Meda Mládková a největší Umělec

„Já už chci umřít,“ řekla ta dáma na nemocniční posteli. „A co budete dělat po smrti?“ zeptala se jí MARTA MARIE MAGDALENA ŠMÍDOVÁ, která tam byla na návštěvě své řeholní sestry. Nemocná pohlédla na její hábit a povídá: „A co budete dělat vy?“ Tak začalo přátelství řeholnice se sběratelkou a mecenáškou umění Medou Mládkovou (†102).

Do nemocnice jste chodila v řeholním oděvu, takže hned věděla, s kým si povídá. Vy jste paní Medu tenkrát nepoznala?

Vůbec jsem netušila, kdo je. Chodila jsem do Nemocnice pod Petřínem za sestrou Reginou. Vedle ní ležela tato dáma, o které jsem si původně myslela, že je asi šlechtična. Daly jsme se tenkrát do hovoru o Bohu a o mé víře, že život po smrti opravdu pokračuje a bude nádherný. A tak jsme se seznámily, a když ji pak propustili, začala jsem chodit k ní domů na Kampu.

Jak ta setkání v jejím bytě v Sovových mlýnech probíhala?

V podstatě jsem mohla přijít kdykoliv. A protože my voršilky bydlíme jen přes Vltavu, začala jsem ji navštěvovat pravidelně. Na začátku jsem o ní opravdu nic nevěděla, jen co mi prozradil internet a později knížka Můj úžasný život. Dozvěděla jsem se, že byla pokřtěná ten den, kdy se narodila, a že se jmenuje Marie. A tak jsem jí „prozradila“, že když je pokřtěná, tak je vlastně Božím dítětem. Ptala jsem se, jestli chodila do kostela a byla u prvního svatého přijímání. Nebyla. A tak jsem se jí jednou zeptala, zda by chtěla. Neodpověděla. Většinou na nic neřekla hned ano, ale o všem hodně rozmýšlela. Přicházela jsem s knížkami o dějinách umění, prohlížely jsme si obrázky a u náboženských témat jsme o nich hovořily. Byla to taková katecheze uměním. Něco znala, něco pro ni bylo úplně nové. Jako mecenáška umění také dovedla už při pohledu na obraz objevovat nové umělce. A teď se mnou hledala a nalézala Umělce.

Jak vás tohle napadlo?

Já sama jsem uvěřila až v dospělosti, na vysoké škole. Bylo to na výstavě Karla Škréty před obrazem Obrácení sv. Pavla. Ten tam padá z koně a nad ním je napsáno: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ Uvědomila jsem si, že o náboženství nic nevím a že mi to chybí. Ona na tom byla stejně. Byly jsme na jedné vlně. Když chce člověk porozumět umění, zvláště tomu s náboženskými tématy, je dobré znát, co je „za tím“. A protože my voršilky se věnujeme vzdělávání, měla jsem vlastně ze školy i katechetickou praxi, a tak jsem jí často vyprávěla, co jsem zrovna učila děti.

Jak na tom byla se zdravím?

Byla už ležící pacient. Postupně odkládala šperky, které pro ni byly tak typické – a jak sundávala tyto vnější ozdoby, tak si víc a víc zdobila duši. Učívala jsem i tělocvik, a tak jsem jí opakovala, že musí cvičit. Chtěla ale umřít, a až časem jsem si všimla, že už rozumí, že to není tak jednoduché „chtít umřít“. Nevíme, co pro nás má Pán Bůh ještě připraveno, co by od nás chtěl.

A jak jste tomu rozuměla vy?

Pochopila jsem, že Pán Bůh si ji k sobě nebere hned a nechává ji tady na zemi ještě dospět, aby se mu dokázala otevřít, než se s ním setká na věčnosti. Proto jsem se jí také zeptala, jestli by nechtěla poprvé ke svatému přijímání. Dávala jsem jí svobodu a prostor, aby si sama řekla, zda už přišel ten čas. A jednoho dne si prostě řekla.

* Kdy přišel ten čas?

K prvnímu svatému přijímání přistoupila Meda Mládková 22. července 2017, na svátek mé patronky sv. Máří Magdalény, takže jsem to brala i jako osobní dar. Bylo vidět, jak ji to posílilo, že začíná rozkvétat. Mluvily jsme pak hodně o svátostech, o biřmování a co je to naplnění Duchem Svatým. A krátce před svátkem sv. Ludmily (16. září) se rozhodla přijmout i biřmování. Povídaly jsme si o tom, kdo byla sv. Ludmila, o kořenech křesťanské tradice v naší zemi. Světice ji natolik oslovila, že přijala biřmovací jméno této patronky.

U lůžka jste tedy slavili i mše svaté?

Ano, ze začátku tam chodil polský kněz P. Grzegorz Tanderisz. Když pak odešel z Prahy, začala jsem shánět někoho dalšího, kdo by se k paní Medě hodil. Protože jsem ji už znala, věděla jsem, že každého kněze by asi nepřijala. Byla to žena s velikým rozhledem, zkušeností a ovládala několik jazyků. P. Grzegorz mi říkal, že by to mohl být nějaký cizinec. A zrovinka se k nám na Staré Město na nunciaturu přistěhoval nový nuncius, arcibiskup Charles D. Balvo. Řekla jsem si, že za zeptání se nic nedá, a tak jsem se obrátila na nunciaturu, zda by bylo možné, aby pan arcibiskup chodil sloužit mše svaté k Medě Mládkové. K mému překvapení jsem dostala kladnou odpověď – a tak jsme začali s otcem nunciem chodit za paní Medou. Společně, přes Vltavu – tam i zpátky pěšky – a vedli krásné rozhovory. Mluvil dobře česky a rád také zpíval česky, takže to u paní Medy krásně znělo. A když bylo potřeba, pohovořil s ní anglicky.

Jaké to byly bohoslužby?

S krásným zpěvem Marie Hřebíčkové-Kozákové, zpěvačky, kterou jsem s paní Medou také seznámila, když byla ještě v nemocnici u boromejek. Pokojem v Sovových mlýnech tak při mši svaté zněla díla velikánů klasické hudby – například Mozartovo Aleluja. Paní Meda byla v poslední době velmi unavená, někdy usnula. Ale ke svátostem přistupovala pravidelně.

Co jste společně dělaly při vašich návštěvách?

Hodně jsem jí vyprávěla o svém životě, co dělám, a protože ráda fotím, ukazovala jsem jí své snímky. Předčítala jsem jí a vyprávěla o dětech z naší školy. S nimi jsme pak dokonce přišli na Tříkrálovou sbírku. Jeden chlapec ze třetí třídy, který moc rád kreslí, říkal, že by chtěl mít výstavu u ní na Kampě, a tak pro ni nakreslil obrázek.

Co jste jí předčítala?

Paní Meda uměla francouzsky a já jsem také frankofonní, a tak jsem jí četla v originále z duchovního deníku Gabrielle Bossis „On a já“. Vždycky jsem knihu namátkou otevřela a dané místo se většinou hodilo, oslovovalo ji. A také jsme si četly z její knížky „Můj úžasný život“, ráda to poslouchala. Dokonce jsem měla audioknihu, a tak jsme si ji pouštěly. Bylo vidět, že si ve vzpomínkách všechno oživuje. Předčítala jsem jí i texty, které jsem si chystala na vyučování. Naposledy to byl příběh „Kde bydlí Bůh“. Dojalo mě, že se tím vlastně uzavřel kruh. Při našem prvním setkání padla otázka „Co budete dělat po smrti?“ a naše poslední setkání skončilo příběhem „Kde bydlí Bůh“. Ona teď už ví, kde bydlí. A také už ví, co se děje po smrti.

Jak jste se obvykle loučily?

Vzájemným požehnáním. Ten zvyk si velice ráda osvojila. Když jsem jí udělala křížek na čelo, ona mi jich udělala deset. S velkou láskou a něžností. Cítila jsem se, jako bych byla její dcera, jako kdyby byla maminkou, která mi žehná. Pomalinku mi dělala drobounké křížky na čelo, vychutnávala si to, cítila jsem se překrásně.

Silným okamžikem, který zmiňuje i pan nuncius, bylo udělení svátosti nemocných.

Připravila jsem ji na to, protože lidé se většinou svátosti nemocných bojí a myslí si, že to je „poslední pomazání“ a pak bude konec. Vysvětlovaly jsme si, že to není konec, že to je opravdu posila. Když jí pan nuncius udělil tuto svátost, po které následovala mše svatá, tak při proměňování opravdu zářila. Pozorovala eucharistii, jako by viděla něco za ní. Byla to úžasná chvíle a svědectví. Jako by v té chvíli viděla něco víc než my ostatní.

Údajně se pak zlepšil i její zdravotní stav.

Ano. Po třech měsících začala opět mluvit. Mohu nyní dosvědčit, že svátost nemocných má úžasné účinky. Je to velká posila a zázraky se pak dějí. Pán Bůh má Medu Mládkovou velice rád, protože ji takhle nechal na zemi dozrát, aby teď mohla být naplno s ním.

Jak jste prožila závěrečné dny jejího života?

Poslední dobou jsem za ní chodila často, jako bych tušila, že brzo zemře. Byla jsem u ní v předvečer smrti a nějak od ní nemohla odejít. Byla krásná, usmívala se a oči jí zářily. Hladila jsem ji, dávala jí požehnání, ale ona už na oplátku neměla dost sil. Řekla jsem jí, že bych pozvala kněze, aby ji zase posílil svátostí nemocných, a ona kývala, že souhlasí. Domluvila jsem se s P. Pavlem Polou z nedalekého kostela od Jezulátka na další den, ale už se to nepodařilo uskutečnit. O její smrti jsem se dozvěděla před školní mši svatou v úterý ráno, a tak jsem paní Medu hned svěřovala Boží prozřetelnosti.

A mši svatou za Medu Mládkovou jste nechala sloužit už následující den.

To máme ve škole bohoslužbu pro první stupeň. Říkala jsem si, že pohřeb bude kdoví kdy, a tak jsem se domluvila s P. Pavlem Semelou. První mše svatá za paní Medu byla tedy s dětmi, které měla ráda.

Když se na to podíváte s odstupem několika dní od její smrti, jaká byla víra paní Medy?

Uvěřila prostě v Boha, že Ježíš Kristus pro ni zemřel a že mu patří. Vždycky když trpěla, tak jsem jí říkala, ať spojí své bolesti s utrpením Pána Ježíše a obětuje to za naši zemi. A ona pak opakovala „za naši zemi“. Měla víru mnohovrstevnatou, pestrou a v duchu tradice naší země. Chodil za ní i evangelický farář, s nímž jsem se u paní Medy také modlila. Když jsme se dozvěděli, že otec nuncius odchází, přemýšleli jsme, kdo by za ní mohl dál chodit s duchovní posilou. Já sama jsem byla pokřtěná u husitů, v Praze na Staroměstském náměstí, a paní Medě jsem také četla úryvky z knížky Deník farářky. A tak slovo dalo slovo a já v duchu svého hesla, že za optání nic nedáš, napsala její autorce, farářce Martině Viktorii Kopecké, jestli by se za paní Medou nezastavila – a ona souhlasila. Paní Meda byla velká vlastenka a navíc se narodila v době, kdy tato církev vznikla. Byly jsme pak za ní spolu dvakrát, poprvé na sv. Josefa 19. března. Paní farářka přišla v šatech, které u ní paní Meda v knížce obdivovala, a teprve pak si vzala talár. Paní Meda husitskou bohoslužbu bděle sledovala a druhá se uskutečnila 30. dubna. Víra Medy Mládkové byla tedy takové ekumenické setkávání s Bohem. Ač moc lidí z křesťanských církví neznala, přesto na ni v modlitbě myslelo více křesťanských společenství.

***

Tichý apoštolát nuncia Balva

V létě 2019 se na Apoštolskou nunciaturu obrátila sestra Magdalena Šmídová z nedalekého kláštera voršilek. Ptala se, zda bych byl ochotný jít s ní do Musea Kampa a celebrovat tam mši svatou u paní Medy Mládkové, která bydlela v malém bytě v areálu muzea. Přijal jsem to. Poprvé pro mě přišla sestra Magdalena ke vchodu nunciatury 24. srpna a společně jsme se vydali na tuto bohoslužbu. Od toho dne jsme se sestrou chodili slavit mši svatou s Medou Mládkovou pravidelně co dva měsíce. Vždycky se k nám připojila sestřina kamarádka Maruška, která při bohoslužbě zpívala žalmy či Ave Maria. Zpočátku paní Meda spávala. Někdy část mše, jindy po celou dobu. Když jsme zavítali na mši sv. v červenci 2020, udělil jsem jí svátost nemocných, která měla s Boží milostí jasný a viditelný účinek. Při našich dalších návštěvách byla prakticky vždy vzhůru, ve střehu a vnímavá. Protože žila nějakou dobu v USA, mluvil jsem na ni i anglicky. Reagovala a bylo zřejmé, že rozumí. Naposledy jsem paní Medu navštívil letos v únoru, než jsem odcestoval na nové působiště. Tyto návštěvy pro mě byly tichým apoštolátem a jsem šťastný, že jsem tenkrát pozvání sestry Magdaleny přijal a že paní Meda Mládková mohla přijímat dar eucharistie, chléb života. CHARLES D. BALVO, apoštolský nuncius na Novém Zélandu a donedávna nuncius v ČR