Křížová cesta 2022

Rozjímání k velkopáteční Křížové cestě letos reflektují tíživé situace v rodinách. S výhledem na světové setkání rodin v nich zaznívají autentické příběhy těch, kdo prošli životními zkouškami, ztrátou svých blízkých, bolestnými zásahy do běhu života.

I. zastavení

Ježíšova agónie v Olivové zahradě

Jsme manželé teprve dva roky. Naše manželství zatím neprošlo mnoha bouřemi. Pandemie sice všechno tak trochu zkomplikovala, ale jsme spokojení. Náš příběh se podobá dlouhé svatební cestě, i když se leckdy pohádáme, i když každý z nás je jiný. Přesto v sobě nosíme obavy. Když si vybavíme dvojice našich starších přátel, kteří to nezvládli. Když čteme v novinách o rostoucím počtu rozchodů. Když nám říkají, že se určitě rozejdeme, protože takový už je svět. Je to věc statistiky. Když se cítíme osamělí, protože si nerozumíme. Když jen těžko vycházíme s penězi. Když se cítíme jako cizinci pod jednou střechou. Když v noci  procitneme a pocítíme v srdci tíhu a úzkost své "osiřenosti". Zapomínáme totiž, že jsme děti. Věříme, že naše manželství a rodina záleží jen na nás, na našich vlastních silách. Uvědomujeme si, že manželství není jen romantické dobrodružství, ale jsou to také Getsemany, je to úzkost z toho, že mám nasadit své tělo pro druhého.

II. zastavení

Ježíš zrazen Jidášem a opuštěn vlastními lidmi

Pane, odešli jsme na misie, už téměř před deseti lety, protože nám naše vlastní štěstí nestačilo. Chtěli jsme darovat své životy, aby i ostatní mohli zažít stejnou radost. Chtěli jsme ukázat Kristovu lásku i těm, kteří ho neznají. Kde - na tom nesejde. Život v komunitě a každodenní činnosti nám pomáhají vychovávat děti k otevřenému pohledu na život a svět. Není to však snadné: netajíme  úzkost a strach z nejistého rodinného života daleko od naší země. K tomu všemu se připojuje hrůza z války, která je v posledních měsících tak dramaticky aktuální. Není snadné žít pouze z víry a lásky, často se nedokážeme plně svěřit Prozřetelnosti. A někdy, tváří v tvář bolesti a utrpení, při pohledu na matku umírající při porodu a navíc uprostřed padajících bomb, nebo na rodinu zničenou válkou či hladem a svévolí, přichází pokušení odpovědět mečem, utéct, opustit tě, nechat všechno být v domnění, že to nemá cenu... Znamenalo by to však zradu našich nejubožejších bratří a sester, kteří jsou tvým tělem ve světě a kteří nám připomínají, že Ty jsi Živý.

III. zastavení

Ježíš odsouzen veleradou

Chodili jsme spolu jen pár měsíců, pak nás život na dlouhou dobu rozdělil a dal nám poznat trýznivý žár srdce, bijícího na dálku. A když jsme se znovu sešli, vzali jsme se bez váhání, se spěchem těch, kdo již příliš dlouho čekali a žili v obavách. Opustili jsme své rodné domy a vytvořili si vlastní. Vydali jsme se na cestu jako manželé, plní plánů a také iluzí mládí. Pak ale život odhalil, že jsme křehcí, a zároveň nás zbavil očekávání a donutil jít cestou, která častokrát strmě stoupala. Na jejím vrcholu jsme se museli vyrovnat s tím, že se nemůžeme stát se rodiči. Často jsme zažili bolestné odsouzení kvůli neplodnosti. "Jak to, že nemáte děti?" - ptali se nás tisíckrát, jako by chtěli naznačit, že naše manželství a naše láska nestačí k tomu, abychom byli rodina. Kolik projevů neporozumění jsme už museli vystát. My však pokračujeme v každodenní cestě, držíme se za ruce a společně pečujeme o společenství bratří a přátel, které se - uprostřed osamělosti i něžnosti - postupem času stalo domovem a rodinou.

IV. zastavení

Petr zapírá Ježíše

Když jsme se brali, mysleli jsme si, že nemůžeme mít děti. Pak se nám ale po svatební cestě narodilo první dítě a náš život se změnil. Naše plány byla pomalejší, pracovní kariéra, cestování, chtěli jsme žít tak trochu jako věční snoubenci... A místo toho, když jsme ještě nevěřícně oťukávali krásu tohoto daru, přišlo druhé dítě: holčička. A podobně, když se dnes ohlížíme zpátky, přišly naše další dětí, téměř bezděčně. A naše sny? Všechno se utvářelo na vlně událostí. Naše profesionální kariéra? Pozměňovaná neustále skutečnostmi života, které do něj vtrhly. Je tu ale také strach z toho, že bychom jednoho dne mohli všechno zapřít, jako Petr; úzkost a pokušení litovat, když přijde kdovíkolikátý nečekaný výdaj,  obavy z napětí s dospívajícími dětmi. Staré touhy ustoupily, aby daly prostor rodině. Není to samozřejmě snadné, ale je to neskonale krásnější. A navzdory všem myšlenkám a hutnosti našich dní, které jako by nikdy nepostačovaly,  nikdy bychom se nevrátili zpátky.

V. zastavení

Ježíš před Pilátem

Náš syn byl souzen ještě předtím, než přišel na svět. Setkali jsme se s lékaři, kteří pečovali o jeho život, dříve než se narodil, i s lékaři, kteří nám dali jasně najevo, že je lepší, aby se nenarodil. A když jsme zvolili život, stali jsme se také my předmětem odsouzení: "Bude pro vás i pro společnost přítěží," říkali nám. "Ukřižuj ho." A přece neudělal nic zlého. Jak často je úsudek světa ukvapený a povrchní a bolí už při letmém pohledu. Neseme si hanbu odlišnosti, která je častěji litována než přijímána. Postižení není ani chlouba, ani nálepka, ale spíše odění duše, která často raději mlčí tváří v tvář nespravedlivým soudům, ne snad ze studu, ale z milosrdenství vůči tomu, kdo soudí. Nejsme imunní ke kříži pochybností nebo pokušení přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby se věci vyvíjely jinak. Postižení je však ve skutečnosti stav, nikoli vlastnost, a duše díky Bohu nezná žádné překážky.

VI. zastavení

Ježíš je bičován a korunován trním

Náš dům je velký nejen svou rozlohou, ale především lidským bohatstvím, které ho obývá. Od začátku našeho manželství jsme nikdy nebyli jen dva. Po dvaačtyřiceti letech manželství, se třemi vlastními dětmi, devíti vnoučaty a pěti adoptovanými dětmi, které nejsou soběstačné a mají vážné psychické problémy, můžeme říci, že naše povolání přijímat bolest, rozhodně není smutné.  Snad si ani takové požehnání života nezasloužíme. V tom, kdo věří, že není lidské nechat trpícího o samotě, Duch svatý pohne v nitru vůli jednat a nezůstat lhostejný, cizí. Bolest nás proměnila. Bolest navrací k podstatnému, uspořádává životní priority a vrací prostotu lidské důstojnosti jako takové. Na bolestné cestě života tolika zbičovaných a ukřižovaných jsme vedle nich pod tíhou jejich kříže objevili, že pravým králem je ten, kdo se dává a vydává za pokrm, tělem i duší.

VII. zastavení

Ježíš přijímá kříž

Jednoho rána, stejného jako mnoho jiných, moje žena dvakrát omdlela. Následoval spěšný odjezd do nemocnice a diagnóza nemoci, která se již začínala šířit v její hlavě. Operace, rehabilitace, léčba... a pro nás všechny zcela nový každodenní život. Pán k nám promlouvá skrze události, kterým ne vždy rozumíme, a vede nás za ruku, aby se v nás rozvinulo to nejlepší. Měla svou roli, postavení, "titul" a náhle zjistila, že je úplně jiná. Nahá, bezbranná, ukřižovaná. A já s ní. Díky této nemoci, na tomto kříži, jsme se stali pilířem, o který se děti mohou opřít. Dříve tomu tak nebylo. Skoro bych řekl, že dnes, s pronikavýma očima v obnažené bolesti, je plně matkou a manželkou. Bez příkras, v novém náročnějším životě, obráceném k podstatnému. Být takto zastaveni, přibiti ubíjejícími starostmi, znamená především pro mě, který jsem byl tak tvrdošíjně hrdý, že jsem v  jiných rodinách objevil úžasný dar, kterým jsou ti, kteří se vás snaží rozesmát, ti, kteří vám pomáhají v kuchyni, ti, kteří vodí děti na katechismus, ti, kteří vám naslouchají, ti, kteří se k vám obrací s chápavým pohledem, ti, kteří se, navzdory svým stejně složitým - ne-li ještě složitějším situacím - o tebe nepřestávají starat.

VIII. zastavení

Šimon z Cyrény pomáhá Ježíšovi nést kříž

Před dvěma lety jsme odešli do důchodu, a jen co jsme začali přemýšlet o tom, jak naložit s vyšetřenými silami, přišla zpráva, že náš zeť dostal výpověď. Během pandemie jsme bezmocně přihlíželi rozpadu manželství naší nejstarší dcery. Dětský jásot a chaos našich vnoučat začal zaplavovat náš dům nejen o nedělích, a hlavně tak, jak se to nedělo od dob, kdy odrostly naše tři děti. Do auta jsme namontovali autosedačku a koupili tabuli, kam zapisujeme rozvrhy našich pěti vnoučat, abychom na nic nezapomněli. Naše svaly už nejsou, co bývaly, ale díky bohatým zkušenostem jsme s životem smířenější, než když jsme ještě měli sílu všechno stíhat. Kříž rodin spojený s nejistotou zaměstnání nás znepokojuje. A dnes, kdy bychom se přirozeně chtěli vypořádat s vlastní únavou a nespornými obavami ze smrti, byl na naše ramena vložen nečekaný kříž. Náš krok se často dlouží únavou a v noci se po úsměvu někdy přistihneme s pláčem ze soucitu. Avšak být "kyslíkem" pro rodiny našich dětí je dar, který nás vrací zpět k emocím, které jsme prožívali, když byly malé. Nikdy nepřestaneme být máma a táta.

IX. zastavení

Ježíš potkává jeruzalémské ženy

Nyní jsme čtyři. Po dlouhá léta jsme byli jen dva a vyrovnávali jsme se s křížem osamělosti a dozrávání k rodičovství, které se lišilo od našich dřívějších představ. Adopce je příběhem života poznamenaného opuštěním, který je uzdraven přijetím. Opuštění však je rána, která nepřestává krvácet. A adopce je kříž, který rodiče a děti nesou na svých bedrech společně, snášejí ho, snaží se zmírnit bolest a zároveň ho milují jako součást příběhu dítěte. Je bolestné vidět dítě, které trpí kvůli své minulosti. Je bolestné snažit se milovat a nebýt schopen rozčeřit alespoň trochu jeho bolest. Adoptovali jsme se navzájem. A není dne, kdy bychom se nebudili s myšlenkou, že to stálo za to, že všechna ta námaha není zbytečná, že tento kříž, ač bolestný, skrývá tajemství štěstí.

X. zastavení

Ježíš je ukřižován

Jsem matka se dvěma dětmi. Už více než sedm let jsme jako židle o třech nohách místo čtyř: Jistě krásná a hodnotná, ale tak trošku nestabilní. Každá rodina, i kdyby byla jakkoli vratká, trpící, podivná a zmrzačená, nachází svůj nejhlubší smysl pod křížem. I ta naše. Zažili jsme, nikoli bez slz a bolesti, že Ježíš na nás hledí v onom objetí z přibitých trámů a nikdy nás nenechá samotné.

Svěřuje nás nejen Stvořitelově obecné lásce k jeho tvorům, ale také příteli, matce, synu a bratru. Církvi, která při všech svých nedokonalostech podává ruku a, jakkoli se to může zdát nemožné, nese místy břemeno za nás a dovoluje nám, abychom se čas od času nadechli. Láska se násobí, protože je nezištná, také ve chvílích, kdy jsem v pokušení ptát se proč, když "zachránil jiné... když je Pomazaný Boží, jeho vyvolený", proč nemohl zachránit i mého manžela. Avšak zranění Toho, jenž je na kříži, jsou dědictvím, poutem a vztahem zároveň. Láska se stává skutečná, protože v naší propasti a v našich těžkostech nejsme opuštěni.

XI. zastavení

Ježíš slibuje království kajícímu lotrovi

Teprve teď se usmíváme a vzpomínáme na všechna očekávání, která jsme do našeho syna vkládali. Vychovali jsme ho, aby byl šťastný, aby se realizoval. Aby šel ve stopách svého dědečka. Ano, bývali bychom si pro něj přáli jiný život. Rodina, práce, děti, vnoučata. Zkrátka "normalita". Už jsme si žili jeho život za něj. Ale místo toho jsi přišel Ty a všechno jsi zpřeházel. Zničil jsi naše sny o něčem větším. Postaral ses o to, aby se jeho život neřídil logikou "vždycky se to tak dělalo", a povolal jsi ho, aby šel za Tebou. Ale cože? Proč právě on? Proč právě náš syn? Zpočátku jsme to nepřijali dobře. Postavili jsme se proti němu. Opustili jsme ho. Mysleli jsme si, že ho náš chlad přiměje, aby se vrátil zpátky. Snažili jsme se ho přesvědčit, že jedná špatně. Jako ti dva zločinci. Pak jsme ale pochopili, že proti Tobě nemůžeme bojovat. My jsme nádoba a Ty jsi moře. My jsme jiskra a Ty jsi oheň. A tak Tě stejně jako kající lotr prosíme, abys na nás pamatoval, až přijdeš do svého království.

XII. zastavení

Ježíš svěřuje Matku milovanému učedníkovi

Bylo nás doma pět: já, můj manžel a naše tři děti. Před pěti lety se náš život zkomplikoval. Diagnóza, jakou je obtížné přijmout, onkologické onemocnění, které se s každou chvílí zapisovalo hlouběji do tváře naší nejmladší dcery. Nemoc jí sice nikdy nevzala úsměv, ale o to bolestněji v nás skřípěla nespravedlnost, kterou jsme prožívali. Aby nebylo málo krutého “výsměchu”, jímž nás bolest obdařila, po pouhých šesti letech manželství náhle zemřel můj muž, a my jsme nastoupili drásavou cestu osamocení, na které jsme po dvou letech doprovodili k poslednímu rozloučení naši maličkou. Pět let uplynulo od začátku tohoto příběhu, který rozumem naprosto pochopit nedokážeme. Jisté však je, že tento velký kříž obýval Pán, a obývá ho stále. "Bůh nepovolává ty, kdo jsou schopní, ale činí schopnými ty, které povolá” - řekla nám kdysi jedna řeholnice a tato slova v posledních letech změnila náš pohled na život. Největší lež, se kterou jsme se potýkali, byla ta, že už nejsme rodina. Neznám jiný způsob, jak odpovědět svému srdci a svému utrpení  než svěřit se Pánu, který se mnou prožívá tento kus pozemské cesty. Při chemoterapiích mé dcerky jsem se mnohokrát cítila jako Maria pod křížem a právě tato zkušenost mi dnes dává cítit se - byť jen na zlomek času - jako matka mého Pána.

XIII. zastavení

Ježíš umírá na kříži

Smrt všude kolem. Život jako by ztrácel hodnotu. Vše se změní během několika vteřin. Celá existence, vaše dny, bezstarostnost zimního sněhu, cesty do školy pro děti, práce, objetí, přátelství... všechno. Všechno najednou ztrácí hodnotu. "Kde jsi, Pane? Kde se skrýváš? Chceme zpátky svůj dřívější život. Proč to všechno? Jaké viny jsme se dopustili? Proč jsi nás opustili? Proč jsi opustil naše národy? Proč jsi takhle rozbil naše rodiny? Proč už nemáme chuť snít a žít? Proč jsou naše země temné jako Golgota?" Už se nedostává slz. Vztek ustoupil rezignaci. Víme, že nás miluješ, Pane, ale necítíme tuto lásku, a to nás přivádí k šílenství. Ráno se probudíme a na pár vteřin jsme šťastní, ale pak si rychle vzpomeneme, jak těžké bude usmíření. Pane, kde jsi? Promluv v tichu smrti a rozdělení a nauč nás smíření, nauč nás být bratry a sestrami, obnovit to, co bomby chtěly zničit.

XIV. zastavení

Ježíšovo tělo je uloženo do hrobu

Teď už jsme tady. Zemřeli jsme své minulosti. Rádi bychom žili ve své zemi, ale válka nám v tom zabránila. Pro rodinu je těžké volit mezi svými sny a svobodou. Mezi touhami a přežitím. Máme za sebou cesty, na kterých jsme viděli umírat ženy a děti, přátele, bratry a sestry. Jsme tady jako přeživší. Vnímaní jako zátěž. My, kteří jsme byli doma důležití, tady jsme pouhým číslem, kategorií, zjednodušením. A přece jsme mnohem víc než migranti. Jsme lidé. Přijeli jsme sem kvůli našim dětem. Každý den za ně umíráme, aby se mohly pokusit o normální život, bez bomb, bez krve, bez pronásledování. Jsme katolíci, ale i to někdy ustupuje do druhého plánu, až za skutečnost, že jsme migranti. A jestliže se nevzdáváme, je to proto, že víme, že velký kámen u vchodu do hrobu bude jednoho dne odvalen.

Přeložila Johana Bronková