Kardinál Cantalamessa: Ježíš má být naším chlebem

Ježíš je chlebem věčného života nejen kvůli tomu, co dává, ale také - a především - kvůli tomu, kým je. Slovo a svátost jsou prostředky; žít Jím a v Něm je cíl," řekl kardinál Raniero Cantalamessa ve svém prvním postním kázání pro papeže a římskou kurii.

Letošní cyklus postních rozjímání věnuje kazatel papežského domu slovům, v nichž Ježíš zjevuje sám sebe slovy: ”Já jsem.” Dnes se kardinál Cantalamessa soustředil na význam Ježíšova výroku: "Já jsem chléb života". "Ptáme se: jak a kde se tento chléb života požívá? Odpověď církevních otců zní: na dvou místech nebo dvěma způsoby: ve svátosti a ve Slově, tedy v eucharistii a v Písmu. Důrazy byly v tomto ohledu různé. Někteří, jako Origenes a z latinských otců Ambrož, kladli větší důraz na Boží Slovo. "Tento chléb, který Ježíš láme, mysticky označuje Boží Slovo, které při rozdávání roste. Dal nám svá slova jako chleby, které se rozmnožují v našich ústech, když je vychutnáváme," píše svatý Ambrož, když komentuje rozmnožení chlebů. Jiní, jako Cyril Alexandrijský, zdůrazňují eucharistický výklad. Žádný z nich však neměl v úmyslu mluvit pouze o jednom způsobu a vylučovat druhý. Mluví o Slově a eucharistii jako o dvou stolech, které prostřel Kristus.

Papežský kazatel zdůraznil, že je důležité mít také na paměti, jak se Ježíš stal chlebem života. To samozřejmě připomíná umučení a smrt Pána Ježíše a také podobenství o semeni, které musí zemřít, aby přineslo bohatou úrodu. Tento obraz k nám promlouvá nejen o osudu samotného Ježíše, ale i každého z jeho učedníků. Dobře tomu rozuměl Ignác z Antiochie před svou mučednickou smrtí předpověděl, že bude rozdrcen v zubech divoké zvěře. Současně však také zmínil, že se s “divokou zvěří" již setkal - ve svém nejbližším okolí.

"Každý z nás má ve svém okolí zuby divoké zvěře, které ho drtí," řekl kardinál Cantalamessa a pokračoval: “Augustin řekl, že my lidé jsme "hliněné nádoby, které se navzájem zraňují": lutea vasa quae faciunt invicem angustias. Musíme se učit přeměňovat tuto situaci v prostředek k posvěcení, nikoli k zatvrzení srdce, zášti a lítosti! V našich řeholních společenstvích se často opakuje výrok: Vita communis mortificatio maxima - život ve společenství je největším umrtvením. Nejen největší, ale také nejužitečnější a dávající větší zásluhy než mnohá jiná umrtvování, která si sami volíme. Tato maxima platí nejen pro ty, kdo žijí v řeholních společenstvích, ale v každém lidském společenství. Nejnáročnějším způsobem se podle mého názoru uskutečňuje v manželství a člověk musí být plný obdivu k manželům, kteří vytrvají věrně až do smrti. Obětovat celý svůj život, ve dne v noci, aby se člověk vyrovnal s vůlí, charakterem, citlivostí i grimasami druhého člověka, zvláště ve společnosti, jako je ta naše, je něco velkého, a pokud je manželství prožíváno v duchu víry, mělo by to být již považováno za hrdinskou ctnost.”

Zdroj: web kardinála Cantalamessy