Komunisté říkali, že věřící nebudou

Mons. JIŘÍ MIKULÁŠEK oslaví 5. února osmdesáté narozeniny. V Brně na Petrově, kde působí v různých funkcích dlouhých třicet let, zavzpomínal na dobu svého dětství i cestu ke kněžství.

Narodil jste se za války a mládí prožíval v těžké poválečné době. Jak máte tyto rané vzpomínky uchované v paměti?

Vyrůstal jsem v Komíně, což je dnes součást Brna, ale tehdy to byla vesnice obklopená lesy. Narodil jsem se ve válce, ale z té doby si pamatuji jen útržky. Třeba to, že když byl nálet, zahoukala siréna, já jsem popadl hračky a utíkali jsme se ukrýt do sklepa, kde jsem s bratrancem spával na bramborách. Jen z vyprávění vím, že jsem v necelých dvou letech vážně onemocněl, a měl jsem kvůli nějaké infekci střeva plná hnisu. Lékařka tehdy rodičům řekla, že nedožiji rána. Když odešla, maminka se modlila k Panně Marii a položila mně na krk obrázek Panny Marie ze Svaté Hory. Já jsem se potom prý uklidnil, usnul, a když ráno přišla paní doktorka, nechtěla věřit svým očím. Maminka potom napsala o mém zázračném uzdravení do časopisu Svatá Hora, kde vše popsala a slíbila, že až to poměry dovolí, půjdeme tam poděkovat na pouť. Své slovo splnila, a když jsem byl už generálním vikářem, sloužil jsem na Svaté Hoře mši svatou a byla tam celá naše rodina.

Co jste v dětství a v čase dospívání rád dělal?

Rád jsem chodil do lesa. Dědeček měl v Komíně i vinohrad, tak jsem mu v něm pomáhal. Od druhé třídy jsem už také ministroval. Když jsem se zaučil, měli jsme služby, ale mně se nechtělo na ranní mše vstávat. Maminka mne budila a říkala: „Slíbil jsi to, tak budeš chodit pravidelně, nebo toho nech!“

Z kolika dětí pocházíte a jaké zaměstnání měli vaši rodiče?

Byly jsme tři děti. Já jsem byl nejstarší, sestra o tři roky mladší a bratr o devět. Tatínek byl původně cestář. Měl na starosti určitý úsek silnice, o který se staral. Maminka byla sekretářka v Křesťansko-sociálním svazu železničářů. Měla vystudovanou obchodní akademii. Po svatbě začal tatínek pracovat na dráze. Když mi bylo třináct let, šel na banální operaci s kýlou, dostal embolii a zemřel.

To pro vás musel být šok!

Byl, ale nejtěžší to bylo pro maminku, která v pětačtyřiceti letech zůstala ze dne na den na všechno sama se třemi malými dětmi. Nejmladšímu Josefovi bylo teprve pět let. S nízkým vdovským a sirotčím důchodem nebylo možné uživit rodinu, a navíc nebylo snadné sehnat práci. Chodila na posluhy do různých rodin. Nakonec našla místo v laboratoři, kde zkoumali tučnost mléka. Nebyla to snadná práce – dělalo se tam v silném zápachu a s kyselinou. Pracovala tam až do důchodu. Byla to statečná žena. Navzdory všemu dovedla pro nás děti vytvořit pravý domov. Všechno na ni nejvíce doléhalo o Vánocích. Na Štědrý den jsme se před večeří chodívali na hřbitov pomodlit za tatínka. Bál jsem se chvíle, než jsme se začali modlit, protože maminka se usedavě rozplakala. Pak ale setřela slzy a řekla: „Pomodlíme se.“ U štědrovečerního stolu a u stromečku se už zase usmívala. Naše rodina se na radu pana kaplana zasvětila Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.

Do dalšího života s vírou vás asi nejvíc ovlivnila právě maminka, když tatínek najednou nebyl.

Ano, dokud ale tatínek žil, za svou vírou si pevně stál. Vzpomínám, že když po válce zanedlouho nastoupili komunisté, zatýkali kněze. Jednou jsme vycházeli z kostela a dozvěděli se, že u fary stojí černé auto, což byli estébáci. Obstoupili jsme s ostatními muži faru a hlídali ji. Oni potom odjeli. Tenkrát jsem tam pochopil, že patřím do církve a mám za ni také zodpovědnost. Když byli kněží internovaní v Králíkách, posílal jim tatínek od chlapů z vesnic jitrnice a další jídlo. Všechno dělal tak nějak přirozeně.

Vystudoval jste Elektrotechnickou průmyslovou školu v Brně. Proč jste si vybral právě tento obor?

Chtěl jsem být původně učitelem. Nechal jsem se inspirovat jedním starším ministrantem. Když se ale dozvěděl, že by jako učitel nemohl chodit do kostela, šel na průmyslovku – no a já také.

Po maturitě jste osm let pracoval ve Zbrojovce. Co jste tam dělal?

Byl jsem ve vývoji matematických strojů, stavěli jsme počítač. Práce mě bavila, a navíc byla na tu dobu velmi dobře placená. Po vojně jsem pracoval ve vývoji nářadí, dělali jsme elektroniku pro vzduchové kalibry.

Byly roky prožité v továrně důležité pro vaši další kněžskou službu?

Určitě ano. Řešil jsem tam ale dilema, když jsem chtěl podat přihlášku do teologického semináře. Měl jsem obavy, že když mě přijmou, nebudou mne třeba chtít pustit z práce. Spočítal jsem si, že musím předem podat výpověď. Šel jsem proto za vedoucím, ale ten mi slíbil, že když budu přijat, tak mě pustí. Sdělil to ale dál mému přímému nadřízenému, který si mne zavolal a řekl: „Tak ty chceš být knězem? Víš, jen abys byl šťastný. Můj švagr byl také v semináři, v padesátém roce je rozehnali, oženil se, ale šťastný nebyl a nakonec se upil. Víš, ani v tom semináři nejsou profesoři a vše ostatní ideální.“ Já jsem mu na to odvětil, že tam nejdu kvůli profesorům, ale kvůli učení Ježíše Krista, které je čisté a krásné. Pak mi prozradil, že se ptal jednoho faráře, proč ani všichni faráři nežijí tak, jak by měli. A on mu na to odpověděl, že i shnilým dubovým korytem může téct čistá průzračná voda. Později jsem se se svým bývalým nadřízeným několikrát setkal a on vždy říkal, že vidí, že jsem šťastný.

Co bylo rozhodujícím impulsem, že se ve vás probudila touha po kněžství?

Když jsem šel na průmyslovku, náš tehdejší pan kaplan mi řekl, že kdybych chtěl být knězem, měl jsem jít raději na jedenáctiletku. Stále jsem se totiž motal okolo kostela a pomáhal se vším, co se tam dělo. Komunisté ale tvrdili, že do deseti let nebudou žádní věřící a z kostelů budou muzea. Přemýšlel jsem, jak se pak do kostela dostanu oknem. Církev pro mě byla něčím, k čemu jsem přirozeně patřil. Myšlenka stát se knězem na mne začala doléhat během průmyslovky a poté hlavně v zaměstnání. Šel jsem na vojnu a říkal si, že po vojně se rozhodnu. Chodil jsem v té době na zábavy, kde jsem tančil třeba do čtyř do rána. Měl jsem i platonickou lásku a hrál ochotnické divadlo. Po vojně jsem byl biřmovaný.

Proč tak pozdě?

Protože všichni biskupové byli zavření a neměl kdo biřmovat. V roce 1965, kdy byl arcibiskup Josef Beran v Římě jmenován kardinálem a nesměl se vrátit domů, po něm v Praze na arcibiskupský stolec nastoupil František Tomášek, který hned začal biřmovat. Jeden salesián mi doporučil, abych napsal do Prahy, že bych chtěl být také biřmovaný. Stalo se tak v Praze na Smíchově. Osmého prosince 1965 jsem šel potom pěšky na pouť do Vranova u Brna. Dvanáctého prosince, což byl den úmrtí mého tatínka, jsem v kostele sv. Tomáše prosil: „Pane Ježíši, pomoz mi se rozhodnout!“ Nic jsem neslyšel, ale najednou jsem poznal a věděl, že mám být knězem. Přestal jsem chodit na zábavy a do ochotnického divadla. Od jednoho kněze jsem se později dozvěděl, že mu tatínek řekl, ještě když jsem byl malý chlapec, že ze mne jednou bude kněz. Do té doby jsem o tom nic nevěděl. Své rozhodnutí vidím jako plod biřmování, kdy mě k tomu jemně dovedl Duch Svatý. Do semináře v Olomouci jsem nastoupil v roce 1968. V našem ročníku byli tehdy kluci po maturitě i muži, co na vstup do semináře čekali od padesátých let. Já jsem patřil mezi střední generaci. Mezi mými spolužáky byl třeba dnešní arcibiskup Jan Graubner. Seminář byl tehdy zajímavý v tom, že ho vedli samí bývalí kriminálníci, kteří dosvědčili svou víru i ve vězení. Rok byl naším spirituálem také P. Antonín Šuránek. Měli jsme se rádi, napsal mi dokonce báseň s názvem „Neboj se, Jiří“. Po pěti letech bylo z našeho ročníku vysvěceno 130 kněží, přičemž okolo třicítky bylo z brněnské diecéze.

Záhy po sametové revoluci jste byl jmenován generálním vikářem a v této funkci jste strávil dlouhých dvacet sedm let. Co bylo v této službě nejtěžší?

Brněnská diecéze má 450 farností a v nich působí 242 diecézních kněží. Jedním z mých úkolů bylo rozhodovat, kdo bude kde sloužit. Z uvedených čísel je jasné, že v každé farnosti kněz být nemůže. Navíc každý se všude nehodí. Někomu nesedí vesnice, jinému zase velké město. Snažil jsem se, aby to bylo pro všechny co nejpřijatelnější. Někdy přišel i sám kněz, že chce jít jinam. Nebyla to tedy otázka, která se týkala jen novokněží, ale řešil jsem ji po celý rok. Byl to vlastně nekonečný příběh. Člověk to pořád nosil v hlavě. V únoru jsem říkal, že už mám vše naplánované, ale musel jsem si přiznat, že vlastně nevím, jak to nakonec dopadne. Ve funkci generálního vikáře jsem byl statutárním zástupcem biskupa. Všechna rozhodnutí dělal samozřejmě pan biskup, ale já jsem měl na starosti přípravy s právníky, ekonomy a řadou dalších odborníků, což bylo také velmi náročné. Postupně se zakládalo centrum mládeže, rodinné centrum, katechetické centrum a další. Na zkušenou jsme jezdili do Rakouska, moc mi tehdy pomohl generální vikář ve Vídni. Po revoluci nás podporovali i finančně.

Je o vás známé, že jste členem Hnutí fokoláre. Čím vás oslovilo?

Poprvé jsem se s jeho členy setkal v sedmdesátých letech. Viděl jsem, že mají živý vztah s Kristem. Do společenství fokoláre mě pozval P. Jan Topenčík, rodák z Dolních Bojanovic, a zakusil jsem v něm, že je to vlastně rodina. To mě na tom nejvíc uchvátilo. A druhá věc byla zkušenost s Božím slovem a životem podle evangelia. Jako kněz jsem se mohl učit od laiků, jak žít evangelium. Jako kněz mám také všeobecné kněžství (kdy všichni pokřtění mají účast na kněžství Ježíše Krista – pozn. red.), které musím rozvíjet, protože Pán Ježíš chce posloužit mým lidstvím. Díky tomu, že jsem poznal Hnutí fokoláre, jezdil jsem s ním do Německa, kde nad námi drželi ochrannou ruku biskupové. Z Československa tam před revolucí jezdívalo okolo 200 lidí. Nyní se s dalšími kněžími scházíme každé úterý na různých místech Moravy.

Napsal jste několik knih. Co vás k tomu vedlo?

To nejsou knihy, ale knížečky. Většinou jde o mé postřehy a příběhy nejen z mého života, ale i ostatních.

K vašemu životnímu jubileu budete přijímat spoustu gratulací. Co byste popřál brněnské diecézi?

Dalšího dobrého biskupa.

Mons. JIŘÍ MIKULÁŠEK (nar. 5. února 1942 v Brně) maturoval v Brně na elektrotechnické průmyslovce a osm let pracoval jako technik ve Zbrojovce. Po studiu na teologické fakultě v Olomouci přijal roku 1973 kněžské svěcení v katedrále na Petrově a pak působil ve farnostech Jedovnice, Ostrov u Macochy, Blansko, Hovorany a naposledy jako farář v brněnském dómu. V letech 1992–2019 byl generálním vikářem. V jubilejním roce 2000 ho papež Jan Pavel II. jmenoval prelátem Jeho Svatosti. Roku 2008 byl zvolen děkanem a prvním prelátem Královské stoliční kapituly sv. Petra a Pavla v Brně. Je autorem knih Kde by se vzalo to dobro?, Stříbrné vteřiny, Všem, Sejdeme se v nebi, Životní příběh kněze Jana Buly, Služebník radosti, Vejdi do radosti, Přichází král, Sešívané srdce a Někdo tě má rád. Ve studiu Radia Proglas namluvil CD Ke tvé chvále zpívám a Všem.