Podle zakladatele hnutí Mužom.sk PETRA PODLESNÉHO by měl muž chránit, tvořit, vést a zabezpečovat. Dělají to ale dnešní muži?
Snažím se v životě vyhýbat věcem, které nedávají smysl. A po osmi letech práce v tomto hnutí, kterou dělám z čistého přesvědčení a nadšení, mám množství osobních svědectví od mužů i žen o osobních proměnách, nakopnutích, povzbuzeních, nalezených řešeních, a dvakrát i o záchraně před sebevraždou.
Rozlišuji mezi feminním a maskulinním tak, jak je to přirozeně přítomné v naší civilizaci skrze evoluční a kulturní vývoj. Za mužské ctnosti já osobně považuji sílu, čest, odvahu a sebeovládání. To jsou kmenové anebo základní ctnosti, na kterých je možné stavět vyšší ctnosti, jako milosrdenství, laskavost, pohostinnost. Ale pokud se k těmto ctnostem přiznávají i ženy, je to v pořádku.
Nežijeme v separátních vesmírech a naše světy se přirozeně a do značné míry překrývají. Odevzdáváme si poznání a vzájemně se ovlivňujeme a tak je to absolutně v pořádku a správně.
Hněv, podráždění a frustrace často pramení z nepochopení. Co nás hněvá nejčastěji, je to, že si zaměňujeme stereotypy a archetypy. Stereotyp je něco, co nám brání v postupu a co jsme nucení proti své vůli naplňovat. Archetyp je pravzor, který neseme v podvědomí jako vzorec, který nám pomohl přežít a postupovat. Porozumění archetypům osvobozuje. Velmi zajímavě o tom píše františkánský kněz Richard Rohr. Jestliže někdo rozdílnost a rozmanitost mezi mužem a ženou považuje za překonanou, nezůstává mu nic jiného, než se podle toho řídit. Přeji mu mnoho štěstí a tentýž postoj očekávám vůči sobě.
Netuším. Stejně jako netuším, co by mohla být toxická feminita – což je pojem, který se objevuje minimálně. Pokud někdo považuje predátorské, narcistické nebo jiné destruktivní chování muže za toxickou maskulinitu, rád bych apeloval na používání zdravého rozumu. Pod takovýto pojem se totiž dá lehce schovat i to, co momentálně pouze není v trendu – jako například upozorňování na přecitlivělost, přímost, soutěživost a podobně. Pokud je někdo „toxický“, nespojujme to s mužností a ženskostí, ale s osobnostní poruchou toho kterého člověka.
Navzdory pocitu ohrožení, který z těchto slov může někdo mít, bojovnost skutečně oceníme jako vlastnost lékařů, hasičů, záchranných složek nebo jakéhokoliv člověka, který nám díky ní poslouží. Věřím, že je všeobecnou potřebou mít muže, kteří jsou odhodlaní a schopní bojovat o svoje vztahy a poslání nebo za slabší a nuzné. Dnešním bojištěm jsou právě tato místa, kde by bylo jednodušší se vzdát nebo se tvářit nevšímavě. Pokud je chceme objevit, stačí se podívat, kde chybí dobro nebo spravedlnost – všude tam, kde je potřeba bojovat o důležité věci.
Tyto úlohy jsou mužům vlastní odpradávna a dnes se jen změnily kulisy. Pro mě osobně stále platí, že jsem připravený postavit se na obranu svých blízkých nebo těch, kteří to potřebují. Nejde vždy o fyzickou sílu, klidně může jít o ochranu nitra mojí malé dcerky. Kdo tvoří hodnoty a vizi v rodinách, firmách a společenstvích? Dokážou k tomu muži ještě něco říct? Jsme schopní vést sami sebe, anebo jen čekáme, jak nám okolnosti zavelí? Co zabezpečujeme, když není potřeba lovit mamuty? Dokážeme zabezpečit třeba svoji přítomnost ve vztazích?
Pak přirozeně a velmi úspěšně přebere tyto úlohy jeho partnerka. Když to oběma vyhovuje, není co namítat. Často se ale setkávám s manželkami, které říkají, že jim tato pozice nevyhovuje. Muž, který si to uvědomí, na sobě potřebuje začít pracovat a měnit to.
Spíš je mnoho mužů ztracených a odpovědí je pak nečinnost a falešný pocit, že jejich úloha končí naplněním pracovní doby. Žijí s představou, že vysezené místo na gauči je jejich právem. „Gaučing“ je prostorem pro pasivitu a ta je rakovinou mužovy duše. Sežírá jeho potenciál zaživa. Netvrdím, že by chlapi neměli odpočívat, řekněme i na gauči, ale ne tehdy, když je všechno okolo nich „v plamenech“.
Jen hloupý muž by neposlouchal moudrou ženu. Nežijeme ve světě mužů a žen, ale ve světě vztahů. Přinášíme různou dynamiku a vzácnou zpětnou vazbu. Nikdo, kdo touží po osobním růstu, by si tuto příležitost neměl nechat ujít. Kdo má uši ke slyšení, ať slyší.
Nezažíváme nic jedinečného. Historie se opakuje a stejně tak se opakuje i „krize mužství“. Momentálně jsme opustili víru, že je důležité poslouchat starší, mentory a ty, kteří kráčeli před námi. Chybí ale někdo, kdo by předával pochodeň předcházející generace. Východisko leží v jednotlivých mužích a jejich ochotě nenechat věci vyhnít, ale aktivně je měnit. Obklopovat se muži, kteří chtějí budovat sebe, aby byli užiteční pro jiné.
I kdyby to všechno byla pravda, což je velmi zjednodušený pohled, který zavání tak kritizovanými stereotypy, odpovědí mužů by neměla být frustrace, ale snaha o změnu. Nejsem fanouškem povinných kvót, ale větší spolupráce mužů a žen jistě přinese nové možnosti. Muži, kteří nechtějí nést těžké věci, by měli přemýšlet, k čemu jim potom vlastně síla je – ta fyzická, ale i mentální, osobnostní.
Je to silné tvrzení, se kterým nadšeně souhlasím. Možná jste se setkal se Sokratovým výrokem, že muž nemá právo být amatérem v rovině fyzického tréninku. Je jeho hanbou zestárnout, aniž by zahlédl krásu a sílu, které je jeho tělo schopné. Nemusíte souhlasit, ale i fyzická síla má svůj užitek. Proč bychom se jí zbavovali? Kvůli pohodlnosti? Není smutný pohled na otce, kteří nejsou schopni si hrát se svými dětmi, na neaktivní partnery v intimitě, na čtyřicátníky, kteří kvůli bolestem zad nejsou schopni druhým pomoct? Podle mě jsou to nemalé důvody, abychom se nezapomněli rozvíjet i fyzicky.
Přirozeně si je najdou. Otázkou ale zůstává jejich hodnota. Prim ve společnosti dnes hrají umělci, youtubeři, sportovci. Kvůli čemu? Kvůli ctnostem? Hodnotám? Příkladnému životu? Nezapomínejme, že co chlapce nenaučíme, muži umět nebudou. Plná zodpovědnost za vzory pro chlapce je proto na každém jednom z nás.
Samozřejmě. Dokonce jsem přesvědčený, že je to součást jejich povolání. Jestliže chce někdo nést titul duchovní otec, měl by se tak chovat. Není to jen věcí salesiánů.
Jednoduché rady ve výchově neexistují, je to těžká věc. Snad jen aby vychovávali tak, že první, co jejich dítě při nějakém přešlapu napadne, nebude „otec mě zabije“, ale „musím zavolat otci“.
Velmi. Ten proces ještě neskončil. David mě vysvobodil z mých vlastních představ o tom, jak by měly moje děti žít. Mojí úlohou není jen určit jejich cestu, ale pomoct jim najít sebe samé a svůj potenciál.
Nemám. Všechna povzbuzení tak trochu blednou vždy, když se rodič autisty zadívá do budoucnosti, která je minimálně nejasná. Žiji ve vztahu k synovi pro dnešní den, těším se z drobností, neseme si tuto situaci jako rodina. Spolu jsme silnější.
Každodenně a v každé dekádě jinak. Byly doby, kdy jsem se hodiny věnoval vedení mladých lidí, později stál se svědectvím na velkých pódiích. Dnes mě uchvacuje pochybování a hledání odpovědí. V každodenním životě je to ale především otázka důvěry a pokoje, rozhodnutí na základě Písma.
Příběh, který mě povzbuzuje pravidelně, jsou události okolo Jana Křtitele, jeho přímost a odvaha. Ale rád sleduji i starozákonní příběhy mužů, jako například levák Ehúd nebo Jákobův boj.
Abychom dokázali v momentech rozhodnutí volit správně. Podstatné je nedovolit, aby starý Adam zůstal ve vedení a mlčel, když je důležité mluvit a jednat. V neposlední řadě starý Adam nerad přebírá zodpovědnost za svoje jednání a i to potřebujeme měnit.
Miluji příběhy, mýty a legendy. Podstatný je ale příběh, který si přečtou jednoho dne moje děti o mně. Proto se snažím myslet na to, jak by měl vypadat, aby předával pochodeň. Mám na mysli odkaz a hodnoty, které tvořím. Příběh o sebevědomí a hodnotě, kterou do mě vložil Stvořitel, ale zároveň příběh o pokoře a službě.
Ne, udělal jsem to rád a považuji to za čest. Dlouhodobě v tématech mužství pracuji mezi denominacemi. Měl jsem možnost spolupracovat se salesiány, katolickými organizacemi, řeckokatolíky i pravoslavnými. Spíše mám respekt, aby moje přítomnost zbytečně nerušila, ale jsem rád za každý náznak bratrských vztahů.
Více než dobrou. Jednota v podstatném, svoboda v rozdílném. Samozřejmě se na obou březích najdou militantní postoje, ale zloba obyčejně stráví sebe samotnou.
Spiritualita je velmi podstatná složka mužské duše, a pokud by ji zanedbal, sám se ochudí o mnoho poznání a růstu. Znamená to, že čím jsem duchovnější, tím jsem mužnější? Pravděpodobně ne, ale když jdou víra a skutky ruku v ruce, takového muže ve svém okolí určitě oceníte.
PETER PODLESNÝ (nar. 1983) je zakladatelem hnutí Mužom.sk, autorem knihy Předávání ohně a mužským mentorem. Pracuje jako osobní trenér, předtím 19 let vedl teenagery. Žije v Košicích, podle vlastních slov je „manžel nádherné ženy, otec dvou dětí a přítel dobré party chlapů“.