Krajina je jedinečným darem

Před nedávnem oceněný historik umění, esejista a básník JOSEF KROUTVOR se ve svých textech zabývá nejen významnými středoevropskými umělci, ale píše také o paměti krajiny, o propojení země, života a úcty ke stvoření. Pro KT s ním hovoří básník a letitý přítel Miloš Doležal.

Dlouhá léta jsi byl spojen s Prahou. V jistém čase však u tebe převážila cesta ven z města, především na Šumavu a do Novohradských hor. Co pro tebe krajina znamená?

Krajinu chápu jako krajinu, a to doslova. Krajina pro mě není ani hospodářský projekt, ani rekreační nebo turistický areál, krajina je svázána s tradicí, s příběhy lidí, s prací a duchovní úctou. Česká krajina je krajina kulturní, utvářela se od baroka, patří k ní cesty, aleje, stromořadí, meze, tvrze, selská stavení, kapličky, boží muka, venkovské zámečky, lidská sídla, chalupy. Obraz krajiny tvoří souhrn prvků. Celek představuje odkaz předků, krajinu jsme zdědili jako jedinečný dar. Krajina je koneckonců také vlast a domov. Jak se k ní ale chováme, jak ji ničíme? Nechci být staromilec, bez dálnic, koridorů a mostů se stěží už obejdeme, ale stále ještě zbývá velký kus země, kterou je třeba chránit. Ty prvně jmenované oblasti se dají postupně napravit, ale autentický vztah k půdě se buduje dlouho. Porevoluční restituce navracely pozemky dědicům, ale to z nich neudělalo hospodáře, byli to často jen majitelé. Přišly ale i další pohromy, laciné dovozy zemědělských přebytků a masa. Do polí a lesů vjely silnější, ale také bezohlednější stroje – například velkoplošné sečení luk ničí hmyz. Naše krajina strádá, o tom není pochyb. A podobně je to i s lesy napadenými kůrovcem. Problém je v tom, že se jedná o živé, vzájemně provázané prostředí, které se nebuduje, ale roste a potřebuje trpělivost. Žádá péči i práci rukou a nejen strojů. Vzít do ruky motyku a udělat strouhu, vodu přivést nebo odvést je počin, který krajině stále dlužíme. Bez vztahu k půdě, k životnímu prostředí se totiž nehneme z místa.

Víme, že vztah ke krajině se nevytváří z kabiny auta, ale skrze přímý dotyk. Ty jsi vyznavač chůze a potulky. Čím je ti chůze krajinou, lesem?

Abychom krajinu poznali, je třeba do ní vstoupit, ale to není vůbec snadné. Staré cesty a úvozy zmizely v čase kolektivizace, polním cestám nepřeje ani nové hospodaření. Jezdí se, jak se to hodí, traktory sice jezdí na polštářích, používají široké pneumatiky, ale to není omluva. Mnoho míst v létě zarůstá, kapličky, ke kterým dříve vedly cesty, stojí osaměle v polích. Co poradit, ani nevím. S lesem je to jistě lepší, ale i tam těžba zruší cestu, která se už neobnoví. Jako romantik hledám zapomenuté lesní stezky a chodníčky v Novohradských horách. Vydávám se – jaká absurdita – i po pěšinách bývalých pohraničníků. Kupodivu nezarůstají ani po letech, tak jsou vyšlapané, vydupané. Krajina ztrácí drobnopis, ale i místopis – mizí názvy míst, krajina se stává anonymní.

Jak vnímáš proměnu venkova za poslední léta?

Venkov zažil v minulém století řadu změn. I do menších obcí dorazila elektrifikace, televize, přišla ale také kolektivizace a družstevnictví. Po revoluci to byly restituce, začalo farmaření a s nimi dotace a granty. Příliš mnoho změn, které nemohly nemít vliv na tradiční mentalitu venkovanů a hospodářů. Venkov se dlouhodobě vylidňuje, ale na druhé straně přicházejí noví osadníci, uprchlíci z měst utíkající před globalizací, hledající alternativní způsoby existence. Na venkov směřují lidé, kteří mohou pracovat z domova, používat počítač, internet, home office. Společný jmenovatel změn najít asi nelze, nicméně je jisté, že hospodářů je stále málo, pár procent z celkové populace. Počítačoví experti, nová IT inteligence má obvykle zájem o krajinu, o její vzhled, ekologii okolí, ale o vlastní zemědělství se moc nezajímá. Změn k lepšímu je tedy stále málo. Životní styl se přejímá, touží se po komfortu, vesnice chce být malým městem. Stačí se podívat na ohyzdnou výstavbu, modernizaci, nové ploty, příjezdové cesty, garáže, na okrasnou výsadbu, nevhodně vysazené jehličnany nebo nemožné barvy na fasádách domů. Společnost nezmění ekonomie, ale morálka. Já osobně jistou chudobu, energetickou krizi, která povede k uskromnění, i vítám, lidé si totiž po dobrém říci moc nedají. Ničit životní prostředí se bude do poslední chvíle. Jaksi se zapomnělo, že k lidským právům patří i lidské povinnosti a ohledy.

Krajinu kótují nejen kopce, ale také svatyně. V jakých chrámech se cítíš nejlépe?

Jsem původní profesí historik umění, věnoval jsem se po léta modernímu umění, ale pak se mé zájmy vrátily velkým obloukem ke starému umění, ke křesťanským počátkům, k románskému umění a k rané gotice. Fascinují mě ty čisté geometrické tvary, baziliky i venkovské kostelíky s jednoduchou věží, hranolem. Nemohl jsem nenavštívit Burgundsko a lituji, že jsem se nikdy nedostal na jiná místa, třeba do Auvergne. Navíc románské umění ladí i s některými projevy moderního umění, jak si toho povšiml už Jacques Le Goff (známý francouzský historik – pozn. red.). Vyhledávám opomenuté poklady, například kostelík svaté Margity u Kopčan – snad jediný částečně zachovaný kostel z mikulčických kostelíků. Mnohokrát jsem navštívil kostel Sankt Michael u Sandlu, kde se nachází jedinečná pozdně gotická archa. Sankt Michael stojí na větrném návrší, je prostý, svébytný, ztichlý. Cítíme zde přirozenou přítomnost posvátna, zde se dá hovořit s Bohem, nalézat duchovní posilu a obnovu sil. Podobně působí i podlipnické gotické kostely na Vysočině. O starodávné Řečici psal i Bohuslav Reynek, nazval ji výstižně kamenným relikviářem, schránou pšeničného zrna. A právě zrno ukrývá budoucí úrodu, odtud klíčí život. Toto zrno je zdrojem potravy nejen materiální, ale i duchovní.

Za poslední dva tři roky vedle naléhavých ekologických témat začaly převažovat další palčivé otázky, které se týkají každého z nás – pandemie covidu, smrt blízkých, válka na Ukrajině. Jak je možné si navzdory tomu všemu zachovat integritu, nepropadat panice a úzkosti, číst poezii a radovat se ze svobody?

Když jsem se nedávno vrátil ke svému už padesát let starému textu Živly, uvědomil jsem si, jak se současné ekologické myšlení dotýká stále těsněji víry a náboženství. Vývoj pokročil, přibylo hříchů moderní civilizace. Není třeba mluvit hned o Bohu, stačí si uvědomit zázrak stvoření a života, to nelze vysvětlit jen nějakými vědeckými a sebelépe připravenými argumenty. Vždy něco zbývá a je to jen dobře, abychom o krok ustoupili a nepropadli pýše. Víra je, nebo není. Víra není přesvědčení, víra je hlubší setkání s tajemstvím, údivem až závratí. Neznepokojují nás ale jen otázky čistě metafyzické, jsou zde i naléhavá fakta spojená s pandemií, ničivými pohromami nebo současnou válkou na Ukrajině. Nelze však zapomínat ani na konflikty předcházející, stejně kruté – na válku v Sýrii, která byla ještě daleko od nás, a my si jí moc nevšímali. Dvacáté století je plné válek a ty pokračují. Jsme jako ti mravenci, útočný hmyz: staví sice úžasné homole, mraveniště, ale své sousedy považují za nepřátele. Politice se nelze vyhnout, je s námi, ale nesmí sklouznout k ideologii. Pak nastupuje klanové myšlení dělící lidi na já a on, my a oni, společnost se tříští, kolektivní hysterie žene lidi proti sobě, vzplane nenávist. A to je špatné pro demokracii. Je třeba být dobrovolným hasičem, nic jiného nezbývá. Ano, raději hasit požáry než je zakládat. Být dobrovolným hasičem, na tom záleží.

Ve zmiňované knížce Živly se zabýváš také otázkou důležitosti svědomí a jemně apeluješ na samostatné jednání, nebýt jen „pasivní ovcí“. V čem dnes může církev přispět společnosti a světu?

Církev je dnes rozkolísaná jako náš svět, vrhá se také do médií, politizuje. Její místo je ale někde nad věcí, její základní poslání je veskrze teologické a humanitní. Na Boha nemá církev žádný patent, i když ho zastupuje. Hledáme pomoc u Boha, ale já si myslím, že i Bůh potřebuje naši pomoc. Kostel nemusí být jediným místem setkání s Bohem, zajímavá a podnětná jsou i malá přednášková společenství, diskusní kroužky a podobně. Ale tady někdy hrozí sektářství. Víra není totéž co církev, církev je přece jen lidská organizace a ta se mění podle lidských potřeb a doby. Řekl bych, že církev čekají ještě mnohé reformy, aby obstála v současném světě, což ale neznamená nějakou sekularizaci, rozvolnění, spíše obnovu duchovních hodnot, vertikály lidské existence. Devatenácté století vneslo do náboženského života falešný a bizarní fetišismus, rétoriku a dogmatismus, které se míjí s potřebami současnosti. Tuto fetišizaci náboženství odmítám.

Často v poslední době hovoříš o chasidském židovském hnutí, které v sobě neslo velice silnou bezprostřednost, osobní vztah k Bohu, ale také humor. V čem tě chasidé oslovují?

Na začátku sedmdesátých let se mně dostala do rukou kniha Jiřího Langera Devět bran. Přečetl jsem ji jedním dechem a bylo to pro mě zjevení neznámého světa. Jiří, bratr spisovatele Františka Langera, pocházel z asimilované pražské židovské rodiny. Hledal kořeny víry, odešel do Haliče, setkal se s chasidy a přijal jejich způsob života. Do Prahy se vrátil s pejzy a v kaftanu a této jeho proměně nikdo nerozuměl. Jiří Langer ve své knize líčí chudé prostředí haličských Židů, jejich zvyky, zachycuje legendy svatých mužů, rabínů a cadiků. Chasidé, což znamená zbožní, milosrdní, očekávali příchod mesiáše, ale místo mesiáše přišla první světová válka a po ní druhá světová válka, ještě děsivější, a holocaust. Mnozí byli vyvražděni, některým se podařilo dostat do Ameriky, do Palestiny a dalších míst. Odkaz chasidů dojímá. Chasidé, děti Boží, byli vypravěči, pěstovali to, co bychom dnes nazvali orální kulturou. Vypravěč spolupracoval s posluchačem, který nesměl dát najevo, že příběh zná, musel ho i sám umět převyprávět a poslat dál. Vyprávění bylo cestou k nápravě světa a jsou to nakonec příběhy, které přežily. Naslouchejme legendám, naslouchejme vyprávění o zázracích a dobrých skutcích Irelíčka Serafína ze Strelisky nebo Mayerlíčka Přemyšlanského, děťátka božího rozmilého. Poselství chasidů je nám dnes potřebnější než slova, fráze a sliby leckterých politiků.

JOSEF KROUTVOR (nar. 1942 v Praze) vystudoval na Karlově univerzitě obory filosofie, historie a kunsthistorie, v roce 1968 získal roční stipendium ve Francii. O rok později se vrátil do Československa a následně nastoupil do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Publikoval v samizdatu pod kafkovským pseudonymem Josef K. Po roce 1989 vydal na čtyři desítky knih (výtvarné monografie, eseje, básnické sbírky) a knížku vzpomínek Poletování jednoho ptáčka, za kterou v loňském roce obdržel Cenu Jaroslava Seiferta.