Kázání kardinála Duky při rekviem za kardinála Tomka

Přinášíme kázání kardinála Dominika Duky, které pronesl 16. srpna v Košicích při zádušní mši svaté za kardinála Jozefa Tomka.

Vaše Eminence, Vaše Excelence, Otcové arcibiskupové, biskupové, oltářní spolubratři, jáhni, ctihodné sestry a bratři, milí přátelé, bratři a sestry v Kristu,

Loučíme se tu v Košicích na východním Slovensku v katedrále sv. Alžběty s Otcem kardinálem Jozefem Tomkem, mužem Církve, měli bychom asi psát s velkým „M“, velkým „C“. Jeho život a jeho skon nám to potvrzuje, ale potvrzuje to také i velikost Církve. Loučíme se s velkým synem Slovenska, Východniarom, Udavčanom, který až do konce svého života hutoril. Tak se přece s Vámi loučil, s Vaší poslední poutí do Říma. Loučíme se s kardinálem Svaté římské církve, který po celý svůj život nehrál jenom slovenskou roli. Jistým způsobem je to i důvodem, proč zde chci i já s Vámi poděkovat. Byl oporou naší církve v bývalém Československu, o čemž svědčí i materiály Státní bezpečnosti a československých zpravodajských služeb. Jejich záznamy slouží ke cti muži, který nezradil a neposkvrnil hruď, jak říká básník.

Naposledy jsem se s otcem kardinálem setkal zde v Košicích při návštěvě Svatého otce Františka v minulém roce. Zamýšlím-li se nad celým jeho životem, který začíná v Udavském až do jeho závěru, je to i v současné době nejenom výzva, ale i echo naděje pro vás nejmladší, možná i pro nejmenší. Není třeba se obávat o Vaši budoucnost, protože Bůh je a bude s Vámi, jako byl s ním. Vaše kroky, překonané překážky, někdy i odřená kolena a lokty, myšleno nejen doslovně ale i metaforicky, se zapíší do Vaší identity a stanou se formačními prvky Vašeho života, který může být vždycky jedinečný a velkolepý, i když nemusíte být kardinálem.

Sledoval jsem studijní, a můžeme říci vědeckou, dráhu otce kardinála. Jeho první diplomové a doktorandské práce se týkají struktury církve, zakládání biskupství v 18. století na Slovensku. Uvědomme si, že při vytváření nových církevních provincií a diecézí byl skutečně důležitým poradcem s kompetencí a zkušeností. Narodil se zde na východě Slovenska, kde v každé vsi nacházíme minimálně tři až čtyři svatyně – římskokatolickou, řeckokatolickou, pravoslavnou, protestantskou (kalvínskou či luterskou). Můžeme si povšimnout jeho významných prací a aktivit v rámci ekumeny. To nebyla ekumena akademicky a církevně politicky laděného preláta, ale byla to ekumena života, životní praxe.  

Je to on, který je postaven do čela nově vzniklé instituce v životě církve po Druhém vatikánském koncilu a to je Úřad generálního sekretáře synody biskupů. Ne, nezačínáme dnes z nuly, ale můžeme říci, že pokračujeme v tom díle, ke kterému ho pozval sv. Pavel VI., papež koncilu, muž velkého dialogu, který započal naplňovat faktický světový rozměr církve. Otec kardinál Jozef Tomko mohl na konci vidět, jak se rozrostlo toto dílo, na kterém se bezesporu plně podílel. Úvahy o tom, že polský papež vytvoří slovanský tandem, polsko-slovenský či polsko-československý v roli kardinála Tomka jako státního sekretáře nebyl v plánu Boží Prozřetelnosti. Politika kardinála státního sekretáře Casaroliho vycházející z politiky uvolňování nebyla přijímána v zemích sovětského impéria. Do čela této církevní politiky se postavil sám papež Wojtyła, sv. Jan Pavel II. velký papež tisíciletí. Co je spojovalo? Znalost obou diktatur, které se snažily rozvrátit Boží řád, zbavit člověka, národy i státy jejich svobody a vytvořit z nich poslušnou masu novodobých otroků ideologie. Otci kardinálovi připadl jiný úkol, a odvážím si tvrdit, role druhého muže církve. Je jmenován prefektem Kongregace pro evangelizaci národů. Byl synem národa, který nejen že nevlastnil kolonie, ale věděl, co je ztráta suverenity a nedostatek národní a politické svobody. To byla ta nejhlavnější témata, která hýbala dvěma třetinami světa a zde kardinál Jozef Tomko vykonával úřad lidově nazývaný „rudý papež“. Ano, on měl hlavní slovo při výběru a jmenování biskupů, zřizování nových diecézí a vytyčování základních poměrů a vztahů mezi Svatým stolcem a místními církvemi Afriky, Asie a dalších regionů. Byla to velká příprava k rozvoji církve v těchto oblastech, které dnes plně reprezentují naši církev.

Víme, že jeho talent dokázal rozpoznat nebohý biskup Jozef Čársky, který ho vyslal na studia do Říma. Vysvěcen na kněze byl v Lateránské bazilice. V té, v které byla schválena slovanská liturgická řeč, překlady Písma sv. i liturgie, dostává účast na misii Ježíše Krista, jediného kněze Nového zákona. Ano i to patří k Východu. Jeho porozumění a pochopení bohatství církve, do které patří také i dílo sv. Cyrila a Metoděje, kteří přenesli naše středoevropské kraje do tehdejšího světa kultury a civilizace. Tehdy vedle Východořímské a Západořímské říše povstává Velká Morava, která je jistým způsobem základem naší existence. Po vzniku nového státu po první světové válce, na kterém se podílel papežský legát Achille Ratti, pozdější Pius XI., mohl v roce 1928 napsat ministr zahraničí ČSR svému prezidentovi, že to byl Svatý stolec, který vymezením hranic diecézí zajistil naše státní hranice. Bylo to po jednání v Locarnu v roce 1925, kdy západní mocnosti již naznačily, že nás opouštějí. Pamatujme si tyto skutečnosti i dnes a pochopíme i kroky mladého kněze Jozefa Tomka, který se stává vicerektorem a ekonomem Československé papežské koleje Nepomucenum v Římě. Ta mohla existovat také díky jemu a slovenské emigraci, její velkolepé ekonomické a finanční podpoře. Tak jako náš společný stát by v roce 1918 nevznikl, kdyby nebylo Clevelandské, Chicagské a Pittsburské deklarace, kdy nelze popírat významnou a rozhodující pomoc slovenských kněží v USA. Víme, že právě východ Slovenska, rodiště otce kardinála, má velké spojení se svými rodáky za oceánem. To jej také vedlo i k založení ústavu sv. Cyrila a Metoděje v Římě v roce 1959, kdy tento ústav znamenal velikou podporu slovenského katolicismu i v přípravě a formaci kněžského dorostu. To jsou skutečnosti, které nemohu pominout a musím s úžasem obdivovat.

Myslím, že především pro nás, kteří jsme dostali svátostný podíl na kněžství Ježíše Krista, je třeba připomenout kázání otce kardinála při padesátém výročí jeho kněžství. Rád bych odcitoval manželku našeho společného prvního velvyslance u Svatého stolce po roce 1989 paní Dagmar Halasovou, která po celých téměř třicet let s úchvatným obdivem říká: „ano, je to Kristův kněz“. A když vyslovovala pochvalu na homilii otce kardinála, řekl: „Ale paní Dagmar, kdybych nevěřil tomu, co konám, tak bych nemohl žít.“ Myslím, že právě prožívané Kristovo kněžství, prožívání krásy a velikosti Kristova kněžství je jeden z nejdůležitějších ne odkazů, ale nejdůležitější výzvou Vám mladí mužové a to nejenom na terénu košické arcidiecéze ale je to výzvou pro celou Evropu. Vám patří jeho slova: „Vy mladí potrebujete ideály. Kristus ich Vám dáva, nasledujte ich! Je to ťažké? Ale On je s vami a bude vo vás pôsobiť a bude vašou silou pre vás, pre blížnych.“

Na svátek sv. Dominika se mne ptal jeden muž střední generace, co potřebuje církev dnes. Bez jakéhokoliv rozmýšlení jsem odpověděl – chybí víra. K tomu nám napoví sám otec kardinál: „Túto vieru si pestujte tak, aby nielen Košice, Košická diecéza, aby celé naše Slovensko, znovu ožilo v kúpeli krstu, znovu sa obnovilo v Kristovi, v línii našej Cyrilo-Metodskej tradícii.“  

Otec arcibiskup Alojz Tkáč vyhověl prosbě zesnulého otce kardinála, aby mohl být pohřben v košické katedrále. Splnil tuto prosbu a vše nechal připravit pro případ úmrtí. Dnes je den, kdy se tohoto úkonu chápeme. Identita člověka a tedy i kardinála Jozefa Tomka nám ukazuje nikoli tekoucí bezbřehou nezakotvenou existenci člověka, ale vědomí totožnosti vyrůstající z rodinného krbu, z rodné obce, z rodného kraje a vlasti. Příslušnost k místní církvi je určující pro každého katolického křesťana ale především pro kněze. Cituji z homilie otce kardinála při Misse Chrismatis na Zelený čtvrtek 23. 3. 1989 zde v Košickém dómu: „A ja vás môžem uistiť, že aj ja som takto túžil, preveľmi túžil sláviť raz eucharistickú obetu s vami v tomto historickom Dóme košickom, ktorý aj pre mňa je akoby rodná mať. V košickom Dóme uprostred veriacich tejto diecézy, ku ktorej ma viaže nielen pôvod, ale aj láska. … Košická cirkev, tá partikulárna Cirkev, tá čiastka tajomného tela Kristovho, ktoré žije na území Košického biskupstva a tak veru aj tam nájdete tri ľalie, znak Košickej diecézy.“ Z těchto lilií vyrostla také i lilie bl. Anky Kolesárové. Dovolte mi na závěr, abych poděkoval jako nástupce kardinála Josefa Berana, který s otcem kardinálem Jozefem Tomkem sdílel v určitý čas římský exil, jako nástupce kardinála Františka Tomáška, který jak zaznamenávají anály zpravodajských služeb, mnohokrát se radil s kardinálem Tomkem o postupu, jak dál pracovat pro svobodu církve a našich národů. Sám bych chtěl poděkovat za všechna setkání, za otcovské, ale velmi hluboké rady a ponaučení a dovolím si říct i za přátelství. Mezi námi byla nejenom nerovnost věku, ale i zkušeností, a proto mohu říci, žák vždycky zůstane vděčný svému mistrovi. Otče kardinále Jozefe, Pán Bůh zaplať za vše, co jsi vykonal pro Kristovu církev, pro naše cyrilometodějské země. Právem neseš se sv. Janem Pavlem II. podíl na návratu svobody, za který vděčíme Všemohoucímu a Milosrdnému Bohu, přímluvě Matky našeho Pána Ježíše Krista a našim svatým ochráncům, věrozvěstům sv. Cyrilovi a Metodějovi. Pán Bůh zaplať!