Kardinál Dominik Duka ve Štětíně

Na programu cesty kardinála Dominika Duky do polského Štětína ve dnech 23.-25. května bylo nejdříve setkání s přednáškou o svém spoluvězni, dramaturgovi a prezidentovi Václavu Havlovi. Připomněl, že polští přátelé v době totality statečně a účinně pomáhali jak Chartě 77, tak podzemní církvi.

Fotogalerie

3

Druhý den své návštěvy Štětína zahájil kardinál Dominik Duka v tamních loděnicích. S úctou setrval v modlitbě u památníku postřílených dělníků během protikomunistických demonstrací roku 1970. Nejmladší oběti bylo tehdy 16 let.

Následně kardinál Duka posvětil ve Štětíně opravený kostel sv. Dominika. Jako dar a poděkovaní polské provincii dominikánského řádu za pomoc v těžkých časech nesvobody přivezl sošku Pražského Jezulátka s první kopií korunky, kterou mu věnoval papež Benedikt XVI.

Ve své homilii pan kardinál řekl:

Milí bratři a sestry v Kristu,

zvláště bratři sv. Dominika,

rád bych poděkoval za pozvání a možnost slavit spolu s Vámi velkou událost, kterou je generální oprava Vašeho farního kostela sv. Dominika, na kterou navazuje posvěcení tohoto chrámu. Štětín je bránou do moře, které spojuje a vytváří tak širokou pospolitost lidské rodiny. Tak jako středomoří má svoje dějiny a svého ducha, tak je má bezesporu i Baltské moře. Vím, že většina z Vás má kořeny jinde než v historickém Štětíně, ale víc než sedmdesát let od války Vám vytvořilo ze Štětína domov, ztvárnilo i Vaši identitu a tradice. To je mnoho-směrná skutečnost, která se dotýká také života víry či konfese. Pro mne jako suchozemce z Čech, který v chlapeckých letech chtěl být námořníkem, je Štětín dvakrát zajímavým místem. Zde po První světové války až do roku 1956 bylo i teritoriální území Československého námořního loďstva. V očích mého otce, příslušníka letectva britské RAF toto námořnictvo neobstálo a tak jsem se námořníkem nestal.

Historie tohoto prostoru nám připomíná osm století od příchodu dominikánů do Polska, kteří se ovšem usadili více na západ v Kamieni Pomorském. Sv. Jacek, velký misionář, podobně jako bl. Česlav, byli při své cestě z Říma zakladateli klášterů jak na Moravě tak v Čechách. Vratislavský bl. Česlav byl i provinciálem klášterů v Čechách a na Moravě až do počátku 14. století. Sem do Štětína přicházejí první dominikáni až po pádu komunistické diktatury. Je to nové místo a také nová výzva. Dominikáni jako potulní kazatelé, lépe řečeno dělníci svatého kázání Ježíše Krista, neměli být a nemají být pouhými staviteli budov, klášterů či kostelů.

Výraz Kniha knih používaný pro Bibli znamená kniha, která stojí za přečtení, a je tomu tak, že každý rok vychází cca 40 milionů Biblí v různých překladech. První čtení z knihy Ezdrášovy nás přivádí do situace, kdy učený kněz Ezdráš přinesl do chrámového prostoru svitky Tóry, z které kontinuálně předčítá uprostřed položených základů nového chrámu nazývaného druhým, protože jeho založení navazuje na chrám Šalamounův, který byl nepřáteli totálně zničen. Setkáváme se s dvěma fenomény, které jsou vlastní každému náboženskému systému na světě. Je zde kniha, která má svého autora a druhým fenoménem je chrám se svým zakladatelem. Tedy místo kultu. Místo, podle kterého se také nazývá kultura. Základy tohoto slova hovoří o obdělávání a kultivaci země. Můžeme si uvědomit i na panoramatu Vašeho města, že Písmo a oltář, na kterém se koná kult, nelze oddělit. Ve století reformace došlo k tragickému rozdělení těchto dvou skutečností. Buď jedno nebo druhé. Buď Bible nebo oltář. Z geneze života naší církve víme, že co křesťané jako první budují, je místo, kde se scházejí. Je to Jeruzalémské Večeřadlo, v kterém si připomínají Ježíšovu velikonoční večeři, v které s námi zůstává Mesiáš Ježíš Kristus přítomen. Svitky Nového zákona vznikají mimo prostor chrámu a postupně se shromažďují a setkávají v chrámu jako „druhá Tóra“ (Nový zákon).

Stavba chrámu není jenom posvátný kruh či kamenný přístavek. Míří k té nejpodstatnější skutečnosti člověka, který je stvořen jako živá duše, jako bytost, v které nalézáme bipolaritu těla a duše. Později na tuto skutečnost reaguje apoštol Pavel svou vizí, v které se každý křesťan stává Božím chrámem. Právě kázání a slavení liturgie se právem staly základními prvky křesťanské víry. Chápeme-li v plné šíři tato slova apoštola Pavla o člověku, pak naše tělesná schránka je onou chrámovou stavbou a naše nitro, naše já je tím místem, kde přebývá Bůh tak, jako přebýval ve velesvatyni Jeruzalémského chrámu. Nedbalostí i lidskou zbabělostí se připravili Izraelité o svůj chrám při vojenských útocích na Jeruzalém. Připomíná to naší situaci! Po pádu komunismu v devadesátých letech, kdy jsme obnovovali naše chrámy a věnovali často větší pozornost vnějším obvodovým stěnám než samotnému svatostánku, v kterém přebývá Bůh. Onen věčný Beránek, který se nabídl za spásu světa. I my můžeme pozorovat, že nikoliv vnější obvod chrámu upadl do letargie a někdy i zhroucení, místo aby využil prostoru svobody k většímu duchovnímu rozměru.

Posláním dominikánů má být kázání Ježíše Krista a slavení především dvou svátostí a to je Eucharistie a svátost smíření. Je vážným napomenutím ale i perspektivou, abychom se snažili posilnit modlitbou a požehnáním náš vnitřní prostor, aby se mohl stát prostorem Ducha svatého. K tomu by nám také mělo dopomoci věnovat více práce formám kázání, které opouští chrámový prostor, aby se do něho vrátilo spolu s novými posluchači. Abychom slavili Eucharistii v bratrském společenství, kdy k nám Slovo promlouvá i v mystické a reálné přítomnosti Ježíše Krista, který je Božím Slovem a Bohočlověkem.

Chrám byl vždy pro člověka místem svatým. Místem, kde se setkává s tím, který je jiný, který nás přesahuje a který proniká do hloubky našeho nitra. I díky i naslouchání Božímu slovu v prostoru chrámu nás vede, abychom hledali ve svém životě Ježíše Krista, Pána a Mistra.

O to víc nás tyto skutečnosti vyzývají, protože dnes si připomínáme přenesení relikvií sv. Dominika z viničních zahrad do chrámu v Bologni, kde sv. Dominik žil a pracoval poté, co odevzdal úřad magistra řádu svému nástupci. Přenesení ostatků v té době bylo jistou anticipací svatořečení. Sv. Dominik získal svou slovanskou podobu v postavě sv. Hyacinta, velkého kazatele a eucharistického a mariánského ctitele. Tyto atributy nejsou pro nás nemají být jen kunsthistorickou připomínkou ale především výzvou.

V době, kdy celá Evropa prožívá nejistotu, neklid a obavy, nepředčítáme pouze z Tóry reprezentované zhuštěným Desaterem. Předčítáme především slova, která se stávají skutečností a to jsou slova Ježíšova příslibu: jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa. On nám také ukládá v rámci Nové smlouvy jediný zákon jedinečné a nerozdělené lásky. Na bojištích Ukrajiny vidíme, jak stateční obhájci naplňují slova o Ježíšově Velikonoční oběti a proto s nimi věříme ve vzkříšení Evropy v duchu míru a spolupráce. Amen.