Kardinál Tagle: V Kongu jsem se setkal s radostí z víry

Kardinál Luis Antonio Tagle hovoří s vatikánskými médii o své nedávné cestě do této africké země, kterou podnikl jako zvláštní vyslanec papeže Františka při tamním Národním eucharistickém kongresu. Viceprefekt Dikasteria pro evangelizaci zdůrazňuje bohatství, nabízené svědectvím křesťanů této země, kteří navzdory utrpení a těžkostem žijí svou víru v Ježíše Krista s radostí.

Cesta do srdce Afriky, která má svědčit o blízkosti církve těm, kteří trpí. V tomto duchu se v minulých dnech vydal kardinál Luis Antonio Tagle do Konžské demokratické republiky jako zvláštní vyslanec papeže na 3. národní eucharistický kongres, který se konal v Lubumbashi na jihu země. Viceprefekt dikasteria pro evangelizaci navštívil také Gomu, hlavní město provincie Severní Kivu, kde obyvatelstvo již několik let trpí násilím a ozbrojenými střety mezi vládními silami a ozbrojenci z hnutí M23. V rozhovoru pro vatikánská média se filipínský kardinál zaměřuje na sílu svědectví konžských křesťanů a jejich zvláštní pouto s papežem Františkem.

Kardinále Tagle, právě jste se vrátil z návštěvy Konžské demokratické republiky, kde jste se jako zvláštní vyslanec papeže Františka zúčastnil Národního eucharistického kongresu. Co na vás nejvíce zapůsobilo při pohledu na konžský lid a církev v Kongu?

Od konžského lidu a katolíků v Kongu se máme co učit. Především v nich vidíme radost. Radost, která je tajemná, protože víme, že jsou to trpící lidé. Jaké je tedy tajemství této radosti? Víra a naděje, kterou mají v Pána, což je právě to, co je jádrem eucharistie! Byla to tedy slavnost, která byla zároveň svědectvím celému světu o tom, jak víra v přítomnosti Pána může proměnit utrpení v explozi radosti.

Papež František navštívil Konžskou demokratickou republiku na začátku tohoto roku. Je již vidět nějaké ovoce této cesty?

Řekl bych, že ano! Kromě vzpomínky, a to hluboké vzpomínky na papežovu návštěvu, která se vtiskla do myslí a srdcí lidí, je tu také recepce jeho poselství. Mnoho lidí, včetně sociálních pracovníků, uvedlo, že slova Svatého otce jsou pro ně zdrojem naděje a že při pečlivém studiu mohou nabídnout cestu ke smíření a míru. To je něco, co mě také povzbudilo. Když jsem se setkal s duchovními, řeholníky, řekl jsem jim: „Prosím, nedopusťme, aby návštěva Svatého otce zůstala jen vzpomínkou. Ne! Přetvořme ji v pastorační a misijní program“.

Navštívil jste také Gomu, hlavní město Severního Kivu, provincie, která je nejvíce postižena násilím a boji. Přiblížil jste tak tamním lidem papeže, který neměl možnost Gomu navštívit. Jaká byla reakce místních obyvatel na vaši návštěvu?

Byl jsem ohromen, opravdu ohromen, a pomyslel jsem si: „Kdyby tu byl Svatý otec, určitě by ho to velmi povzbudilo v jeho papežské službě. Lidé žijí v situaci velkého zoufalství a bídy, jako v každém jiném uprchlickém táboře. Ale jsou tu i tací, kteří cítí vroucí touhu po míru, a my doufáme, že všichni, kdo jsou do konfliktu zapojeni - ať už místně nebo mezinárodně, politicky, vojensky nebo ekonomicky - se těmto lidem podívají do očí a uvidí důsledky svých rozhodnutí. Nejsou to čísla, ale lidské bytosti; a jako lidské bytosti projevily Svatému otci svou loajalitu. Mimochodem, Svatý otec realizoval projekt, v jehož rámci mohou tamní lidé získat čistou, pitnou vodu! Voda je znamením života, znamením Ducha svatého; a pokaždé, když si tam lidé půjdou nabrat vodu, jsem si jistý, že se budou modlit za Svatého otce.

Jaký je podle vás, jako viceprefekta Dikasteria pro evangelizaci, přínos církve, jako je ta v Kongu a obecněji v Africe, pro zbytek církve, a to i s ohledem na synodu o synodalitě?

Církev v Kongu - a možná bychom mohli říci v celé Africe - je živou církví. V některých částech kontinentu je velmi mladá. V Kongu je církev plná mladistvé energie! Jsou tam mladí lidé: modlí se, zpívají, vyjadřují své modlitby k Pánu i pohybem. Doufám, že tuto energii přinesou i na synodu a do celé církve, která se nyní soustředí na synodalitu. Kéž přinese tuto injekci energie i do zbytku světa. Zároveň však doufám, že v duchu synodality mezinárodní společenství - počínaje místními církvemi mimo Kongo - vyslyší volání chudých. Součástí synodality je pohlížet na ně jako na bratry a sestry, kteří jsou s námi spojeni, a pochopit, že naše chování, naše rozhodnutí, naše činy, ať už jsme kdekoli, na ně mají dopad. Doufám, že i to bude součástí synodálního procesu.