Láska je vždy vynalézavá

Liturgie má být předchutí nebe, říká emeritní pomocný biskup olomoucký JOSEF HRDLIČKA. S láskou zpívat, s chutí se ponořit do slov! Kromě pastýřské služby je známý i svým zaujetím pro literaturu, svými překlady a hudebními texty. I když v těchto dnech slaví 80 let, stále překládá.

Jakému překladu jste se věnoval v poslední době?

Neznámému skvostu středověké spirituality – dosud u nás nikým nepřeloženému latinskému hymnu z 13. století od Arnulfa Lovaňského s názvem Salve mundi salutare (česky vyšla pod názvem V kříži najdu vše, co hledám). Knížka je vyzdobena záběry z Isenheimerského oltáře německého malíře Matthiase Grünewalda (z let 1513–1515, v Colmaru, dnešní Francii – pozn. red.). Inspirace z dávného středověku je nápovědou unavenému a prázdnému životnímu stylu dnešní Evropy, vymírající ve svém odklonu od křesťanství.

Onu „prázdnotu“ zmiňuje dnes mnoho autorit. V čem konkrétně ji spatřujete?

U nás v Olomouci, jak tvrdí historikové, byl na počátku 18. století mor. Vyhubil polovinu obyvatel. Když bylo nejhůř, sešli se ti zbylí v průvodu městem na náměstí, kde biskup sloužil bohoslužbu. V čele průvodu šel celý magistrát, pak klérus, armáda, univerzita, šlechta, měšťané i chudina. Hlavní úmysl byl kající, aby se Bůh smiloval. Tedy žádná gesta typu „my ho porazíme“, ale vědomí, že všichni máme čeho litovat i za co trpět. Když mor pominul, probudila se velká zbožnost a vděčnost.

A byl pak postaven sloup Nejsvětější Trojice.

Dodnes připomíná, co tehdy nezklamalo, když bylo nejhůř. Co zůstane po nás, až skončí pandemie? Proč v médiích i prohlášeních politiků zcela chybí dialog s Bohem? Místo prázdného hesla „návrat k normálu“ se máme spíš ptát, co nám má být sděleno pro naše dobro. Synodální cesta, jak věříme, nás povede tímto směrem.

Synoda je také hledání a sdílení našich slov… Vy se právě tím zabýváte celý život, dokonce jste 20 let přednášel bohoslovcům homiletiku.

S Boží pomocí se nám také podařilo zavést kurzy pro lektory Božího slova v liturgii na trojí téma: spiritualita lektora, znalost Písma svatého a zásady správného přednesu. První cyklus absolvovalo v olomoucké arcidiecézi 1200 lektorů, druhý ještě asi o 200 lidí více. Zájem měli nejen senioři, ale i mládež, rodiče, dokonce i děti. Cítili jsme, že Duch Svatý nabízí a štědře dává všude tam, kde se lidská srdce otvírají a nedají se ovládnout pohodlím konzumní doby. Víme, že jednou z překážek pro dnešní nevěřící lidi k přijetí víry je slabá motivace v pohledu na život křesťanů. Kdosi mi řekl, že bychom měli být více „uvěřitelní“. Že by právě v tom bylo správné určení diagnózy nás všech v církvi této doby? Myslím, že papež František to také cítí a jasně naznačuje.

Vy jste pro mnoho i tzv. nevěřících lidí známý díky svým překladům. Jak tato záliba obohatila vaši kněžskou službu?

Pro mé kněžství měla překladatelská činnost zásadní význam. Ale nemohu říci, že by překládání bylo mým koníčkem nebo láskou. Kněz má jedinou Lásku, pro kterou chce žít celým životem a naplno, a tou je náš Pán. Cítil jsem vždy touhu vnést do liturgie hlubší kulturu mluveného slova a zpěvu, protože bohoslužbu vždy slaví církev na zemi spolu s celým nebem. Spíše se cítím někdy textařem, který se snaží tvořit texty chrámových sborů nebo kostelních písní.

Podílel jste se i na překladech mnohé poezie, zmiňme ty nejdůležitější – třeba antologii „Celá krásná: pocta evropské poezie Matce Boží“.

Vybrali jsme to nejhodnotnější z poezie o Panně Marii, podílela se na tom celá řada překladatelů z více evropských jazyků. A při první vlně pandemie a dlouhé karanténě se zrodila třetí antologie. Šlo o mystickou španělskou poezii Dotek tvého ticha určenou těm, kdo se nebojí ve svém vztahu k Bohu vstoupit do mystické dimenze. Jde asi o 30 autorů šesti století, včetně básní sv. Terezy Veliké a Jana od Kříže.

Nepřemýšlel jste v mládí někdy nad tím, že byste byl právě překladatelem?

Nikdy jsem se necítil básníkem a nepsal vlastní poezii. Stát se překladatelem nebylo mou touhou, věděl jsem, že bych ani nedostal doporučení k vysokoškolskému studiu. Mé překlady vznikaly z vnitřní duchovní potřeby, až po mnoha letech došlo k jejich vydání. Také jsem se soustředil spíš na písňové texty k liturgii a pro chrámové sbory. Když vznikal nový jednotný Kancionál, který měl obsahovat poklady písní minulých staletí – ale také tvorbu pro novou obnovenou liturgii po Druhém vatikánském koncilu – byl jsem vyzván knězem Karlem Cikrlem, abych se podílel na textové redakci a na vzniku nových písní Božího lidu. Velmi nás potěšilo, že čtyři písně z naší tvorby převzali z Kancionálu do svých zpěvníků také bratři evangelíci. To nás ekumenicky sblížilo a později mne inspirovalo, abych přeložil z jejich protestantských chorálů výbor geniálně harmonizovaný J. S. Bachem do současné češtiny. Naše chrámové sbory tak dostaly nový přísun repertoárové nabídky vhodné i k liturgickému použití.

Vícekrát jste řekl, že chrámové sbory vám „velmi leží na srdci“.

Domnívám se, že jsou jich na všech místech naší země stovky a stovky a že si zasluhují ze strany církve velkou pozornost a péči. Jde o tisíce a tisíce nezištných, obětavých laických dobrovolníků, kteří se snaží přidat liturgii na kráse a dát modlitbám hlubší výraz. S několika přáteli jsem vytvořil i cyklus rozhlasových pořadů pro Radio Proglas s názvem Dialog víry a hudby. Celkem 26 dílů představuje ukázky z velkých děl minulosti i současnosti. Obracím se na čtenáře, aby této činnosti ve svých diecézích věnovali pozornost. Vždyť liturgie je vrchol života církve. Lidé sami musí poznat Boží blízkost, zakusit ji sami na sobě, a ne v pouhém obvyklém rituálním stereotypu a v pasivní přítomnosti.

Vy jste službu u kůru a oltáře střídal od dětských let.

Ministroval jsem od čtyř let ve farnosti Velké Opatovice, kde jsem vyrůstal. A asi ve 13 letech jsem byl okouzlen poslechem Bachovy varhanní hudby z rádia, sehnal jsem si noty a začal pilně cvičit na varhany.

Co rozhodlo, že jste se nestal varhaníkem?

Vadilo mi, že od varhan jsem viděl oltář z dálky a přes z rcadlo. A místo rozjímavého ponoru do mše svaté jsem musel být ve stálé „pracovní“ pohotovosti varhaníka. Pán byl ke mně ale pozorný a velkorysý, protože jako biskup jsem často také světil a žehnal mnoho nových či opravených varhan a pak si je i vyzkoušel.

K hudbě vás přivedli rodiče?

Vzpomínám si, že jsem od pana děkana Pospíšilíka dostal klavír, na který se u nás denně hrálo. Maminka ráda a moc hezky zpívala, dokonce skládala různé písničky, což jsem asi po ní zdědil. Pocházím z chudé rodiny, přesto jsem prožil krásné dětství. Rok mého narození 1942 považuje řada historiků za nejtragičtější rok 20. století. Ale pevná rodina, kde dítě pozná lásku, bezpečí a pevné zakotvení ve víře, umí ochránit i uprostřed válečných hrůz a tvrdých režimů.

Už jsem se ptala na zatím váš poslední překlad a teď se zeptám na první. Jaká k němu vedla cesta?

Po maturitě jsem nemohl studovat teologii, tehdejší režim mi to neumožnil „pro přílišnou náboženskou horlivost“. Pracoval jsem proto jako pomocný dělník v Adamovských strojírnách. Ale i když mi režim bránil ve studiu, cítil jsem se dobře. Nic jsem si z toho nedělal – s heslem, že Pán Bůh je nade všecko, jsem měl radost ze života, pocit vnitřní svobody. V té době mne velice oslovil básník Vladimír Holan. Užasl jsem nad kvalitou jeho překladů a zatoužil objevit ve světové poezii u nás dosud neznámé autory s duchovním zaměřením. Ve vlaku do práce a z práce jsem se proto učil anglicky a zúčastnil se rozhlasové soutěže rádia BBC. Tu jsme tajně poslouchali, i když vysílání bylo dost rušeno.

Účast v takové soutěži musela být v té době docela riskantní.

Chtělo to kus odvahy „nést kůži na trh“, protože totalita sledovala mou činnost. Soutěž vyžadovala napsat do BBC v Londýně úvahu: Má představa Anglie. Zúčastnil se jí i kněz František Lízna, tehdy nám oběma bylo kolem 20 let. Jako jeden ze tří vítězů jsem byl pak pozván na britské velvyslanectví v Praze slavnostně převzít cenu a předem jsem měl sdělit, jaká cena by mi udělala radost. Netroufal jsem si žádat o auto značky Rolls-Royce, a tak jsem si zažádal o gramodesky s hudbou Benjamina Brittena (Válečné rekviem), A. Honeggera (Liturgická symfonie) a knihy poezie básní G. M. Hopkinse, G. K. Chestertona, T. S. Eliota a anglických metafyziků v originále.

Ale to je lepší než auto!

Už předtím, v 19 letech, se mi dostala do ruky omšelá knížečka anglických básní. První pokusy jsem uveřejnil v seminárním bulletinu někdy po roce 1968. Prvními překlady byla Chestertonova báseň Víno a voda a také některé tzv. svaté sonety Johna Donne, jeden Hopkinsův sonet a dvě krásné básničky Tygr a Beránek od Williama Blakea. Vím, že v té době Franta Lízna zase překládal Orwella a Matku Terezu. Cítili jsme oba potřebu najít silné duchovní a mravní zdroje pro pevné vnitřní zázemí v bezduchosti totalitního režimu.

Vedle knížek jste si tenkrát vybral i gramodesky. I tato volba předznamenala vaši pozdější tvorbu.

Snad ano, tehdy jsem vůbec netušil, že jednou se Zdeňkem Pololáníkem, už po pádu totality, vytvoříme operu s názvem Noc plná světla podle úchvatného námětu Paula Claudela (mysterium L’Annonce faite a Marie). Představuje křesťanství v příběhu z dávného středověku z francouzského venkova. Opera zaujala Moravské divadlo Olomouc a viděly ji tisíce diváků, včetně festivalu Smetanova Litomyšl. Zájemci ji mohou zhlédnout i na internetu pod heslem Moravské divadlo Olomouc, Noc plná světla. Zdeněk Pololáník toto drama vyjádřil mistrovským kompozičním stylem, já jsem zase připravil české libreto z francouzského originálu. Byl to pro nás důkaz, že umění se může významně podílet i na evangelizaci.

Vaším biskupským heslem je Vos dixi amicos, tedy Nazval jsem vás přáteli. Dala by se vaše celoživotní práce s literaturou označit jako „laskavé dopisy přátelům“, kdy lidi kolem sebe obdarováváte krásami poezie?

Díky za tuto myšlenku. Ano, tak nějak to cítím i s překlady poezie, ale ještě víc s přípravami kázání. Naše homilie mají být poselstvím lásky, jakou nám projevuje Pán. Bohoslužba má být zážitkem, na který se těšíme. Má být předchutí nebe. Vždy, když poslouchám závěr Glagolské mše Leoše Janáčka, kdy po skvělém varhanním postludiu následuje ještě asi tříminutová intráda, cítím, jaká je to sláva, když lid Boží jakoby vychází po mši svaté z kostela do světa v úžasném odhodlání a v radosti z přijatého daru. Za zvuku fanfár – jako by se nad námi rozklenula slavobrána duhy či oblaku Boží milosti – zní hudba v oslovující síle. Právě ta může církev učinit i pro náš svět srozumitelnou a tím i „uvěřitelnou“, přitažlivou, snad i neodolatelnou. Jen neustrnout v obvyklé liturgické rutině. Láska je vždy vynalézavá.

Biskup JOSEF HRDLIČKA (nar. 19. ledna 1942) přijal kněžské svěcení v roce 1972, působil pak ve farnostech v pohraničí na Šumpersku, Osoblažsku a v oblastech Sudet. Na biskupa byl vysvěcen v roce 1990. Je kanovníkem metropolitní kapituly při katedrále sv. Václava. V roce 2017 přijal papež František jeho rezignaci na úřad pomocného olomouckého biskupa, podanou z důvodu dosažení věku 75 let. Je také autorem řady publikací, překladatelem duchovní literatury a je podepsán pod mnoha hudebními texty.