Kázání litoměřického biskupa Stanislava Přibyla na Květnou neděli: Strach, důstojnost a naděje

Přinášíme text kázání litoměřického biskupa Stanislava Přibyla ke Květné neděli.

Fotogalerie

4

dnešní liturgickou oslavou Květné neděle zahajujeme Svatý týden, týden, kdy si den po dni, minutu po minutě připomínáme to, co je pro nás křesťany nejdražší: skutečnost, že jsme byli vykoupeni krví Ježíše Krista, Božího Syna, Mesiáše, Hospodinova pomazaného, jehož důstojnost se spontánně vyjevila při jeho vjezdu do Jeruzaléma.

Evangelista Lukáš koncipoval své evangelium jako vyprávění o jedné velké cestě do Jeruzaléma, kde Ježíš, zjevení milosrdného a milujícího Boha, za nás přinese oběť, oběť samého sebe, jednou provždy. Tím se uzavře mezi Bohem a lidmi, nebo spíše mezi Bohem a lidem nová a věčná smlouva, která je zdrojem naší naděje, božské ctnosti, kterou máme před očima zvláště v tomto Svatém roce.

Pašije jsou vrcholnou a současně nejdramatičtější etapou této veliké Ježíšovy cesty do Jeruzaléma. Můžeme v nich jako v zrcadle objevovat nejrůznější lidské charaktery, často sami sebe. Nejdůležitější je ale dívat se na Ježíše.

Můžeme se dnes zastavit na třech místech tohoto dramatu: v Getsemanech, před soudním stolcem Pontia Piláta a na Golgotě.

V Getsemanech se odehrává něco, co zdánlivě neznáme a nechápeme. Ježíš se modlí a potí se krví. Je to ovšem situace, kterou dobře známe. Svět je plný úzkostí a skryté bolesti, kdy bolí duše a srdce, aniž bychom trpěli fyzicky. Getsemany jsou často v nás samých, za dveřmi našich domovů, ale také v nejrůznějších společenstvích, církev nevyjímaje. Když se podívám sám do svého života, musím vyznat, že jsem až příliš často bojoval se strachem a úzkostí: z toho, jak mě budou lidé hodnotit, co o mě řeknou, jak to zařídit, abych se vyhnul překážkám, nejistotě a podobně. Myslím, že to zažíváme každý z nás. Jsou další úzkosti a strachy: z nemoci a vlastního umírání, z existenční nejistoty, z toho, že se nám nedaří nalézt smysl života. Máme obavy stejně o sebe jako o druhé. Máme úzkost z blízkosti války, ze ztráty domova, z toho, jak budou žít a prosperovat naše děti, ze sucha a nevyzpytatelného počasí. Je toho tolik, čeho se bojíme a co nás přivádí do úzkých. To nejpodstatnější jsme ale ještě nezmínili. To jsou naše hříchy a úzkost z toho, zdali obstojíme před Bohem. Ježíš tuto všechnu úzkost a strach vzal za nás na sebe a odevzdává ji do rukou Otce, když se modlí: „Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá.“ (Lk 22,42).

Před Pilátem se naopak dějí věci, které dobře známe: soud a fyzické utrpení. Kristus v těchto chvílích vystupuje důstojně. Nemluví téměř vůbec, ostatně ty fyzické tresty byly tak kruté, že je mnozí potrestaní ani nepřežili. Pilátovo Ejhle, člověk! tak ukazuje nejen na to, že Ježíš tyto chvíle přežil, ale také že neztratil svou důstojnost. Tu vlastně ztratili všichni okolo, ti, kterým se vůbec nic nedělo: Pilát, který patrně ze strachu nebo z vypočítavosti lavíroval, židovští předáci, kteří se utápěli ve hněvu, lidi, kteří se přišli podívat, Ježíšovi učedníci, kteří se rozutekli, protože se báli. Pilátovo Ejhle, člověk! také znamená, že Ježíš na sebe i ve fyzické bolesti, utrpení, posměchu a zohavení vzal naše lidství. Klíčem ke čtení těchto úryvků, které by mohly vést ke ztrátě víry při pohledu na Božího Syna tak ztýraného a prohrávajícího, je dnešní druhé čtení: „Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.“ (Flp 2,6–11).

A nakonec je tu Golgota. Známe z mnoha vyobrazení tuto scénu: Kristus visící na kříži, pod křížem Maria a učedník, kterého Ježíš miloval. Kristus na kříži pronesl sedm slov: v jednom z nich nám dal Marii za Matku. Maria neříká nic: Stabat Mater. Ale její postoj je výmluvný. Je to totiž postoj naděje, naděje proti vší naději. Kde je naplnění zaslíbení, které dostala od anděla v okamžiku zvěstování: „Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“ (Lk 1,32–33)? Člověku by se chtělo křičet: „Bože, tys lhal, tys mě podvedl. Celý život jsem ti dala a kam to dospělo“!? Maria se ovšem drží svého osvědčeného postoje, který Lukáš zaznamenal vícekrát: „Maria však to všechno uchovávala ve svém srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19). Ano, ona je ženou naděje. Ačkoli se zdá nemožné, aby Hospodin naplnil své sliby, jak vyznala v Magnificat: „… jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky“ (Lk 1,55), Maria na něj stále spoléhá. Už vícekrát se totiž přesvědčila, že i když neví jak, Bůh to přece zařídí. Jejím prostřednictvím a s jejím souhlasem došlo ke zázraku Vtělení, nyní doufá v něco podobného.

My víme, jak to dopadlo. Víme, že Ježíš vstal z mrtvých, zničil smrt, takže už nad ním nemá vládu (Řím 6,9), ale přesto je to pro nás velký krok víry, tuto skutečnost přijmout. Jakou víru ale musela mít ona, když to všechno prožívala, vůbec netušila, jak to celé dopadne!

Vstupujeme do Svatého týdne. Kéž všechno to, co si budeme i letos znovu připomínat, posílí naši naději. Když Bůh tolikrát zasáhl ve prospěch člověka, zasáhne i v našich životech, kdy nás sužují různé nejistoty a strachy. On je věrný. A nezapomeňme, my křesťané nejsme jen příjemci naděje, ale máme být rovněž svědky naděje. Kéž se s pomocí Boží staneme oporou všem těm, kteří naději ztratili nebo ji nemohou nalézt.

† Stanislav Přibyl, biskup litoměřický