Kardinál Parolin: Zastavme krveprolití! Na dohodu nikdy není pozdě

Rozhovor edičního ředitele Vatican News se státním sekretářem Svatého stolce: „Propadáme se do minulosti, zatímco bychom se měli odvážit kroků k jiné budoucnosti, založené na pokojném soužití. Je bohužel zapotřebí uznat, že po pádu Berlínské zdi jsme nebyli schopni nic vybudovat“. Svatý stolec potvrzuje veškerou ochotu k jakémukoli typu zprostředkovatelské role.

“Válka je šílenství a je třeba ji zastavit”, říká v rozhovoru s vatikánskými sdělovacími prostředky státní sekretář Svatého stolce, kard. Pietro Parolin. V souvislosti se stupňováním válečného konfliktu v srdci Evropy prohlašuje: “Pouze kamenné srdce může zůstat netečné před tímto masakrem a povolit jeho pokračování a další prolévání potoků krve i slz”.

Vaše Eminence, můžete nejprve shrnout postoj Svatého stolce k současnému konfliktu?

Postoj Svatého stolce je takový, jaký papež několikrát zopakoval: rozhodné odmítnutí války, která je šílenství, je třeba ji zastavit. S odvoláním na svědomí všech žádáme, aby boje okamžitě ustaly. Máme před očima hrůzné záběry z Ukrajiny. Oběti z řad civilistů, žen, starých lidí a bezbranných dětí, kteří zaplatili životem za válečné šílenství. Úzkost ještě stoupá, když vidíme města s vyrabovanými domy, bez elektřiny, s teplotami pod bodem mrazu a s nedostatkem potravin a léků. Stejně jako miliony uprchlíků, převážně žen a dětí, kteří prchají před bombami. V posledních dnech jsem se setkal se skupinkou dětí a žen, které přijely do Itálie z různých částí Ukrajiny: prázdné pohledy, tváře bez úsměvu, nekonečný smutek... Jakou vinu mají ty mladé matky, jakou vinu mají jejich děti! Člověk musí mít srdce z kamene, aby zůstal netečný a nechal tuto spoušť pokračovat, aby nadále tekly proudy krve a slz. Válka je barbarství! Je příznačné, že při modlitbě Anděl Páně v neděli 27. února Svatý otec zmínil článek 11 italské ústavy, který říká: „Itálie odmítá válku jako nástroj, který poškozuje svobodu jiných národů a jako prostředek řešení mezinárodních sporů“. Ti, kdo vedou válku, spoléhají na ďábelskou logiku zbraní a zapomínají na lidskost: kolik příkladů pravdivosti těchto slov máme! Často na ně zapomínáme, někdy proto, že se týkají válek, které považujeme za vzdálené, ale ve skutečnosti v našem propojeném světě nejsou nikdy tak daleko.

Proč papež v bezprecedentním gestu navštívil ruské velvyslanectví den po zahájení útoku moskevské armády na Ukrajině?

Máte pravdu, když papežovo gesto označuje za bezprecedentní. Svatý otec chtěl vyjádřit moskevským státním představitelům veškeré své znepokojení nad eskalací války, která právě začala, a rozhodl se v tomto směru učinit osobní krok, když se vydal na diplomatické zastoupení Ruské federace u Svatého stolce.

V minulých dnech jste telefonicky hovořil s ruským ministrem zahraničí Lavrovem. Co jste si řekli?

Zopakoval jsem papežovu výzvu k okamžitému zastavení palby. Žádal jsem o ukončení bojů a o řešení konfliktu prostřednictvím jednání. Trval jsem na respektování civilního obyvatelstva a na humanitárních koridorech. Stejně jako papež minulou neděli při modlitbě Anděl Páně jsem také zopakoval, že Svatý stolec je plně připraven na jakékoli zprostředkování, které by mohlo napomoci míru na Ukrajině.

Navzdory výzvám, abychom přestali používat zbraně, čelíme eskalaci, která nejeví známky ústupu. Proč?

Válka je jako nádor, který roste, rozšiřuje se a živí se sám sebou. Je to dobrodružství, z něhož není návratu, řečeno prorockými slovy svatého Jana Pavla II. Bohužel si to musíme uvědomit: dostali jsme se do víru, který může mít nedozírné a škodlivé následky pro všechny. Když je konflikt v plném proudu, když roste počet bezbranných obětí, je vždy obtížné se obrátit zpět, i když to není nemožné, když je k tomu skutečná vůle, je obtížné ze všech sil pokračovat v jednáních, sledovat všechny možné cesty k řešení, být vytrvalý v mírových iniciativách. Nesmíme podlehnout logice násilí a nenávisti. Nesmíme se také podvolit logice války, smířit se s ní a uhasit jakýkoli záblesk naděje. Všichni společně musíme volat k Bohu a k lidstvu, aby přestalo používat zbraně a obnovilo mír, jak to dělá papež.

Svět se během několika dní zcela změnil: nyní se hovoří o zbrojení, o nových vojenských výdajích, o nutnosti návratu k uhelným elektrárnám, o potlačování ekologické transformace...

Ano, zdá se, že během několika dní se svět, již tak těžce zkoušený pandemií, změnil. Připomínáme si odvážná slova, která Svatý otec pronesl v listopadu 2019 v Hirošimě. Řekl tehdy: „Pokorně si přeji být hlasem těch, jejichž hlas není slyšet a kteří se znepokojením a úzkostí hledí na rostoucí napětí, jež se prolíná naší dobou, na nepřijatelné nerovnosti a nespravedlnosti, které ohrožují lidské soužití, na vážnou neschopnost pečovat o náš společný domov, na neustálé a křečovité chápání se zbraně, jako by snad mohly zaručit mírovou budoucnost“, a dodal: „Chtěl bych s přesvědčením zopakovat, že využívání atomové energie pro válečné účely je dnes více než kdy jindy zločinem nejen proti člověku a jeho důstojnosti, ale i proti jakékoli možnosti budoucnosti našeho společného domova. Využití atomové energie pro válečné účely je nemorální, stejně jako je nemorální vlastnictví atomových zbraní“. Dnes vidíme, že tváří v tvář tomu, co se děje na Ukrajině, mnozí lidé mluví o přezbrojení: na zbrojení se vyčleňují nové a obrovské částky, zdá se, že převládá logika války, vzdálenost mezi národy se zvětšuje. Bohužel se zdá, že jsme zapomněli na poučení z historie, z naší nedávné historie. Znovu cituji hlas svatého Jana Pavla II., který prosil, aby se neválčilo s Irákem: i dnes vidíme, v jakých podmínkách tato země dosud žije, téměř dvacet let po tomto konfliktu. Máme před očima jeden důkaz za druhým, jakou zkázu a nestabilitu válka přináší.

Jakou jinou cestou se lze vydat, než cestou zničení druhého?

Sociální nauka církve vždy uznávala legitimitu ozbrojeného odporu tváří v tvář agresi. Domnívám se však, že tváří v tvář tomu, co se děje, je nezbytné položit si otázku: děláme vše pro to, abychom dosáhli příměří? Je ozbrojený odpor jedinou cestou vpřed? Chápu, že tato slova tváří v tvář zabíjení žen a dětí, tváří v tvář milionům vysídlených osob, tváří v tvář zničené zemi mohou znít utopicky. Mír však není utopie, v ohrožení je tolik lidských životů, které je třeba okamžitě zachránit! Proto je zapotřebí rozsáhlých politicko-diplomatických iniciativ, které by dosáhly příměří a zahájení jednání o nenásilném řešení. Svatý stolec je v tomto ohledu ochoten udělat vše, co je v jeho silách.

Papež výslovně řekl, že válka na Ukrajině je válkou, a nikoli „vojenskou operací“. Proč?

Slova jsou důležitá a definovat dění na Ukrajině jako vojenskou operaci neodpovídá skutečnému stavu věcí. Čelíme válce, která si bohužel stejně jako všechny jiné války vyžádá mnoho civilních obětí.

Udělala podle vás Evropa a Západ obecně vše potřebné, aby zabránila eskalaci této války?

Nerad takto spekuluji. Tato otázka je jistě zajímavým podnětem k zamyšlení. Vzpomínáme si na konfliktní situaci v Donbasu, na nedostatečné plnění minských dohod a na to, co se stalo s Krymem. Ale neplačme nad rozlitým mlékem! Spíše je zapotřebí nové odhodlání, aby se nyní tyto krize řešily s pomocí všech.

Jakou roli hraje politika? A jakou roli hraje v současnosti diplomacie?

Když jsem řekl, že je třeba politických a diplomatických iniciativ, měl jsem na mysli právě tuto potřebu politiky a diplomacie. Vracíme se do minulosti, místo abychom se odvážili vykročit vstříc jiné budoucnosti, budoucnosti mírového soužití. Bohužel je třeba přiznat, že po pádu Berlínské zdi se nám nepodařilo vybudovat nový systém soužití mezi národy, který by přesahoval rámec vojenských dohod nebo ekonomické výhodnosti. Současná válka na Ukrajině tuto porážku jasně ukazuje. Chtěl bych ale také říci, že nikdy není pozdě, nikdy není pozdě na usmíření, nikdy není pozdě na to, aby se člověk vrátil po svých stopách a našel dohodu.

Jaká je role církví?

Tváří v tvář hrozícím hrozbám je úkolem křesťanů především vést k obrácení.  Včera, jak mi bylo řečeno, se za přítomnosti kardinála Krajewského, zvláštního papežova vyslance na Ukrajině, konala ekumenická modlitba, jejíž účastníci prosili Pána o odpuštění za tvrdost našeho srdce, za naše hříchy, které živí zlo, jež je ve světě. A pak se mají křesťané modlit, aby Bůh daroval mír, osvítil mysl těch, kdo vedou válku, a ušetřil utrpení nevinných. Církve vydávají velké svědectví solidarity při pomoci uprchlíkům. Myslím, že je také velmi důležité, aby trvaly na výzvě k ukončení bojů: válku, nenávist a násilí nelze ospravedlnit.

(jag)