Kardinál Tagle: Papežova návštěva Asie a Oceánie je aktem oddanosti církvi

Před apoštolskou cestou papeže Františka do čtyř zemí Asie a Oceánie se kardinál Luis Antonio Tagle, proprefekt Dikasteria pro evangelizaci, zabývá významem této návštěvy pro světovou církev.

Papežské letadlo odstartuje z letiště Fiumicino 2. září 2024 a Svatý otec zahájí svou nejdelší a nejnáročnější apoštolskou cestu, při níž navštíví Asii a Oceánii. Podle kardinála Luise Antonia Gokima Tagleho však římský biskup neopouští svou diecézi proto, aby lámal rekordy, ale spíše jako „akt pokory před Pánem, který nás volá".

V době, kdy se blíží cesta, která papeže Františka zavede do Indonésie, Papuy-Nové Guineje, Východního Timoru a Singapuru, hovořil prorektor Dikasteria pro evangelizaci (Sekce pro první evangelizaci a nové partikulární církve) s vatikánskou tiskovou agenturou Fides.

Zabýval se důvody, proč je tato cesta Petrova nástupce mezi církve „menších stád“ důležitá pro světovou církev, a uvedl, že může ovlivnit všechny, kterým záleží na míru ve světě.

Papež František se ve svých téměř 88 letech chystá na nejdelší cestu svého pontifikátu. Co jej k této "tour de force" vede?

Návštěva Asie a Oceánie byla naplánována již na rok 2020. Tehdy jsem přijel do Říma na Kongregaci pro evangelizaci národů a pamatuji si, že tento projekt již existoval. Pak ale vše zastavila pandemie Covid-19. A byl jsem velmi překvapen, že se Svatý otec tohoto plánu znovu ujal. Je to známka jeho otcovské blízkosti k tomu, co nazývá' existenciálními periferiemi'.

Jsem mladší než papež a tyto dlouhé cesty jsou těžké i pro mě. I pro něj je přijetí tohoto úsilí aktem pokory. Není to přehlídka, která má ukázat, čeho je člověk ještě schopen. Je to akt pokory před Pánem, který nás volá: akt pokory a poslušnosti poslání.

Někteří lidé říkají, že tato cesta je dalším potvrzením toho, že papež dává přednost Východu a zanedbává Západ.

Názor, že apoštolské návštěvy jsou znamením, že Svatý otec „preferuje“ jeden kontinent nebo část světa, nebo že jinými oblastmi světa pohrdá, je falešnou interpretací papežských cest. Po této návštěvě plánuje papež koncem září navštívit Lucembursko a Belgii. Také již navštívil mnoho zemí v různých regionech Evropy.

Zdá se mi, že těmito cestami chce povzbudit katolíky ve všech prostředích, ve kterých se nacházejí. Měli bychom mít také na paměti, že v těchto oblastech světa žije většina lidstva. V Asii žijí dvě třetiny světové populace. Většina těchto lidí je chudá. Mezi chudými je mnoho pokřtěných.

Papež František ví, že v těchto regionech žije mnoho chudých lidí a že mezi nimi je Ježíšova postava a evangelium přitažlivé, a to i během válek, pronásledování a konfliktů.

Jiní poukazují na to, že v mnoha zemích, které papež navštěvuje, je křesťanů v porovnání s počtem obyvatel málo.

Před uskutečněním svých návštěv přijímá papež pozvání nejen od místních církví, ale také od občanských autorit a politických představitelů, kteří oficiálně žádají o přítomnost římského biskupa ve své zemi.

O přítomnost papeže stojí nejen z důvodů víry, ale také z ohledů na občanské záležitosti. Papež pro ně zůstává mocným symbolem lidského soužití v duchu bratrství a péče o stvoření.

Jako duchovní, který pochází z filipínské církve, a jako kardinál misijního dikasteria, jaké máte zkušenosti se zeměmi a církvemi, které papež v příštích dnech navštíví?

Na Papui-Nové Guineji jsem na žádost kardinála Ivana Diase, tehdejšího prefekta Kongregace Propaganda Fide, vykonal apoštolskou vizitaci v seminářích.

Během dvou měsíců jsem absolvoval dvě cesty a navštívil semináře na Papui-Nové Guineji a Šalamounových ostrovech. Navštívil jsem také Indonésii a Singapur, ale nikdy jsem nebyl ve Východním Timoru, ačkoli jsem se setkal s mnoha biskupy, kněžími, nevysvěcenými členy a laiky z této země.

Asie je pro mě „světem složeným z různých světů“ a jako Asiat vidím, jak mi cesty na tento kontinent otevírají mysl a srdce k rozsáhlým obzorům lidstva a lidských zkušeností. Křesťanství se v Asii prosazuje také způsobem, který mě překvapuje. Hodně se učím z moudrosti a tvořivosti Ducha Svatého. Vždy mě překvapí způsoby, jakými se evangelium vyjadřuje a ztělesňuje v různých lidských kontextech.

Doufám, že papež a my všichni v jeho doprovodu, stejně jako novináři, můžeme získat tuto novou zkušenost, zkušenost tvořivosti Ducha Svatého.

Co budou moci církvi jako celku nabídnout komunity, které papež při své cestě navštíví?

V těchto zemích jsou křesťanské komunity téměř všude menšinou, „malým stádem“. V místech, jako je Evropa, se církev stále těší jistému kulturnímu, společenskému a dokonce i občanskému „statusu“ respektu.

V mnoha západních zemích se však k této praxi církve jako malého stádečka vracíme. Může být prospěšné vzít si příklad z východních církví. V těchto zemích se stále opakuje zkušenost prvních apoštolů, Ježíšových učedníků. Jeden farář v Nepálu mi řekl, že území jeho farnosti je velké jako třetina Itálie; on má jen pět farníků roztroušených na tak velkém území. Píše se rok 2024, ale kontext a zkušenosti se zdají být podobné Skutkům apoštolů. A malé církve, které žijí na Východě, nás mohou poučit.

První zastávkou papežovy cesty je Indonésie, země s největší muslimskou populací na světě.

Indonésie je souostroví a situace zde je kulturně, jazykově, ekonomicky i sociálně velmi rozmanitá. Je to také země s největším počtem muslimských obyvatel na světě. 

Velkým darem Ducha Svatého pro indonéskou katolickou komunitu je soužití, které nepopírá rozmanitost. Papežova návštěva snad vnese novou krev do bratrství mezi věřícími různých náboženství. 

Měl jste možnost během svých návštěv zažít konkrétní projevy tohoto bratrského soužití?

Místní obyvatelé mi prozradili, že pozemek, na kterém sídlí Katolická univerzita, daroval první prezident. To je důležitá zpráva, která ukazuje, že mezi indonéským lidem jsou všichni přijímáni jako bratři a sestry.

Vzpomínám si také, když jsem se zúčastnil Dnů mládeže v Asii. Vzhledem k nízkému počtu křesťanů bylo mezi dobrovolníky zapojenými do organizace také mnoho mladých muslimů. Biskupská konference mi poskytla dva asistenty, oba muslimy, které jsem viděl, jak plní své povinnosti s velkou úctou k církvi.

Jaká bude druhá etapa na Papui-Nové Guineji?

Církev na Papui-Nové Guineji je sice mladší, ale už dala univerzální církvi mučedníka Petra To Rota, který byl také katechetou.

Papua-Nová Guinea je také multikulturní zemí s různými kmeny, které se občas dostávají do vzájemných konfliktů. Je to však země, kde rozmanitost může být inspirací. Pokud odložíme své předsudky, můžeme i v kmenových kulturách najít lidské hodnoty blízké křesťanským ideálům.

Na Papui-Nové Guineji jsou místa, kde je příroda nedotčená. Před dvěma lety jsem tam byl na vysvěcení nové katedrály. Požádal jsem biskupa o vodu a on mi řekl: „Můžeme pít vodu z řeky, je pitná.“ 

Díky kmenové moudrosti se jim podařilo zachovat soulad s přírodou a mohou pít přímo z řeky. Něco, co my, v takzvaných vyspělých zemích, už nemáme.

A třetí etapa ve Východním Timoru?

Je důležité, že papež dorazí do Indonésie a následně do Východního Timoru. Tyto dvě země spolu v minulosti bojovaly a nyní žijí v míru. Je to křehký mír, ale díky oběma zemím se zdá být trvalý.

Vztahy mezi místní církví a vládou jsou tam velmi dobré. Místní vláda podporuje také vzdělávací služby související s církví. Zdá se mi, že právě církev byla jedním z majáků pro obyvatelstvo během války za nezávislost. Obyvatelé Východního Timoru prohlašují, že víra v Krista je v letech boje za nezávislost podporovala.

A konečně čtvrtá země, Singapur?

Je to jedna z nejbohatších zemí na světě a je úžasné vidět lidi, kteří během několika let dosáhli takové úrovně profesionality a technologické vyspělosti, a to s omezenými zdroji a také díky smyslu pro disciplínu.

Singapurská vláda zaručuje svobody všem věřícím komunitám a chrání je před útoky a neuctivými činy. Přestupky proti náboženství jsou přísně trestány.

Lidé žijí v bezpečí, stejně jako turisté. Je však zapotřebí rovnováhy. Historie nás učí, abychom si dávali pozor, aby vymáhání práva nakonec nebylo v rozporu se samotnými hodnotami, které mají zákony chránit.

I v těchto zemích, zejména na Papui-Nové Guineji, je apoštolská činnost provázena příběhy misionářů mučedníků. Někdy však stále prezentujeme práci misionářů pouze jako výraz kulturního kolonialismu a politického přesvědčení.

V současné době existuje tendence a pokušení vykládat dějiny, zejména dějiny misií, s ohledem na dnešní kulturní pohled a vnucovat své vize misionářům, kteří žili před staletími.

Místo toho musíme dějiny vykládat opatrně. Misionáři jsou pro církev darem. Jsou poslušni Kristu, který řekl svému lidu, aby šel až na konec světa hlásat evangelium, a slíbil, že bude vždy s nimi.

Příležitostně misionáře na různá místa brali národní vůdci během kolonizačních procesů. Tito misionáři však cestovali proto, aby evangelizovali, a ne proto, aby s nimi kolonizátoři manipulovali a využívali je. Mnozí kněží, misionáři i lidé, kteří nebyli vysvěceni, jednali v rozporu se strategií vlastní vlády a byli umučeni. 

Jaké je ono tajemné pouto, které vždy spojuje mučednictví s misií?

Před dvěma lety byla zveřejněna studie o náboženské svobodě. Jeden fakt byl zřejmý: v zemích, kde existovalo zastrašování a pronásledování, rostl počet křtů.

Tam, kde existuje reálná možnost mučednické smrti, se šíří víra. Dokonce i ti, kteří nejsou věřící, si kladou otázku: „Odkud se bere všechna ta síla - která je vede k tomu, aby obětovali svůj život?“ Je to evangelium v akci.

A naším cílem, i pro Dikasterium pro evangelizaci, je pomáhat místním církvím, nikoliv jim vnucovat jiné smýšlení nebo kulturu, než je ta jejich.

Zdroj: Vatican News, anglická sekce