Lombardi: Jsem Bohu vděčný za mých 80 let, sdělování dobra je posláním

Jezuitskému knězi Federicu Lombardimu, bývalému řediteli Vatikánského rozhlasu a Tiskové kanceláře Svatého stolce, je 80 let a slaví i 50 let kněžství. Život strávil ve službě církvi, zejména ve světě komunikace. Spolupracovník tří papežů Federico Lombardi vypráví o svých zkušenostech a nabádá nové generace, aby žily žurnalistiku jako povolání, a ne jen jako profesi.

Otec Federico Lombardi se dnes dožívá 80 let. Jezuita z Piemontu, jeden z protagonistů pokoncilní církevní komunikace, byl ředitelem Tiskové kanceláře Svatého stolce za Benedikta XVI. a papeže Františka; 25 let stál v čele Vatikánského rozhlasu, nejprve jako programový ředitel a poté jako generální ředitel papežské rozhlasové stanice. Více než deset let také řídil Vatikánské televizní centrum. Jeho život je plný svědectví a služby církvi, vyznačuje se vášní a kompetencí, v níž dnes pokračuje jako předseda Nadace Josepha Ratzingera - Benedikta XVI. a jako představený jezuitské řeholní komunity při časopise "La Civiltà Cattolica". Právě v tomto časopise Tovaryšstva Ježíšova udělal v roce 1973 své první novinářské kroky a v roce 1977 se stal zástupcem šéfredaktora. V tomto rozhovoru pro vatikánská média se otec Lombardi věnuje některým zásadním pasážím svého života a povolání, které prožil po boku posledních tří papežů.

Otče Lombardi, s jakými pocity prožíváte své osmdesáté narozeniny, které o několik dní předcházejí – a to je také významné – vašemu padesátému výročí kněžského svěcení, které připadá na 2. září?

Je to pocit překvapení, že jsem se toho dožil! Všichni, když jsme mladí, myslíme na osmdesát let nebo na padesát let kněžství jako na velmi vzdálené cíle, na velmi staré lidi... a pak, den za dnem se k nim blížíte a nakonec se tam dostanete a možná je i překročíte... takže překvapení doprovázené samozřejmě velkou vděčností, protože mohu jen děkovat, jak za život, tak za to, že jsem byl povolán žít tento život jako řeholník a jako kněz. Je to čas díků, chcete-li, také trochu s pohledem a bilancí vlastního života, vlastní služby, ale v podstatě je to čas díků, protože toho, co člověk dostal, je tolik, že opravdu nezbývá než s údivem děkovat Pánu a říkat: "Děkuji ti, dal jsi mi tolik času a tolik příležitostí a tolik důkazů své milosti: děkuji ti, že jsi mě doprovodil až sem. Doufám, že jsem na dar, který jsi mi dal, odpověděl přijatelným způsobem."

Z vašich 80 let se téměř 50 let věnoval službě církvi a Svatému stolci v oblasti komunikace. Co jste se naučil – i když je to samozřejmě těžké shrnout – zejména ve službách různých papežů v letech poznamenaných rychlým, velmi rychlým technologickým rozvojem i v oblasti informací?

První věc, kterou jsem se naučil ze zkušenosti – a trvalo mi to, než jsem se to naučil – je, že komunikace pro člověka žijícího ve víře a v církvi je účastí na poslání evangelizovat, komunikovat, což je právě jedna z perspektiv, v nichž lze vidět celou skutečnost světa, dějin, vztahu k Bohu a mezi lidmi. Zde je komunikace: náš Bůh je Bůh, který komunikuje, Bůh, který nám sdělil sám sebe slovy, Zjevením, posláním Ježíše Krista! Celá církev má tedy poslání sdělovat, dávat poznat, šířit toto Pánovo slovo. Pochopte, že pokud je někdo povolán pracovat v oblasti komunikace, je povolán spolupracovat – i když specifickými způsoby a úkoly – na samotné podstatě církve a vztahu mezi Bohem a lidmi.

Jste jezuita, byl jste také provinciálem v Itálii. Jak ovlivnila ignaciánská spiritualita váš způsob komunikace?

Ignaciánská spiritualita nás učí, pomáhá nám, vychovává nás, abychom viděli Boha ve všech věcech, abychom viděli Pánovo dílo kolem nás, v realitě a v lidech kolem nás. Pomáhá nám tedy číst skutečnost, lidi a události z perspektivy víry, jako přítomnost Pána, který působí. Svatý Ignác mluví o Pánu jako o tom, kdo pracuje: to mě vždy velmi zaráželo. Působí kolem nás v událostech, v dějinách, v lidech a jde o to, abychom ho poznali, viděli, znovu se s ním setkali v tomto jeho díle a pomohli ostatním, aby ho také viděli, pochopili a přijali v této jeho přítomnosti.

Jan Pavel II., Benedikt XVI., František. Měl jste možnost být blízkým spolupracovníkem posledních tří papežů. Co si osobně i profesně odnášíte z tak mimořádné, téměř jedinečné zkušenosti?

Svou práci jsem vždy chápal jako službu a vždy mi bylo jasné, že papež je služebník: papež je velký služebník církve a lidstva, Boží přítomnosti ve světě. A tak jsem byl povolán, abych sloužil této službě, abych na ní spolupracoval. Postupem času mi to opravdu připadalo jako velký dar, tato výzva ke spolupráci, protože poslání, které papežové vykonávají, je opravdu úžasné poslání pro dobro lidí, lidstva, věřících. Byl jsem schopen spolupracovat, vložit všechny své síly na pomoc této misi, a to konkrétně v tom smyslu, že jsem ji pomáhal pochopit a zprostředkovat ji našimi prostředky, našimi komunikačními kanály. Byla to služba této velké službě papežů lidstvu a církvi. To mě vždycky fascinovalo a byl jsem velmi vděčný, že jsem byl k takové práci povolán.

Ti, kdo měli tu čest s vámi pracovat, vědí, jak velkou pozornost jste vždy věnoval mladým lidem, jejich osobnímu i profesnímu růstu. Co byste dnes poradil mladému muži nebo ženě, kteří chtějí začít pracovat jako novináři?

Řekl bych mu, že jeho profese může být úžasná, ale že by ji měl žít jako poslání: nejen jako kariéru, v níž rozvíjí technické dovednosti, ale jako způsob, jak pomáhat lidem setkávat se s druhými, navazovat komunikaci, která je porozuměním, vzájemným dialogem. Komunikace, která pomáhá poznat pravdu a neklamat druhé; při níž se člověk učí zdůrazňovat také pozitivní aspekty, a ne jen drama utrpení nebo problémy způsobené zlem a nespravedlností. Jistě je třeba je demaskovat, ale je také třeba umět projevit přítomnost, často trochu skrytější, ale stejně důležitou, dobroty a lásky. Musím říci, že v nejlepších chvílích služby, a to i papežů, v oblasti komunikace, jsem měl právě tu zkušenost, ten dojem, že i kolegové novináři s radostí objevovali krásu své práce komunikátorů, protože spolupracovali na šíření zpráv, které byly pozitivní pro lidstvo, v jehož službách jako komunikátoři musí být. Zdá se mi, že to je ideální způsob, jak se pohybovat v oblasti komunikace, a to se vší trpělivostí a konkrétností, která je nutná k tomu, abychom se den za dnem učili, jak dobře komunikovat i z profesionálního hlediska. Nenechat se přitom ovládat technicko-odbornými dovednostmi, ale vědět, že je třeba je dát do služeb něčeho velkého a krásného, aby se společně budovala společnost a důstojné občanské církevní společenství.

Je vám osmdesát let, ale stále působíte v oblasti informací, v La Civiltà Cattolica a také ve Vatikánu jako prezident Nadace Ratzinger-Benedikt XVI. Člověk může hodně dávat i jako starší člověk, jak zdůraznil papež František ve svých nedávných katechezích o tzv. třetím věku ...

Dokud člověk může, dokud má sílu, je samozřejmě dobré, když vykonává službu, která se po něm žádá. Někdy je to služba, která se trochu mění ve stylu, v povaze a také ve svých účincích: starší člověk se možná cítí být méně povolán k nejnovějším zprávám, ale více k zamyšlení, k hledání smyslu věcí, k hodnotám, ale také k budoucnosti, protože se nesmíme stáhnout do sebe. Budoucnost, ve které budou zásadní věci i nadále v popředí. Přesněji řečeno, poněkud tradičně se domnívám, že pravdivé, dobré a krásné zůstává referenčním bodem našeho života a naší perspektivy naděje.

Autor: Alessandro Gisotti