Kardinál Parolin: Papež trpí válkou na Ukrajině. Na Maltu přiváží touhu po míru a přijetí

Záchrana lidských životů vyžaduje společné úsilí, zdůrazňuje státní sekretář Svatého stolce v předvečer šestatřicáté apoštolské cesty papeže Františka. Kardinál Parolin upozorňuje, že papežova návštěva Malty položí důraz na lidi v nouzi, fenomén migrace a naději na ukončení všech válek, jako té, která probíhá na Ukrajině.

Přijímat, chránit, podporovat, integrovat. Státní sekretář Svatého stolce, kard. Pietro Parolin, opakuje v souvislosti s papežovou cestou na Maltu čtyři slovesa, která František poskytuje jako návod ke vstřícnosti vůči lidem, prchajícím před válkami, pronásledováním a násilím či hledajícím lepší budoucnost, a jimiž vyzývá celou Evropu ke sdílené odpovědnosti. Při papežově cestě sehraje ústřední roli hlásání evangelia, abychom obhájili „důvody svého života a naděje, kterou v dnešním světě tolik potřebujeme“. Cesta na Maltu, od roku 2020 odkládaná z pandemických důvodů, se uskuteční během války na Ukrajině. Kardinál státní sekretář, který jako obvykle cestuje po papežově boku, poukazuje na papežovu bolest nad tímto konfliktem a vyjadřuje naději, že zbraně umlknou.

Vaše Eminence, v jakém duchu se papež připravuje k odjezdu?

„Očividně se jedná o velice očekávanou cestu, neboť již byla jednou kvůli Covidu odložena a zároveň proběhne v tomto válečném kontextu, který Svatého otce velmi znepokojuje. Lze si tedy představit, že se na tuto cestu vydává se silnou bolestí, kterou již vícekrát při různých příležitostech projevil, a že zopakuje výzvu k ukončení bojů a pokračování dialogu, protože již skutečně probíhají jednání, byť se nezdá, že by vedla k nějakému konkrétnímu výsledku. Papež tedy odjíždí v duchu zármutku a účasti na utrpení oné populace a v duchu výzvy k ukončení války“.

Malta leží vprostřed „modré poušti“, jak papež označil Středozemní moře. Je to místo upozorňující na drama spojené s migrací. Co může Evropa, která se ujímá ukrajinských uprchlíků, učinit pro ty, kteří brázdí Středozemní moře v cestě za nadějí?

„V prvé řadě poděkume Pánu, poněvadž jsme svědky skutečných závodů v solidaritě vůči uprchlíkům z Ukrajiny. Je skutečně obdivuhodné, co pro ně různé evropské země činí. Doufám, že tato tragická zkušenost napomůže k růstu povědomí a vnímavosti vůči ostatním migračním proudům, přicházejícím z jihu. Mám pocit, že vzhledem k tomuto jevu neexistuje alternativní řešení, než spolupráce a sdílení této „zátěže“, pokud ji chceme takto nazvat, v rámci všech evropských zemí, především pak mezi zeměmi prvního přijetí, tranzitu a cílovými zeměmi. Prioritou, jak papež často opakuje, je záchrana životů na moři, což lze vykonat navýšením možností k regulérní migraci. A dále je třeba pracovat na tom, aby nikdo nebyl nucen opustit vlast kvůli konfliktům, nejistotě či nedostatečnému rozvoji. To znamená investovat do výchozích zemí zvláště s ohledem na jejich hospodářský rozvoj, politickou stabilitu, kvalitní vládu a dodržování lidských práv. A konečně máme společně časovat ona čtyři slovesa, doporučená papežem: přijímat, chránit, podporovat a integrovat, a činit to opravdu společně. Žádný stát na sebe nemůže vzít veškerou odpovědnost, žádá se společné úsilí, sdílené rovněž občanskou společností, včetně náboženských skupin a zejména katolické církve“.

Papež František, poté co navštívil Řecko a Kypr, přijíždí na ostrov, kde ztroskotala loď převážející sv. Pavla. Jedná se tudíž o další etapu po stopách tohoto významného apoštola národů. Vstoupili jsme do desátého roku pontifikátu – jak byste jej bilancoval, a to zvláště se zřetelem k vycházející církvi, kterou si papež František přeje.

„Považuji za příznačné, že se tato cesta na Maltu, provázanou s výjimečným hlasatelem evangelia, jakým byl sv. Pavel, uskutečňuje právě v desátém roce pontifikátu, který od počátku naléhá na misionářské poslání církve ke všem lidem a za každé situace. Toto misijní vycházení má dvě vlastnosti, které jsou pro papeže typické: znamená to jít za konkrétními lidmi a vyhledávat je v jejich životních situacích, které mohou být kladné, záporné i kritické. Papež vybízí k misionářskému obrácení, které vyžaduje čas a dobrou vůli. Myslím ale, že se tato výzva hluboce vepsala do života církve, v níž se z velké většiny projevila vůle k hlásání evangelia dnešním lidem a skrze toto hlásání k obhajobě důvodů naší životní naděje, kterou v dnešním světě tolik potřebujeme“.

František navštíví Maltu jako třetí papež. Jde o zemi, v níž se církev potýká s problémy typickými pro západní společnosti. Jak je prožívat a skloubit církevní identitu s dialogem?

„Rovněž maltská církev řeší problematiku, s níž se církev musí vyrovnávat takřka ve všech západních zemích. Existuje zde značná náboženská tradice, projevující se vstřícností vůči lidem a jejich nouzi – stačí pomyslet na mnohá maltská charitativní díla, pozornost vůči posledním, nemocným, postiženým, nehledě na veškeré školství, či již dříve zmíněnou otázku migrace. Na druhé straně náboženské praxe pozvolna ubývá a postupně se drolí křesťanské hodnoty, kdysi ustavující společnost. Myslím, že odpovědí je ona papežem zformulovaná dvojčlennost: učedník – misionář, kde, podle mého názoru, učedník zastupuje silnou křesťanskou identitu plynoucí z osobního vztahu s Ježíšem Kristem a jeho následování, která se pak v misionáři otevírá vůči dnešnímu světu a dialogu s ním – dialogu, který vyjadřuje přijetí, ale současně též kritizuje ona méně pozitivní hlediska naší společenské reality.“

Malťané jsou z pětaosmdesáti procent katolíci, které papež přijíždí utvrdit ve víře. Má přitom nějaké přání?

„Přeje si, aby se Malta dala povzbudit ve víře a tato víra se tlumočila ve svědectví a silné vědomí o nezbytnosti hlásání víry ze strany dnešních maltských křesťanů. Mohli bychom připomenout slova svatého Pavla: „Opportune et importune“, vhod či nevhod, za každé chvíle a situace, ať je libo či nelibo, hlásám Ježíše Krista a evangelium. Jedná se tudíž o svědectví, které by vtělovalo víru právě v milosrdnou lásku a přijetí druhých.“

Přeložila Jana Gruberová