Kdo je Benedikt XVI.? Svědectví kardinála Filoniho

Přinášíme překlad svědectví kardinála Ferdinanda Filoniho, který vzpomíná na léta spolupráce s emeritním papežem Benediktem XVI a jeho postoj při řešení problématiky zneužívání v církvi.

Kdo je Benedikt XVI.? To je otázka, která se vynořila v myslích mnoha lidí v posledních dnech; dnech velkého utrpení pro něj i pro církev.

Na začátku svého pontifikátu v roce 2005 chtěl Benedikt vyjádřit, že vidí sebe samého jako pokorného služebníka na vinici Páně s odkazem na podobenství z Matoušova evangelia (21, 33-43). V tomto podobenství Ježíš kritizoval chování těch, kteří svou nevěrou zničili vinici osázenou obětí a oddaností. Do této Bohem milované vinice poslal majitel dělníky, aby byla dobře obdělávána. Patřila jemu a dělníci se o ni měli postarat, a ne se jí zmocňovat.

Benedikta XVI. jsem osobně znal především proto, že mě na začátku svého pontifikátu povolal do Říma z Filipín, kam mě o rok dříve poslal jako svého papežského zástupce. Dobře si pamatuji naše první setkání; bylo to na začátku července 2007. Jmenoval mě náhradníkem (sostituto) Státního sekretariátu, tedy jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. To mi umožnilo navštěvovat ho alespoň jednou týdně, abychom mluvili o problémech, které byly jeho srdci blízké, a abych získal vhodné vedení v mnoha aspektech života kurie a církve.

Úřad náhradníka byl také pověřen organizací papežských cest, takže během čtyř let v úřadu, než jsem byl jmenován prefektem Kongregace pro evangelizaci národů, jsem měl možnost ho doprovázet do různých zemí, kam podnikal své apoštolské cesty.

V těch letech se v církvi prudce vynořil problém pedofilie. Tehdy ještě nebyl znám pod pojmem, který se pro něj postupně začal používat. Vždy mi ale bylo jasné, že Benedikt XVI. je ochoten tomu čelit odhodlaně. V této záležitosti mohu dosvědčit především jeho hlubokou a velmi vysokou morální a intelektuální poctivost.

To je nezpochybnitelné, i když není málo těch, kteří proti němu dnes brojí. Mohou tak svobodně činit, ale sám mohu potvrdit, že jsem v něm nikdy nenašel žádný stín ani snahu cokoliv skrývat či minimalizovat. Ani jeho citlivost při řešení záležitostí s hlubokým morálním smyslem nelze zaměnit za nejistotu nebo cokoli jiného.

Dobře znám také jeho nesmírný zármutek tváří v tvář vážným církevním otázkám a jasně si pamatuji vyjádření, které říkával s hlubokým povzdechem: „Jak nevyzpytatelná je propast, do které padáme kvůli lidské bídě!“ To ho niterně sužovalo a někdy se na dlouhou dobu odmlčel. Tím spíše, pokud se tato lidská bída dotkla mužů církve.

Vůči obětem byl pozoruhodně citlivý. Když v rámci příprav na apoštolské cesty (do Spojených států, Austrálie atd.) obdržel žádosti o setkání s oběťmi zneužívání, řekl mi o nich; chtěl znát můj názor, jak těmto žádostem vyhovět .

Mohu potvrdit, že navrhnul dvě věci, které pro něj byly velmi důležité:

1) Hluboká úcta k obětem, jejichž identita musela být chráněna; proto chtěl, aby se setkání odehrávala daleko od pohledu kamer nebo jiných vizuálních nástrojů. Nechtěl žádné diváky, ale chtěl, abych byl jedním z mála lidí, kteří tam byli diskrétně přítomni.

2) Nechtěl, aby setkání bylo jakousi „audiencí“ s prostým podáním ruky a letmým pohledem, ale skutečným modlitebním setkáním; mělo mít duchovní rozměr a odehrávat se před Bohem, kterého bychom měli žádat o milosrdenství. Z tohoto důvodu přijal myšlenku, že by se setkání měla konat v kapli před Nejsvětější Svátostí. A tak po několika minutách modlitby s oběťmi, po náročných emocionálních momentech, se s nimi pomodlil Otče náš; každému z nich věnoval pozornost, naslouchal s viditelným a hmatatelným pohnutím a na závěr každému věnoval růženec.

Při těchto setkáních bylo cítit nejen ponížení, kterým trpěly oběti, ale také ponížení muže z církve, který si nikdy nedokázal představit, že by k tak ponižujícím činům mohlo dojít, a přesto nyní nabízel balzám modlitby a útěchu solidarity ve jménu toho Boha, který se pokořil a vzal na svá bedra lidskou přirozenost a její hříchy.

Při každém setkání vždy došlo k opravdovému uznání, že bylo porušeno lidské a duchovní. Bylo tam přítomno svěření se Bohu, učiněné pohnutými bratry a sestrami; byla tam prosba celé církve za Boží odpuštění, a byl tam závazek, že Benedikt XVI. spojí milosrdenství a spravedlnost. To udělal prostřednictvím kroků, které dříve neexistovaly.

Toto je Benedikt XVI., kterého jsem znal zblízka. „duchovní pastýř“, „dělník“ na vinici Páně, který měl ve svém srdci vždy hlubokou „starost o všechny církve“ (2 Kor 11,28) a o ztrápené, padlé a bezbožné lidstvo, v souladu se slovy, která pronesl, když onoho dávného odpoledne 25. dubna 2005 navštívil baziliku sv. Pavla za hradbami, kde odpočívá Apoštol pohanů.

Kardinál Fernando Filoni je velmistrem Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského. Tento článek byl poprvé publikován společností ACI Stampa, italským zpravodajským partnerem CNA.

Přeložila Terezie Kvapilíková