Kající obřad v Bašce: „Nechme Pána vstoupit do pouště, kterou vytvořil hřích“

Biskup Martin David v neděli 4. prosince spolu s farníky z Bašky prožil kající obřad uspořádaný kvůli středeční vraždě místního mladého varhaníka. „Neseme bolest, která se slovy vyjadřuje jen těžko. Chci tady být s vámi, tuto bolest s vámi nést a předkládat ji v modlitbě Bohu,“ prohlásil biskup na úvod. Přinášíme text biskupovy homilie.

Na scénu adventu o druhé neděli adventní vstupuje Jan Křtitel – poslední prorok Starého zákona, předchůdce Páně a ten, který je označován slovy proroka Izaiáše jako: „Hlas volajícího na poušti. Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky“ (Mt 3,3). Toto označení se pro Jana skutečně hodilo velmi přiléhavě, protože své působení nezačal nikde uprostřed hlavního města Jeruzaléma, ale na okraji judské pouště, kam k němu lidé přicházeli.

Hlas volajícího na poušti. Kolik jsme prožili adventů a kolikrát jsme toto spojení v adventních textech slyšeli a možná jsme mu nerozuměli, nebo šlo dlouhé roky jakoby mimo nás. Dneska pro nás tady v Bašce toto Janovo označení převzaté od Izaiáše získává naprosto nový rozměr. Hlas volajícího na poušti zní v této chvíli velmi hlasitě tady a teď. Ta poušť je tady. Ta poušť je v této chvíli v nás, v našich srdcích, protože jsou spálená bolestí a žalem, vysušená smutkem a strnulá hrůzou nad tím, co se stalo.

Kvetoucí zahrada života se v jediném okamžiku krutým zásahem člověka změnila v poušť, nebo bychom dokonce mohli říci ve spoušť, kterou po sobě tento skutek zanechal. Jan Křtitel je pro nás dnes opravdu tím hlasem volajícího na poušti a nesmíme přeslechnout, co Jan volá: „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!“ Tímto slovem nám dávný prorok ukazuje cestu. Člověk může ze zahrady udělat poušť, ale ne z pouště zahradu.  Zahrada, kterou člověk změnil v poušť hříchem, může znovu rozkvést jen tehdy, když do ní pozveme Pána. Proto jsme zpívali v antifoně žalmu: „V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje navěky.“ Poušť našich srdcí může znovu rozkvést, když ji zavlažíme rosou modlitby, pokání, odpuštění a smíření. Proto ta důrazná Janova výzva: „Připravte cestu Pánu.“ Mnozí k němu přicházeli a nechávali se křtít. Mnozí přicházeli zištně, protože se domnívali, že získají nějakou výhodu a byli i takoví, kteří jen přihlíželi z povzdáli a v duchu si říkali: „Já to nepotřebuji.“ A do této pouště za Janovým hlasem přichází Kristus. Přichází a ponořuje se do vody Jordánu ne proto, aby hříchy smyl. On to nepotřebuje. Sestupuje do Jordánu proto, aby naše hříchy na sebe vzal.

Připravte cestu Pánu. Potřebujeme to všichni. Nechme i my, bratři a sestry, do té pouště nebo spouště, kterou způsobil hřích, vejít Pána. Můžeme vést mnoho řečí, můžeme spekulovat o motivech, nebo se dokonce pohoršovat, ale daleko potřebnější a smysluplnější je se modlit. Spojit se v modlitbě, sjednotit se v modlitbě a chci vás ujistit, že se mnoho lidí za vás modlí – jednotlivců i řeholních společenství.

To je způsob, jak touto životní pouští projít – s Pánem. Připravte cestu Pánu, na jehož příchod čekáme. On se narodil a přišel na svět právě proto, aby vyléčil, uzdravil a obnovil tu zničenou zahradu lidských duší.

Laskavý Ježíši, pastýři míru, Ty který přicházíš, Ty na kterého čekáme. Spoj se svým utrpením bolest nás všech. Uklidňuj naše neklidná srdce nadějí, upevňuj naše otřesené duše vírou. Duchu svatý, utěšiteli srdcí, uzdravuj rány svého lidu. Dej, aby všichni trpící bolestí mohli najít pokoj. Amen.