Mariánská svatyně v ukrajinské Zarvanici stírá slzy

"Chceme, aby lidé viděli církev nejen ve formátu "Otče náš" a "Zdrávas Maria", ale také jako Matku církev, která slouží a pomáhá různými způsoby." V tomto duchu se proměnila nejznámější ukrajinská svatyně v centrum, které přijímá lidi vysídlené z důvodu války a pomáhá jim na různých úrovních.

Fotogalerie

3

"Děláme všechno pro to, aby se uprchlíci, kteří sem přicházejí, neuzavírali do sebe, neztráceli odvahu, ale cítili, že v této tragédii, v tomto neštěstí nejsou sami, opuštění, a že jim církev podává ruku." Takto hovoří P. Ivan Sichkaryk, řeckokatolický kněz ternopilsko-zborovské archieparchie (západní Ukrajina), když vypráví o přijetí, které nabízejí vysídlencům v mariánské svatyni v Zarvanici (Зарвани́ця, pozn. red.), jedné z nejznámějších nejen na Ukrajině. Právě zde 25. března, v den, kdy papež František zasvětil lidstvo, zejména Ukrajinu a Rusko, Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, pronesla hlava ukrajinské řeckokatolické církve, Jeho Blaženost Svjatoslav Ševčuk, stejná slova aktu zasvěcení, jako vyjádření spojení s bazilikou svatého Petra a dalšími svatyněmi po celém světě.

31. května se v této svatyni shromáždili duchovní a věřící, aby se zde modlili růženec za mír, kterému předsedal papež František v kostele Panny Marie Větší. Zatímco před válkou přijímala Zarvanice mnoho poutníků, aby jim nabídla duchovní potravu, v posledních více než čtyřech měsících toto místo otevřelo svou náruč všem, kdo prchají z východu, severu a jihu Ukrajiny - z částí nejvíce postižených ruskou invazí. Ubytování zde našlo více než 500 lidí: někteří zůstali déle, jiní po krátké době odešli do jiných míst na západě země nebo do zahraničí.

 "Na území svatyně," vysvětluje otec Ivan, "máme tři domy pro duchovní cvičení, které naše arcidiecéze dala k dispozici pro přijímání uprchlíků. Jednu z nich jsme otevřeli nedávno a spěchali jsme s dokončením rekonstrukce, protože vidíme, že boje neustávají a lidé z těchto území utíkají a potřebují najít místo k životu."

Pomoc při překonávání šoku

"Nabízíme ubytování, stravu, oblečení a léky," a dodává: "V případě potřeby také voláme lékaře, a pokud má někdo vážnější problém, odvezeme ho do blízké nemocnice. Mnoho lidí sem přišlo poté, co strávili několik týdnů v přístřešcích a v mrazu. Někteří byli nachlazení nebo měli jiné zdravotní problémy."

"Přijela jsem sem se dvěma dětmi ve věku 10 a 13 let," říká Olena ze Záporoží. "Strávily jsme týden v přístřešcích, byla zima a spaly jsme v botách a oblečení. Bylo tam tolik strachu, a proto jsme se rozhodly odejít. Trvalo nám čtyři dny, než jsme se tam dostaly, protože tam stály dlouhé fronty aut. Docházelo nám jídlo i voda a obchody byly zavřené. Na západě Ukrajiny jsme nikoho neznaly a během cesty jsme kontaktovaly tuto svatyni a oni nám řekli, že by nás mohli přijmout. Byla jsem nadšená. Nikdy nezapomenu na půlnoc 6. března: když jsme sem přijely, viděla jsem les, kostel a asi deset mladých seminaristů, kteří na nás čekali. Nemám slov, kterými bych popsala, jak moc si vážím lásky, s jakou nás přijali."

Práce na přijetí uprchlíků ve svatyni

Otec Ivan říká, že v prvních dnech po příjezdu nemohou uprchlíci ze šoku ani mluvit: přišli o všechno a nechápou, co se děje. "A teprve po týdnu," pokračuje kněz, "začnou znovu vyprávět, co se v jejich životě stalo, a pak jim můžeme navrhnout, aby si promluvili s kněžími, s psychology, aby s nimi navázali kontakt a udělali všechno pro to, aby se neuzavřeli do sebe, aby neztratili odvahu, ale aby cítili, že v této tragédii, v této nouzi nejsou sami, opuštění, že jim církev podává ruku."

Léčba duše na posvátném místě

Zarvanice byla vždy otevřená poutníkům různých vyznání. I nyní jsou zde vítáni všichni, kdo to potřebují. "Soucítíme s těmito lidmi," říká otec Ivan Sichkaryk, "a oni zde mohou díky přímé zkušenosti zjistit, že se jedná o posvátné místo. Pořádáme pro uprchlíky různá školení, výlety, exkurze, abychom jim také pomohli odvrátit se od tísnivých myšlenek, od vzpomínek, že přišli o všechno: o příbuzné, domov, práci, prostředky k životu. Vidíme, že válka nesmírně brutálním způsobem ničí lidské osudy. Proto se jim psychologové a kněží snaží pomoci překonat tento dramatický okamžik a znovu objevit, že život jde dál, že existuje naděje a že Bůh nás nadále vede skrze určité lidi a určité okolnosti. Chceme, aby dokázali vnímat církev nejen ve formátu "Otče náš" a "Zdrávas Maria", ale aby pochopili, že církev je matka, která slouží a pomáhá různými způsoby."

"Jsem tu už tři měsíce," pokračuje Olena, "a tato zkušenost mi pomohla pochopit, na čem v životě opravdu záleží: na lidských vztazích, dobrotě a lásce, kterou nám tu projevují a kterou jsem nikdy předtím neviděla. Naučili jsme se zde mnoho věcí. Znovu jsem také objevila hodnotu práce na půdě: ráda sázím květiny, na což jsem si dříve nenašla čas. A tito velmi mladí seminaristé mluví s takovou úctou k nám i k sobě navzájem."

Řeckokatolický kněz vypráví, že někteří uprchlíci se účastnili růžence za mír ve spojení s bazilikou Santa Maria Maggiore. Některé občansky oddané páry se po přípravném období rozhodly přijmout svátost manželství, jiné požádaly o křest pro své děti. "Mnoho lidí zde znovu objevilo hodnotu lidských vztahů, života a Božího požehnání," říká otec Ivan. "Pobyt na posvátném místě jim totiž pomáhá nejen získat ubytování, stravu atd., ale také umožňuje aby se jich dotkla Boží láska prostřednictvím služby, kterou jim nabízíme."

Písmo svaté ukazuje v utrpení cestu

"Přijela jsem z Charkova se dvěma dětmi a tříletým vnukem," říká Oksana, "cítím se tu dobře, je to místo, které léčí duši. Na druhé straně však bolí duše za celou Ukrajinu a za naše město, které je již téměř čtyři měsíce nepřetržitě bombardováno." Ve válce je tolik bolesti a strachu. P. Ivan Sichkaryk, který získal doktorát z biblické teologie na Gregoriánské univerzitě, se snaží vysvětlit temné okamžiky života ve světle Písma svatého. "My křesťané, kteří jsme věřící lidé, nebo se o to alespoň snažíme," vysvětluje, "jsme přijali slib spásy skrze svátost křtu. V životě nastávají situace podobné té, kterou zažil Mojžíš s vyvoleným lidem před Rudým mořem: před ním je moře, za ním faraonovo vojsko, tedy žádná cesta ven. A křesťané jsou lidé, kteří vidí vážnou situaci a zdá se, že je všemu konec, ale ze srdce, skrze víru, se obracejí k Pánu s modlitbou: "Stále věřím, že nám pomůžeš z této situace a zachráníš nás". Proto je tak důležité pociťovat tuto živou Boží přítomnost v našem životě prostřednictvím modlitby. Protože se nic neděje náhodou, Bůh řídí dějiny a my mu svěřujeme své životy. Z toho pramení naděje, která nás vede ke konkrétním činům, k pomoci druhým. Kolik lidí v těchto dramatických událostech objevilo, že mohou být užiteční, že mohou sloužit, udělat i něco malého, co se pak stane něčím větším a nepostradatelným."

"Jen ve světle Boží Prozřetelnosti si mohu vysvětlit, že jsme se ocitli tady," říká Žanna, také z Charkova, "protože po týdnu stráveném v útulcích jsme nevěděli, kam jít. Nyní jsme na místě, kde nás přijali s láskou a péčí. V tom spočívá láska k bližnímu, která se takto projevila vůči nám".

Autor: Svitlana Dukhovych (přeložil: pb)