Kardinál Hollerich: Instrumentum laboris je nejen k četbě, ale též k životu

V rozhovoru u příležitosti představení pracovního dokumentu synody se lucemburský kardinál arcibiskup, hlavní relátor příštího generálního shromáždění synody, věnuje řadě otázek. O zneužívání říká, že "nevypořádat se s hierarchií znamená zakrývat hřích a zraňovat oběti." Na okraj rozhovoru komentuje ztroskotání lodi s migranty v Řecku: „Cítím se hrozně a bolí mě, když vidím politiku Evropské unie."

Jezuitský kardinál Jean-Claude Hollerich, lucemburský arcibiskup a generální relátor příštího generálního shromáždění biskupské synody, vysvětluje hodnotu dokumentu Instrumentum laboris, který byl včera, v úterý 20. června, představen ve Vatikánu. V rozhovoru pro vatikánská média opakuje, že je třeba najít nový jazyk, kterým by bylo možné hovořit o Bohu s lidmi naší doby. Zamýšlí se nad dynamikou zneužívání v církvi a nad tím, jak zmenšit rozsah této metly. Zaměřuje se na specifika synodálního postoje a připomíná, že ženy se mají plně podílet na životě církve, protože „i faráři a kardinálové si mohou uvařit kávu...“.

Vaše Eminence, v Instrumentum laboris čteme, že „neruší ani nepohlcuje“ veškeré bohatství etap synodální cesty. V čem spočívá dynamismus, který chcete církvi předat?

Je to dynamismus živé církve. Dokument je pouze jeho odrazem. Synodu jsme prožili v malých společenstvích, ve farnostech, v diecézích: je v ní mimořádné bohatství. Je jasné, že když z toho všeho uděláme shrnutí, trochu se to ochudí, ale myslím, že každý stále cítí (toto bohatství, pozn. red.) a nachází sám sebe ve slovech Instrumentum laboris.

Jak se vyhnout rozdělujícímu jazyku?

Jazyk je jazykem lidí, kteří ho užívají. Nejsme zodpovědní za to, abychom dělali teologii. Teologie je nezbytná a potřebujeme mnoho teologií synodality, říkám to v množném čísle. Ale to není náš úkol, to je úkol univerzit, seminářů, teologů. My chceme být věrnými služebníky Božího lidu a předávat dál to, co jsme slyšeli. Říkám „my“, protože na tomto pracovním dokumentu spolupracovalo mnoho lidí. Protože je to pracovní dokument, nikoli syntéza. Je to jako Duchovní cvičení svatého Ignáce: text, který je třeba žít, nejen číst.

Stručně řečeno: na kterém je třeba se neustále cvičit...

Ano. Nechtěli jsme předložit krásný text obohacený o vystoupení synodních otců, který by se pak na konci trochu pozměnil a odhlasoval. Chtěli jsme vytvořit text s otázkami k zamyšlení, zamyšlení, které by mělo být součástí onoho rozhovoru v Duchu, onoho naslouchání druhému, hledání odpovědí v tom, co říká druhý. Je to Duch Svatý, který nám ukazuje cestu, a to je krásné. Výsledek synody neznám. Není mým úkolem tento výsledek učinit, to je úkolem účastníků biskupské synody.

Jaká otázka vás nejvíce zneklidňuje?

Jsem Evropan, takže tato: Jak můžeme předat lidem Ježíšovu tvář? Protože si myslím, že lidé často vidí Ježíše s velkou sympatií, ale nepoznávají Ježíše v církvi. Jak tedy vyjádřit všechnu Ježíšovu dobrotu, veškerou Ježíšovu svatost, aniž bychom zrušili učení církve? To je podle mě nejdůležitější úkol. Musíme najít nový jazyk, kterým budeme mluvit o Bohu s konkrétními lidmi naší doby a všech kontinentů.

Jedním z klíčových slov na synodální pouti je „účast“: co podle vás signalizuje účast žen ve skladbě generálního shromáždění?

Myslím, že je normální, že jsou tam ženy. Vzhledem k tomu, že křest je naše základní svátost, důstojnost křtu je pro ženy stejná jako pro muže. O ženách musíme mluvit. Nemyslím si, že bychom měli mluvit o kněžství žen, ale o důstojnosti žen a o tom, jak se ženy mohou plnohodnotně a spoluodpovědně podílet na životě církve. Protože tu nejsou od toho, aby vařily kávu pro faráře, na ty drobné služby, k nimž jsou povoláni všichni; i faráři a kardinálové si mohou uvařit kávu. Slyšet, co mají ženy církvi říci, je zásadní. Naštěstí žijeme ve společnosti, kde je důstojnost žen velmi vysoká. V církvi máme Marii Magdalénu, apoštolku apoštolů. Teď čtu knihu o ženách ve středověku. Tato kniha je velmi inteligentní, protože ukazuje, že ženy měly ve středověku velmi zásadní úkoly a že postupně vlivem mužů, kteří psali dějiny, byly zapomenuty.

Proč tomu tak podle vás je?

Kvůli sobectví těch, kteří psali dějiny. Myslím si, že synodální postoj je vždy postojem, který jde proti egoismu. Protože vždy musím přijmout druhého jako někoho, kdo se ode mne liší, naslouchat mu s empatií, modlit se, společně uvažovat.

Krize vyvolaná zneužíváním zaujímá v Instrumentum významné místo. Jak může církev v tomto ohledu získat zpět důvěryhodnost?

Bolí to. Když čtu o zneužívání, když se setkávám s oběťmi, někdy spolu s nimi pláču. V těchto chvílích je církev tak daleko od Ježíše. Je to otázka moci, sexu a moci dohromady. Pokud bude církev synodální, myslím, že si zneužívání všimneme mnohem rychleji, bude těžké něco skrývat. V církvi řekněme více klerikální se někdy lidé neodváží konfrontovat hierarchii, ale nekonfrontovat hierarchii znamená zakrývat hřích a zraňovat oběti. Oběti musí být vždy na prvním místě zájmu církve. V synodální církvi bude zneužívání nadále přítomné, bohužel si to myslím, ale v mnohem menší míře, protože v synodní církvi je určitá transparentnost, vidíte, co se dělá... Opravdu musíme udělat pořádek, je to něco, co nemůžeme v církvi tolerovat.

Jak konání synody o synodalitě ovlivňuje budování spravedlivého míru?

Spravedlivý mír je jediný možný mír. Bez spravedlnosti není míru. Vidíme, jak obtížný je spravedlivý mír v konfliktu na Ukrajině, ale také v Sýrii a dalších konfliktech, v Súdánu... Nemůžeme být blízko Bohu, aniž bychom byli blízko trpícím lidem. Lidé dnes strašně trpí válkou. Každý den je zabíjeno tolik lidí, jsou znásilňovány ženy, děti. To je zcela v rozporu se Stvořitelem a Spasitelem. Musíme se zasadit o spravedlivý mír. Snaha o mír je součástí křesťanství.

Dnes je Světový den uprchlíků. Ráda bych se vás zeptala, co si myslíte o tragickém ztroskotání lodi v Řecku, největší takové tragédii ve Středozemním moři?

Cítím se hrozně. Nejde jen o tuto loď... Každý týden, každý měsíc umírají ve Středozemním moři lidé. Na tyto zprávy jsme si už zvykli, což bolí. A když vidím i politiku Evropské unie... také to bolí. Protože mluvíme o evropských hodnotách, ale ty platí jen pro občany EU. Pro ostatní tato práva neexistují. Vytváříme tábory na hranicích Unie... kdyby v těch táborech byla lidská důstojnost, bylo by to v pořádku, ale pokud tam není lidská důstojnost, pokud tam je otroctví, pokud rodiny už nemohou doufat, že se znovu spojí, myslím, že Evropa se už nemůže odvolávat na tyto hodnoty. Je to velmi vážná věc, která se dnes děje. Církev Ježíše Krista se musí vždy angažovat pro ty nejchudší, pro uprchlíky. Těch přibývá, největší počet jich není v Evropě, ale musíme něco dělat, musíme pomáhat.

Pozn. redakce, rozhovor byl poskytnut 20.6.2023