Kajícná pouť

Zvláštností cesty papeže Františka do Kanady je konkrétní gesto blízkosti původním obyvatelům.

Ještě nikdy během svého téměř desetiletého pontifikátu František neoznačil jednu ze svých zahraničních cest za "kající pouť". Právě tato definice, kterou papež použil při modlitbě Anděl Páně v neděli 17. července, dává nahlédnout do zvláštností jeho nadcházející cesty do Kanady. Nejde v první řadě o cestu do země, ani o návštěvu, jejímž hlavním cílem je setkání s katolickými komunitami, ale spíše o konkrétní gesto blízkosti původním obyvatelům, kteří obývají tuto zemi a kteří utrpěli následky kolonialistického přístupu. Jedním z nešvarů kolonialismu byla snaha vymazat kulturu původních obyvatel, která se uskutečňovala v takzvaných "rezidenčních školách", ústavech, které se snažily "vzdělávat" a "vyučovat" děti původních obyvatel pomocí tvrdé disciplíny a oddělovaly je od jejich rodin. Tyto školy s velmi vysokou úmrtností byly zřízeny kanadskou vládou, která je financovala, ale jejich řízením byly pověřeny křesťanské církve, a tedy i katolické řeholní řády.

Cesta k uzdravení a usmíření začala již před nějakou dobou a milníkem byla setkání, která se konala v Římě od konce března do začátku dubna, kdy se František nejprve setkal odděleně a poté společně se skupinami Prvních národů ("First Nations"), Métisů ("mestizos") a Inuitů a vyjádřil jim "rozhořčení a hanbu" nad tím, co se stalo. Domorodí obyvatelé se cítili vítáni a především vyslechnuti. Velmi si však přáli, aby jejich země navštívil římský biskup a požádal je o odpuštění.

Klíčem k pochopení cesty je tedy kajícný postoj, který charakterizuje její hlavní momenty. Je to stejný postoj, který Benedikt XVI. navrhl v roce 2010, když čelil skandálu zneužívání dětí; totéž, co svatý Jan Pavel II. navrhl při jubileu roku 2000 pro "očištění paměti", když žádal o "akt odvahy a pokory v uznání chyb, kterých se dopustili ti, kdo nesli a nadále nesou jméno křesťanů", a to na základě přesvědčení, že "skrze pouto, které nás v mystickém těle spojuje navzájem, všichni, i když nemáme osobní odpovědnost ani nenahrazujeme soud Boha, který jediný zná srdce, neseme tíhu chyb a provinění těch, kdo nás předešli".

Umět naslouchat, vžít se do kůže obětí a jejich rodin, sdílet jejich bolest a porozumět jí, reagovat gesty blízkosti a ne pouze historickými analýzami nebo chladnými statistikami, je hluboce křesťanské. Petrův nástupce přichází "v Ježíšově jménu vstříc a obejmout" jako pastýř církve, která se nestydí projevit pokoru a prosit o odpuštění.

Přeložil: Petr Vacík