K Bohu většímu než pozemská církev

Albert Camus napsal, že obnova Evropy po 2. světové válce se bude muset vyrovnat s nároky, které nastolila francouzská filozofa, mystička, sociální reformátorka a odbojářka Simone Weilová. Seznámit se s nimi lze v nově vydaném souboru Očekávání Boha.

Camus měl na mysli zřejmě především důraz Weilové na závazek, zodpovědnost, povinnost vůči světu, bližním a pravdě či nesentimentální soucit s lidskou bídou. Neméně podnětné je ale také její soustředěné myšlení o Bohu a spiritualitě. Právě jemu se věnuje tento soubor jejích textů, který nedávno vydalo vydavatelství Kalich. K vydání jej po Weilové předčasné smrti (zemřela v anglické emigraci roku 1943) připravil autorčin přítel a důvěrník, dominikánský kněz Joseph-Marie Perrin. Do češtiny jej přeložil Martin Pokorný.

První část knihy tvoří právě dopisy Perrinovi. Weilová v nich i na dokladech ze své duchovní biografie vysvětluje, proč nemůže přijmout křest, ačkoli je odedávna vnitřně křesťankou. Odvolává se především na absolutní poslušnost Bohu a věří, že ten po ní (zatím) viditelný vstup do církve nechce: má zůstat tam, kde se křižuje svět s církví. Několikrát vyjadřuje obavu z toho, jak často je církev chápána jako sociální instituce se všemi chybami davového prostředí. Bojí se síly katolického „my“, toho, že příslušnost k církvi často i u dobrých a nadaných lidí vedla k jakési slepotě vůči použití násilí či moci proti jinak smýšlejícím uvnitř i vně církve. Zároveň jí jako člověku vzdělanému v klasické řečtině, z níž též překládala, znalkyni antiky i mimoevropských kultur, světové literatury a filozofi e vadí, že církev není skutečně univerzální a že odmítá, nepřijímá a nechápe mnohé z toho, o čem je Weilová přesvědčena, že ji k Bohu přivedlo přinejmenším stejně jako křesťanství.

Kromě těchto zásadních fundamentálně teologických otázek dávají dopisy nahlédnout do mystické spirituality Simone Weilové, jejímž úhelným kamenem je soustředěná pozornost (ta se má cvičit i studiem, třeba klasiků či geometrických úloh) a bdělé čekání. Odpovědí na Boží iniciativu má pak být bezvýhradná poslušnost Bohu dosvědčená starostlivým zájmem o spravedlnost.

V následujících esejích se Weilová kromě tématu pozornosti a významu studia pro duchovní život či implicitní lásky k Bohu nebo stručného výkladu modlitby Otčenáš, kterou si sama přeložila do klasické řečtiny a denně soustředěně rozjímala, zabývá především náboženskou a existenciální zkušeností bídy. „Malheur“ (Pokorný v úvodu přesvědčivě vysvětluje, proč tento termín překládá do češtiny právě jako „bída“) je pro Weilovou víc než sociální chudoba či neštěstí. Je to katastrofa na dně konečné lidské existence, utrpení větší než bolest či ztráta. Je to zásadní rozlomení člověka znemožňující jeho štěstí.

Weilová se s bídou setkala, když jako profesorka filozofie odešla dobrovolně pracovat do továrny. Nepoznala tam idylickou křesťanskou chudobu, nýbrž bídu ničící lidství. Ta podle ní vrcholí na kříži, kde se Bůh nejvíce vzdaluje stvoření, aby se mu mohl nejvíce přiblížit. Přijetí kříže tak není jen přijetím konkrétních nedostatků, bolestí, ale především přijetím osudové nutnosti, jíž je náš život ve světě určen.

Síla víry spočívá právě v jakékoli neodvoditelnosti ze situace ve světě.

Ve vztahu bídy a krásy, ubohosti a slávy Weilovou velmi ovlivnil zejména sv. František.

Když čtu list, který jiný jeho obdivovatel, současný papež, nedávno napsal o významu krásné literatury ve výchově nejen seminaristů (esej P. Beneše k Františkovu listu jsme otiskli v KT 38 – pozn. red.), a když sleduji kulturní boj na Slovensku zahrnující zneužívání náboženství, oslovují mě myšlenky Simone Weilové o skutečné univerzalitě, jíž musí být katolická víra schopná, velmi aktuálně a naléhavě. S nadějí i obavou.

Simone Weilová: Očekávání Boha (Kalich 2024)