí pouta a odvedli ji neznámo kam. Strach ale ovládá i ruské vojáky. I ti, kteří se k misionáři původně chovali slušně, začali později říkat: „Nemůžeme jinak. Máme rozkazy postupovat tvrdě.“ P. Krenický míní: „Je to skutečná diktatura strachu, ale ještě mnohem horší než za komunismu v naší zemi.“ Většina vojáků v Melitopolu jsou žoldnéři z nejchudších oblastí Ruska. Kradou auta, nábytek i všechno možné domácí vybavení. Častá jsou znásilnění a vraždy civilistů.

Síla strachu a propagandy

„Mnoho mých starších farníků zemřelo, protože neměli ani nejzákladnější léky. Po nějaké době nám byly zasílány léky ze Záporoží, ale dodávku cestou často někdo rozkradl,“ popisuje situaci kněz. Zároveň upozorňuje, že ruská propaganda je velmi účinná a ovlivňuje velké množství lidí po celé Evropě. „A to tak šikovně, že si to lidé ani neuvědomují. Jsou na tom podobně jako Adam s Evou, kteří naletěli hadovi a jeho našeptávání,“ říká P. Krenický.

O těchto událostech své farníky informoval jako první třebíčský děkan P. Jiří Dobeš a zprávu rozeslal dál. „Informace se ke mně dostaly prostřednictvím pracovníků Oblastní charity Třebíč, která otci Krenickému dlouhé roky pomáhá. Díky tomu sloužíval při svých návštěvách v naší farnosti také mši svatou a poté lidem vyprávěl o životě na Ukrajině. Byl tady několikrát, když působil ještě v západní části Ukrajiny. Většinou jsme na jeho podporu udělali peněžní sbírku,“ uvádí P. Dobeš.

Pomoc z Moravy

„Otci Krenickému pomáháme dvanáct let materiálně, finančně i metodicky. V místech svého působiště zakládal nejen farnosti, ale také Charitu,“ informuje pracovník třebíčské Charity Jaroslav František Žák. Zhruba dvacet let přijíždí P. Krenický také do Dolních Bojanovic na Hodonínsku. „Jeho silné svědectví o životě na Ukrajině oslovilo mnoho lidí. Několikrát jsme se za ním vypravili, nejdříve do Zakarpatí a později i do Melitopolu. Vždy jsme svou návštěvu spojili s brigádou a nějakou společnou poutí,“ vzpomíná na dobu před válkou P. Petr Karas.

Díky za modlitby

P. Krenický by rád před Vánocemi přijel na Moravu, kde mu lidé chtějí předat pomoc. Už nyní se za něj na mnoha místech věřící modlí. „V posledních týdnech jsem si daleko více uvědomil sílu toho, že patřím do církve. Nejsem sám. Je mnoho lidí, kteří se za mě a mé farníky modlí. Je to velká pomoc a opora. Moc tímto všem děkuji za věrné modlitby i podporu. Pomáháte daleko více, než si dovedete představit,“ vzkazuje P. Krenický.