Kulaté výročí zvolení sv. Vojtěcha biskupem

V sobotu 19. února si připomínáme 1040. výročí zvolení hlavního patrona pražské arcidiecéze svatého Vojtěcha biskupem. Stalo se tak roku 982 na Levém Hradci po smrti prvního pražského biskupa Dětmara.

Osobnost svatého Vojtěch připomíná i nedávno vydaný sborník Svatý Vojtěch a středoevropský prostor. (Vydavatel: Patrimonium Sancti Adalberti)

Pozdější hlavní patron pražské arcidiecéze se narodil matce Střezislavě kolem roku 956 na slavníkovském hradě Libici. Otec Slavník pocházel z vedlejší větve přemyslovského rodu a zaujímal proto významné místo v družině Boleslava I. Tento panovník právě v této době dotvářel říši českých Boleslavů sahající od Čech přes Slezsko, Moravu, severozápadní Slovensko a Krakovsko až na západní Ukrajinu do povodí řek Bug a Styr.

Vojtěch, předurčený k duchovní dráze i k hodnosti pražského biskupa, studoval v letech 972-981 ve škole při magdeburské katedrále. Po návratu do Čech působil jako kněz při pražském kostele a po smrti prvního pražského biskupa Dětmara byl v roce 982 na Levém Hradci zvolen biskupem.

Biskupský úřad pak přijal z rukou císaře Oty II. v roce 983 ve Veroně, kde mu mohučský arcibiskup Willigis udělil zároveň biskupské svěcení. V letech 985 a 986 se Vojtěch zasadil o zrušení nezávislého moravského biskupství a stal se tak církevním správcem území celé tehdejší boleslavovské říše.

Dvakrát pobýval v Římě, v klášteře svatých Alexia a Bonifáce na Aventinu, kde se stal v roce 990 mnichem. V roce 993 založil s podporou knížete Boleslava II. na Břevnově první mužský klášter v českých zemích.

Rod Slavníkovců byl v roce 995 násilně zlikvidován, s největší pravděpodobností na příkaz Boleslava II. Přežil pouze Vojtěch a Soběbor. Roku 997 podnikl svatý Vojtěch misijní cestu do Prus, kde 23.4. zemřel jako mučedník. Zanedlouho poté (999) byl národní patron svatořečen papežem Silvestrem II.

Svatý Vojtěch

jest slza Božího milosrdenství

skanuvší na vyprahlou půdu

země tvrdé a vzpurné…

Já, Vojtěch, chci srdce této země pro Krista,

já, Vojtěch, nechci její bohatství

a slávu a pocty

a pýchu a důstojnosti

a veškerou nádheru,

chci její srdce a neustanu,

dokud je nebudu míti…

(Karel Schulz)

(APHA, ČBK s využitím údajů historika Aleše Pořízky)