Literatura faktu nebo bulvár? Historik k nové knize o Janu Pavlu II.

V Polsku vychází kniha s titulem “Maxima culpa. Jan Pavel II. věděl” (Maxima culpa. Jan Paweł II wiedział, Agora, Warszawa 2023), ve které se holandský novinář Ekke Overbeek pokouší vrhnout podezření z krytí pedofilních kauz na někdejšího krakovského arcibiskupa Karola Wojtylu. Polská katolická informační agentura (KAI) oslovila historika Marka Lasotu z Institutu paměti národa (IPN), který je polskou obdobou českého ÚSTRu, aby kriticky zhodnotil metodologii a závěry publikace, a tím se zapojil do debaty, která se v polské společnosti na toto téma rozběhla.

“Kniha prozrazuje nedostatečnou znalost historických reálií Polské lidové republiky a nepoctivost v kritice pramenů. Mám dojem, že je psána na předem hotovou tezi," říká dr. Marek Lasota na adresu Overbeekovy knihy. Podle jeho názoru, navzdory poměrně rozsáhlé rešerši a zachování některých pravidel historikovy práce, jde ve výsledku o poměrně stereotypní a povrchní příběh. Historik zařazuje knihu spíše jako bulvár než seriózní literaturu faktu.

Jak hodnotíte knihu Ekke Overbeeka "Maxima culpa" z pohledu historika? 

Kniha je v podstatě založena na materiálech ze sbírek IPN a na rozhovorech s pamětníky. Pokud jde o rozsah rešerše, autor skutečně odvedl časově náročnou práci. Materiály IPN jsou hojně využívány. Naopak mě překvapila nedostatečná bibliografie, zejména chybí obeznámenost se studiemi o vztazích mezi státem a církví v komunistickém Polsku nebo dějinách církve v letech 1945-1990. Takových studií z posledních let máme spoustu a poznatky v nich obsažené byly opomenuty. Najdeme sice jednu kapitolu, která se snaží tyto vztahy přiblížit, ale mohu k tomu dodat pouze, že je nesmírně povrchní. 

Projevuje se tento nedostatek také v tom, jak autor čte prameny?

Ano, když berete do rukou nějaký konkrétní pramen, musíte si být vědomi, že vznikl v určitém historickém okamžiku. Měl byste vědět, co se v zemi dělo v době, kdy se odehrály události, o nichž dokument referuje. V této souvislosti mě překvapila řada věcí, například, když autor opakovaně zmiňuje výuku náboženství na školách, ale patrně neví, že po roce 1960 byl tento předmět ze škol odstraněn. Jsou to často drobnosti, které usvědčují z nepříliš zběhlého obeznámení s dobovou historickou realitou. Bohužel. Nabyl jsem dojmu, že tato kniha byla napsána kvůli předem hotové tezi, podle které Karol Wojtyła věděl o případech zneužívání nezletilých a tyto případy záměrně zatajoval. Autor čte prameny tak, že při jejich podrobné analýze vybírá pouze okolnosti a závěry, které této tezi slouží. Na druhou stranu vynechává další vlákna, která by tuto tezi mohla zpochybnit, nebo dokonce popřít.

Mohl byste uvést nějaké příklady?

Jak autor sám zmiňuje, kardinál Wojtyla byl během svého působení v Krakově biskupem pro asi 1500 kněží. V této souvislosti je třeba poznamenat, že případy pedofilie - aniž bychom jakkoli snižovali jejich dramatičnost - byly ojedinělé. Tyto proporce je třeba z badatelského hlediska brát v úvahu. Stejně tak je třeba mít na paměti, že kardinál Wojtyla delegoval své povinnosti, že ne všechny případy vyřizoval osobně, se všemi dokumenty přicházejícími do kurie nemusel být osobně obeznámen. Jinými slovy, obecný předpoklad, že musel vědět o všem, je ve světle těchto pramenů neopodstatněný. Další věc, autor si, jak se zdá, neuvědomuje, že biskup nemá v diecézi absolutní moc, že jsou tu určité instituce, jako je biskupský soud, a že ordinář nerozhoduje odděleně od předvídaných postupů. Overbeekova kniha je publicistickým textem. Těžko ji lze nazvat vědeckou prací, i když autor dodržuje určité postupy historické publikace. Na druhou stranu kniha, která podsouvá určitou tezi a obchází další okolnosti, které se k ní nehodí, nesplňuje ani kritéria žurnalistické poctivosti. Autor má samozřejmě právo uvést, který závěr považuje za nejpravděpodobnější, ale neměl by naznačovat, že je to závěr jediný možný.

Obsahuje kniha materiál, který by byl pro historiky studující dějiny církve té doby něčím novým? 

Podle mého názoru ne. 

V souvislosti s obviněními, že Jan Pavel II. nereagoval na informace o sexuálních skandálech v církvi včas a adekvátně, se někdy objevuje argument, že tyto informace pro něj byly jakýmsi šokem, ranou pro jeho přesvědčení o kněžském étosu. V knize se naopak tvrdí, že to šok být nemohl, protože problém pedofilie a zneužívání nezletilých byl v polské církvi známý dlouhá léta a Karol Wojtyła se tímto fenoménem zabýval dávno předtím, než se jako papež dostal do kontaktu například s informacemi přicházejícími z USA. Jak byste na tuto tezi reagoval?

To je ahistorismus. Samozřejmě nebudeme polemizovat s fakty, musíme pokorně přiznat, že takové případy v církvi v Polsku byly. Karol Wojtyla o tom věděl a podnikl určité kroky, které vyplývaly z principů platných v té době na celém světě. Takto se tyto záležitosti tehdy řešily. Byla to správná řešení? Ne. Ale závažnost a zničující specifičnost těchto zločinů byla tehdy známa mnohem méně než dnes. Tyto souvislosti nelze přehlížet. Druhý bod: Karol Wojtyla skutečně věřil v kněžství. Všichni, kdo ho znali, se také shodují, že se snažil hledat v každém člověku to dobré. Věřil, že každý má jakési "právo" na hřích v tom smyslu, že je vepsán do lidské podstaty, ale že to člověka nediskvalifikuje, že má stále šanci. Myslím, že tváří v tvář případům tohoto zničujícího zla mohla být jeho přirozenou reakcí stále nedůvěra, zvláště když, jak jsem už zmínil, zkušenosti v Polsku měly ojedinělý charakter.

V knize se objevuje teze, že Bezpečnostní služba (SB - polská paralela StB, pozn. překl.) nevytvářela falešné informace o sexuálním zneužívání nezletilých kněžími, že v Polské lidové republice bylo vyšetřování zastaveno, když případy nebyly řádně zdokumentovány atd. To by bylo v rozporu s jinou tezí obhájců Jana Pavla II., kteří tvrdí, že obviněním nevěřil, protože se mohl domnívat, že jsou falešná.

Hovoříme tu o dvou různých otázkách. Co se týče pracovních metod SB a dokumentů vytvořených takříkajíc pro interní účely, není žádný důvod tvrdit, že byly zfalšovány. Obvykle se nepoužíval pouze jeden zdroj, informace se ověřovaly, zejména pokud mohly mít operativní hodnotu. Něco jiného ale bylo rozšiřování fám. Autor sám píše o skupině "D", která to měla přímo v popisu práce. Konstatuje její existenci, ale problém nijak hlouběji neanalyzuje. Skupina se zabývala právě prefabrikováním různých fám, které se šířily v podstatě o každém knězi. Jak si ti starší z nás ještě pamatují: že měl milenku, že se špatně choval atd. Šířily se fámy o všeobecné demoralizaci a pokrytectví duchovenstva. Těmito pomluvami byli neustále bombardováni laici, kněží i biskupové. Cílem bylo podkopat vzájemnou důvěru. Autor knihy tyto souvislosti nevidí.

Další, související teze zní, že Karol Wojtyla odjížděl z Polska ani ne tak s přesvědčením, že případná obvinění mohou být falešná, ale spíše s tím, že lidé obviněním neuvěří a budou kněze bránit.

Pro mě je to velmi riskantní a špatně vyargumentovaná teze. Je to spíše volný závěr.

Jak si z hlediska historické metodologie vysvětlujete pochybnosti, které tato kniha vyvolává?

Základním nástrojem historika je kritické hodnocení pramenů. Vychází především z jejich verifikace. Mám pochybnosti, zda autor v tomto ohledu využil všechny možnosti. Je mnoho pramenů, které nebyly použity, například dobový propagandistický tisk. A samozřejmě krakovské církevní prameny. Jsem si vědom toho, že není snadné se k nim v tuto chvíli dostat, ale pokus by měl být jistě učiněn. Dalším nevyužitým zdrojem jsou výpovědi duchovních, dosud žijících svědků.

Jaká je tedy hodnota této knihy?

Chybí mi v ní smysl pro realitu tehdejší doby. Těžko si dovedu představit, že by se věrohodní historici, včetně těch, kteří nepocházejí z Polska, spokojili s tak stereotypním a povrchním vylíčením toho, jak vypadala realita v Polsku v šedesátých či sedmdesátých letech 20. století. Vidím zde jistou autorovu bezradnost. 

Rozhovor vedla Maria Czerska. Přeložila Johana Bronková