Mario Botta a jeho nová kniha o posvátné architektuře

"Světlo a gravitace”, pod tímto názvem vycházely v posledních pěti letech sloupky architekta Maria Botty v příloze deníku italských biskupů “Avvenire”. Věnoval se v nich moderním a současným sakrálním stavbám z celého světa. Pohled architekta, jehož úvahy a dojmy jsou vždy podložené analytickým přístupem neodhlížejícím od technických stránek projektů nyní vyšly ve svazku nadepsaném Nebe na zemi. Století kostelů a kaplí v moderní a současné architektuře (Il cielo in terra. Un secolo di chiese e cappelle nell’architettura moderna e contemoranea), který vydalo nakladatelství Libri Scheiwiller.

Stránky věnované sakrálním stavbám, nejsou rozhodně pouhým katalogovým výčtem. Fulvio Irace ve svém úvodním textu nazývá knihu Baedekerem pro nové tisíciletí. Jednotlivé stavby jsou řazeny chronologicky, podle doby vzniku projektů, zatímco místa vyznačují různé trajektorie, epicentrum je v Evropě - od Malty po severské země -, některé nezanedbatelné příklady však pocházejí z Latinské Ameriky, jiné ze Spojených států či Dálného východu. Přesná volba slov vyvolává takřka dojmem náčrtků, tak názorné jsou formální a typologické popisy jednotlivých staveb. Navíc však každá stavba vypovídá o hlubším smyslu, o úctě k člověku, o očekáváních lidského společenství. Zkrátka snaží se odpovídat na věčnou otázku člověka stojícího před posvátnem, poznamenává v předmluvě Fulvio Irace.

"Nejlepší architekti se vždycky zabývali tématy sakrální architektury a překvapením, k němuž analýzy v této knize dospívají, je, že právě tito architekti jsou zároveň těmi, kdo nejvíce ovlivnily dějiny architektury jako takové. Nejlepší architekti, nejlepší projektanti se s tématem posvátna, s tématem bohoslužebného prostoru konfrontovali. Zdá se, že ve století plném nejistoty, v němž vznikaly války a pandemie, kreativita architektury naopak vzkvétá," říká Botta v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas.

Mario Botta se ve své knize zabývá dílem padesáti architektů. Nejsou to nutně ti nejslavnější, přesto je jejich proslulý švýcarský kolega označuje za nejpozoruhodnější. Vedle známých mistrů staví mladé architekty, kteří - jak říká - jsou zatím ve stínu. “Sakrální architektura nabízí témata, která vyžadují značné nasazení a proces navrhování, který nenásleduje vždy rytmus současné architektury, protože potřebuje mnohem pomalejší reflexi a neustálé experimentování.

Na otázku, zda sakrální architektura v tomto století vykazuje nějaký vývoj a zda lze i v architektuře sakrální architektury hovořit o jakési globalizaci, švýcarský architekt vysvětluje, že existuje pluralita, která se projevuje bohatstvím jazyků. "Každý ve svém prostředí artikuluje představu posvátna v souvislosti s územím nebo klimatem, pro které vzniká. Velmi mě překvapily například prostinké kostely a kaple v Latinské Americe, v nichž lze zahlédnout jakousi prvotní architekturu, návrat k prapůvodnímu, jak se to odehrálo už na počátku století ve středomořské a evropské kultuře. Tedy návrat k počátkům, k prvotním hodnotám stavby, kde myšlenka gravitace, myšlenka světla, myšlenka prahu jako vztahu mezi vnitřkem a vnějškem vystupuje mnohem jasněji než v současné architektuře obecně.

Mezi stavbami, kterým se Botta věnuje, najdeme například kostel sv. Jana Marie Vianneye v La Media Legua ve Venezuele z let 2008-2018, postavený místními obyvateli, kteří museli kvůli stavbě opustit svou práci na poli. “Pomyšlení na tyto campesinos je velmi krásné," poznamenává Botta. “Idea kostela se zrodila z těch nejskrytějších, nejprostších a dokonce nejchudších potřeb, z pochopení, že návrat do Otcova domu prochází pokornou prací…”

Nové materiály nabízejí velké stavební možnosti, mohou dokonce překonat limity kladené statikou. Mario Botta cituje například dálniční kostel, kterého si všimnou návštěvníci Florencie kousek od sjezdu do toskánské metropole, jehož autorem je Giovanni Michelucci. "Michelucci byl velkým architektem i bez ohledu na tuto stavbu. Měl za sebou velká díla a tento kostel, jedna z jeho posledních realizací, dává výraznou formu materiálům, které už dříve běžně používal, jako je beton či kámen. Je to dílo architektovy zralosti… Co mě naopak překvapilo, že také u neofytů, mladých architektů, kteří zdaleka neměli takovou architektonickou kulturu, jako Alvar Aalto nebo Michelucci, kontakt se sakrální architekturou pravděpodobně inspiroval správné využití materiálů," uzavírá Botta.

Zvláštní pozornost je v knize věnována riziku funkční disproporce, tedy nesouladu s místem, kde je kostel postaven, extravaganci či lhostejnosti k urbanistické situaci, což může mít za následek nebezpečnou sebestřednost. "Ano, to je nebezpečí," přitakává Botta, "a nejen nebezpečí, ale také chyba, která se nezřídka projevuje v tzv. církevní architektuře 20. století. Musím říci, že celková bilance není pro církevní stavby příliš příznivá. Velmi často bizarnost, nekonvenčnost, snaha o prosazení nového znaku podkopává i celkovou hodnotu církevních staveb, a proto tak jako jsem na jedné straně poukazoval na mimořádné události, na příklady, které si zaslouží být považovány za dobrou architekturu, na druhé straně implicitně kritizuji, totiž “nezaznamenáním”, ty, které se vyznačují ošklivostí, nebo řekněme průměrností, která bohužel charakterizovala řadu církevních staveb, které vznikly ve 20. století.

Kniha ve svém způsobu čtení různých architektonických hodnot ukazuje, jak se pohled architekta liší od pohledu historika. Mario Botta k tomu podotýká: "Jsem především architekt, a proto vynáším soudy, které přesahují současnou kritiku. Na stavbu se dívám tak, že uchopuji problematiku navrhování, takže především kontext: je jasné, že architektura vstupuje do kontextu zvláštním způsobem, protože dějinné prvky vytvořily životní prostředí, které v současné architektuře velmi často není. První kategorií je generování, rozšiřování kontextu a jeho začlenění do běžného, každodenního životního prostoru. Kostel je sám o sobě význačným prvkem, protože v historii se právě od něj odvíjely další nové kontexty. Mám nicméně dojem, že v případě 20. století čteme kontext okolí jako obrys, který nevznikl z církevního zárodku, ale na základě jiných zákonitostí, zákonitostí rozvoje, komerčních záměrů apod. Kostel však zůstává významným znakem díky hodnotám sobě vlastním, zakotveným v tisícileté historii".

Na otázku, jak postupuje architekt, co ho napadá, když má navrhnout sakrální prostor, když má přenést nebe na zem, Mario Botta s úsměvem odpovídá, že název knihy je trochu chytlavý, když tvrdí, že část nebe, a tedy ducha, který vedl ke vzniku kostelů, lze prozaicky přenést na zem. Výchozím bodem je kontext. "Začínám kontextem, který je součástí projektu. To je další důležitý prvek. Bez něj nemůže být dobrá architektura. Kontext je celek, který hluboce konotuje první myšlenku položení kamene na zem, což je generující akt, architektonické gesto. Z tohoto hlediska tedy geografický kontext získává velmi důležitou hodnotu… Ať už má vzniknout kaple, kostel nebo katedrála, je třeba vrátit se ke kontextu, z něhož vzcházel životní prostor, který nás obklopuje.”

Zdroj: Vatican News, italská sekce