Kardinál Cantalamessa při prvním adventím kázání: Bůh má mnoho způsobů spásy

V prvním adventním kázání, které pronesl v pátek za papežovy přítomnosti v aule Pavla VI., věnoval kazatel papežského domu první ze tří zamyšlení otázce „brány k víře“ a zároveň zahájil úvahu o mezináboženském dialogu.

Mezináboženský dialog není proti evangelizaci, ale určuje její styl, zdůraznil kardinál Raniero Cantalamessa během prvního adventního kázání v aule Pavla VI. za přítomnosti papeže Františka. Není pochyb o tom, že Kristův mandát získávat učedníky ze všech národů, poznamenal kardinál, "si zachovává svou trvalou platnost, ale je třeba jej chápat v historickém kontextu". Jsou to slova, která se vztahují k době, kdy byla napsána, "kdy 'celý svět' a 'všechny národy' znamenalo, že Ježíšovo poselství není určeno jen Izraeli, ale i zbytku světa".

Dodal, že "platí vždy a pro všechny, ale vůči těm, kteří již k nějakému náboženství patří, je třeba projevit úctu, trpělivost a lásku". František z Assisi to pochopil a uvedl do praxe. V této souvislosti kapucínský kardinál připomněl, že tento světec "předpokládal dva způsoby, jak postupovat vůči Saracénům a jiným nevěřícím", jak napsal v nepotvrzené řeholi. Prvním bylo nehádat se s nimi, ale podřizovat se "každému lidskému stvoření z lásky k Bohu" a přitom vyznat své křesťanství. A za druhé, když řeholníci "vidí, že se to líbí Pánu, ať hlásají Boží slovo, aby tito lidé uvěřili ve všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého".

Tím se otevírá velmi aktuální úvaha, podotkl papežský kazatel: "Jestliže víra, která zachraňuje, je víra v Krista, co si pak myslet o všech těch, kteří nemají možnost v něj věřit?" (Mt 24,7). Poznamenal, že dnes žijeme ve společnosti, která je také "nábožensky pluralitní". Teologie, východní i západní, katolická i protestantská, se však "vyvíjely ve světě, kde existovalo prakticky jen křesťanství". Ačkoli existovalo "vědomí o existenci jiných náboženství, byla od počátku považována za falešná nebo vůbec nebyla brána v úvahu". Kromě "různých způsobů chápání církve sdíleli všichni křesťané tradiční axiom: "Mimo církev není spásy": Extra Ecclesiam nulla salus". Nyní však, jak kard. Cantalamessa upozornil, "to již neplatí". Již nějakou dobu probíhá "dialog mezi náboženstvími, založený na vzájemném respektu a uznání hodnot, které jsou v každém z nich přítomny". V katolické církvi bylo východiskem prohlášení Druhého vatikánského koncilu Nostra aetate, ale "podobná orientace je společná všem historickým křesťanským církvím". S tímto poznáním přišlo "přesvědčení, že i lidé mimo církev mohou být spaseni".

Je možné, ptal se Cantalamessa, v této nové perspektivě zachovat roli, která byla dosud přisuzována "explicitní" víře v Krista? Nebude nakonec starý axiom "mimo církev není spásy" v tomto případě přežívat v axiomu "mimo víru není spásy"? V některých křesťanských kruzích je toto ve skutečnosti "dominantní učení a je to právě ono, co motivuje misijní angažovanost". Tímto způsobem je však "spása již od počátku omezena na malou menšinu lidí". To nejenže "křivdí především Kristu a odnímá mu velkou část lidstva". Nelze věřit, že "Ježíš je Bůh, a pak omezit jeho význam pouze na úzkou část". V této souvislosti papežský kazatel citoval Písmo, které říká, že "ten, kdo nepoznal Krista, ale jedná podle svého svědomí (Řím 2,14-15) a koná dobro svým bližním (Mt 25,3 a násl.), je Bohu milý". Ve Skutcích apoštolů, připomněl kapucínský kardinál, Petr také uvádí, že "Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné (Sk 10,34-35)".

Na druhou stranu "stoupenci jiných náboženství obecně věří", že "Bůh existuje a že odměňuje ty, kdo ho hledají" (Žid 11,6)", čímž si uvědomují to, co Písmo "považuje za základní a společnou danost každé víry". To se samozřejmě zvláštním způsobem týká našich židovských bratří, kteří věří ve stejného Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova, v něhož věříme my křesťané." Hlavní důvod tohoto optimismu "však není založen na dobru, které jsou schopni vykonat vyznavači jiných náboženství, ale na 'rozmanité milosti Boží' (1 Pt 4,10)", která "má mnohem více způsobů spásy, než si dokážeme představit. Bůh zřídil "kanály" své milosti, ale sám se k nim neváže". Jedním z těchto "mimořádných prostředků spásy je utrpení". Poté, co je Kristus "vzal na sebe a vykoupil je, je i ono svým způsobem univerzální svátostí spásy". Je záhadné, že "každé utrpení - nejen utrpení věřících - určitým způsobem doplňuje 'to, co chybí v Kristově utrpení' (Kol 1,24)". A proto "církev slaví svátek svatých Mláďátek, i když ani nevěděla, že trpí pro Krista!". V této souvislosti kardinál prohlásil: "Věříme, že všichni, kdo jsou spaseni, jsou spaseni díky Kristovým zásluhám". Není tedy "zbytečné" pokračovat v "hlásání evangelia všemu stvoření". Zdaleka ne! Změnit se musí motiv, ne skutečnost. V této perspektivě je třeba "pokračovat v hlásání Krista, a to ani ne tak z negativního důvodu, protože jinak bude svět odsouzen, ale z pozitivního důvodu: kvůli nekonečnému daru, který Ježíš představuje pro každého člověka," uzavřel.

(L'Osservatore Romano)