Kvetoucí třešňový sad v Nagasaki

Z duchovního deníku lékaře Takašiho Pavla Nagai v předvečer 77. výročí svržení atomové bomby na Nagasaki

„Konečně jsem dosáhl tohoto nového horizontu. V hrudi mi poskakuje dětské srdce. Čeká mě život nového dne, opravdová radost na tomto dvoumetrovém lůžku, ze kterého ani nemohu vstát. Je to však život bez biče povinností a svazujících zákazů, které bránily odvaze tohoto srdce, jež se každé ráno znovu dává do díla“.

Řeklo by se, že z těchto vět sálá vnitřní mládí a dokonce veselost, kdyby to nebylo v příkrém rozporu s kontextem, v němž jejich autor žil (a zemřel). Jsou to slova narychlo zapsaná mužem, který přišel o všechno: o ženu, přátele, domov i práci. Takaši Pavel Nagai ztratil toto všechno, a to tím nejhorším možným způsobem. Jeho svět zmizel 9. srpna 1945 v 11 hodin dopoledne, kdy na nagasackou čtvrť Urakami, několik set metrů od jeho domu, dopadla bomba, která se nepodobala žádné jiné. Byla mnohem smrtonosnější; po Hirošimě to byla druhá atomová bomba v historii. Takašiho děti jsou naštěstí u prarodičů, daleko od Nagasaki, Takaši je zachráněn, protože má službu v radiologické laboratoři, ale jeho žena Midori je v epicentru výbuchu. Zbyl z ní jen ohořelý prach a několik zrnek růžence, který držela v ruce.

Sám Nagai již dlouho trpí těžkou formou leukémie způsobenou ionizujícím zářením, které vstřebal při své radiologické práci, a jako lékař si dobře uvědomuje, že mu nezbývá mnoho času. Ale nakazila jej křesťanská víra jeho ženy (která ho krátce před svatbou přiměla k žádosti o křest) a zanechala mu nevysvětlitelnou radost. Přijímá naprostou chudobu, kterou mu osud přichystal, a ještě radikálněji se rozhodne žít v poustevně zvané Nyokodó, chýši o velikosti dvou rohoží tatami. (Pokračuje tak v tradici, kterou ve dvanáctém století zahájil japonský básník, spisovatel a hudebník Kamo-no- Chōmei, který se po blahobytném životě plném zvratů stáhl do ústraní čtyřmetrové chýše, aby dosáhl životní moudrosti. Křesťanský ráz tomuto způsobu poustevnictví propůjčil blahoslavený samuraj, Justus Takajama Ukon, pozn. překl.)

Takaši Nagai si ponechává jen to nejnutnější (psací náčiní, Bibli, Madonku a kříž) a všechno ostatní rozdává. Kvůli nemoci je upoután na lůžko a může pouze psát či kreslit. Modlí se, píše, přijímá přátele, odpovídá na desítky, později stovky dopisů, sleduje růst a výchovu svých dětí – chlapce Makota a dívky Kayano.

V krátké době se stává opěrným bodem pro svou nagasackou křesťanskou čtvrť, kterou také pomáhá materiálně obnovovat, přičemž výtěžek ze svých prací používá na opětovné zavedení základního životního chodu. Za peníze z první literární ceny nechal vysadit tisíc třešní, „aby se atomová pustina změnila v kvetoucí vrch“, jak si poznamenává ve svém duchovním deníku (Pensieri dal Nyokodō, Cinisello Balsamo, San Paolo, 2022, str. 300, euro 19), neboť, dodává tamtéž, „život může začít znovu jen tehdy, když se bude odvíjet od krásy“.

Původní název Takašiho osobních reflexí, „Myšlenky z Nyokodō“ (Nyokodō Zuihitsu) je řadí do rámce velmi staré japonské tradice vnitřního monologu v próze, kříženého s žánrem modlitebního deníku. Nyokodō znamená „místo lásky k sobě sama“, což je ozvěna evangelijního přikázání Nyoko Aijin, miluj svého bližního jako sebe sama. (Nagai si je totiž vědom toho, že pouze skrze trvalou, pozornou a horlivou práci na vlastním lidství může člověk vykonat pouť, vedoucí k osobnímu naplnění a naprostému ponoření do Krista, odkud vychází rovněž láska k bližnímu, pozn. překl.)

Malá dřevěná chýše o rozloze čtyř metrů čtverečních, v níž Nagai prožil poslední tři roky svého pozemského života, se stala majákem, který dodnes vydává světlo. Ještě dnes je možné projít se pod stromy vysazenými díky jeho darům; v jeho poustevně Nyokodō je nyní Pamětní muzeum, které vede jeho vnuk Tokusaburo.

V jedné z nejsilnějších pasáží svých duchovních záznamů Nagai vyznává:

„To, že si Bůh do poslední chvíle schovává svůj největší dar, smrt, je právě Otcovo láskyplné gesto. Vlastně si myslím, že jako rodič bych i já udělal totéž, kdybych měl něco krásného, co bych mohl darovat svým dětem. Do poslední chvíle bych dárek schovával, abych ho vytáhl jako překvapení, až to budou nejméně čekat. Pak bych mohl vychutnat náhlý údiv a radost, které by se jim vykreslily na tvářích. Stejně tak se Bůh bude radovat, když uvidí mé překvapení, až přijmu pozvání k smrti“.

Přeložila Jana Gruberová