Podporovat svou přítomností lidi v protiatomových krytech, zvát je k modlitbě, vyprávět dětem příběhy, naslouchat a utěšovat ty, jejichž srdce jsou plná hořkosti z prožité bolesti: to je poslání mladého řeckokatolického kněze, pro kterého se kryty staly první „farností“.
V neděli ráno šli Ježíšovi učedníci ke hrobu, kde bylo uloženo jeho tělo, a našli ho prázdný. Stejně tak podzemní kobky a protiletecké kryty ukrajinských měst budou jednoho dne prázdné, protože Kristus vstal z mrtvých a i pro nás nastane vzkříšení. Toto přirovnání často používá otec Roman Hrydkovec, ukrajinský řeckokatolický kněz, když mluví s obyvateli Černihiva, kam přijel v prosinci loňského roku vykonávat svou kněžskou službu a kde zůstal navzdory nebezpečí, které přinesla válka. Není náhoda, že otec Roman mluvil o krytech: od začátku ruské invaze se rozhodl, že jeho posláním je být tam, kde jsou lidé – ve sklepeních – a nabídnout jim slovo útěchy a naděje.
Otec Roman pochází z Kyjeva, kde studoval v kněžském semináři a poté absolvoval misijní studia v Římě. Loni se stal knězem a v prosinci byl poslán do Černihiva, aby založil novou řeckokatolickou komunitu. „Farnost existovala jen na papíře,“ říká s úsměvem. - Ještě tu nebylo nic: žádní lidé, žádný kostel, žádný pozemek, na kterém by se dalo stavět: musel jsem začít znovu. Přestože neměl farnost, rozhodl se mladý kněz zůstat v Černihivě, když vypukla válka. „Lidé se začali schovávat v krytech a já jsem cítil, že mým posláním je být s nimi,“ vypráví otec Roman. „První noc z 24. na 25. února jsem šel do velkého krytu, kde bylo mnoho lidí. Oblékl jsem si sutanu, vzal Bibli a prostě jsem tam stál s nimi a tiše se modlil. Stále jsem nevěděl, co přesně mám dělat, ale pak jsem se začal seznamovat s lidmi a zvát je ke společné modlitbě. Protože většina lidí nebyla praktikující, nabídl jsem jim úmysl (například za mír) a krátkou invokaci „Bůh nás ochraňuj!“, kterou měli desetkrát zopakovat. Ve sklepích bylo také mnoho dětí. Dokládají to kresby na stěnách. Každý večer před spaním je mladý kněz s vousy a veselýma očima shromáždil kolem sebe a vyprávěl jim příběh.
Černihiv, hlavní město stejnojmenné oblasti, leží na severu Ukrajiny a hraničí s Běloruskem a Ruskou federací, takže válka zde byla cítit od prvního dne. Město bylo obklíčeno ruskou armádou, která vypálila rakety a zasáhla administrativní a obytné budovy, školy a nemocnice, což si vyžádalo civilní oběti. V některých dnech byla humanitární situace ve městě velmi kritická, zejména po 25. březnu, kdy ruští vojáci zničili most přes řeku Desnu, čímž zablokovali příchod humanitární pomoci. 5. dubna se ruská armáda z Černihivské oblasti stáhla.
V současné době, jak nám říká otec Roman, v krytech téměř nikdo není. Zůstali jen lidé, jejichž domy byly zničeny bombardováním. „Jeden z těchto sklepů,“ pokračuje otec Roman, „se stal místem setkávání rodin s dětmi, které jsem poznal, když jsme se skrývali před bombardováním. Každý večer přicházejí, aby si znovu poslechli mé příběhy. Stalo se to prakticky zvykem.“
Kněz vzpomíná i na těžké chvíle, kdy se snažil poskytnout podporu lidem, kteří tolik trpěli a byli otřeseni krutostí, násilím a nespravedlností. „Je přirozené, že přichází hněv," říká, „takže jsem jim stál po boku, nechal je mluvit a pak je vyzval, aby se modlili k Bohu, aby nás podepřel a pomohl nám osvobodit se od útoku nepřítele.“
„Kristus spasil naše duše a církev o tom musí svědčit v době míru i v době války," říká otec Roman Hrydkovets. Nespravedlnost, zlo a utrpení budou existovat až do druhého příchodu Krista a posláním křesťanů je podle něj vydávat svědectví o Boží lásce, která není abstraktní a obsahuje také lásku k vlasti a připravenost ji v případě potřeby bránit. Především," dodává kněz, „musíme lidem pomoci pochopit, že existuje Někdo, kdo zachránil jejich duši, a i když jejich tělo zemře, jejich duše je nesmrtelná."
Přeložil: Petr Vacík