Josef Olejník: Kněz a umělec ve službě Boží slávě

Sto deset let uplynulo dnes, 1. července 2024, od narození Mons. Josefa Olejníka – kněze olomoucké arcidiecéze, skladatele liturgické hudby, propagátora reforem Druhého vatikánského koncilu a vyhledávaného duchovního vůdce. Na svého učitele z dob studií v olomouckém kněžském semináři během období po Pražském jaru vzpomíná současný pražský arcibiskup Jan Graubner.

„Poznal jsem ho jako seminarista. Byl pro nás nejen učitelem zpěvu, ale především Božím člověkem, Božím přítelem, který měl své kouzlo a vnitřní autoritu. Už tehdy mě u něj zaujala zvláštní harmonie duchovního života a práce, modlitby a umělecké tvorby. Harmonie, která obsahovala i napětí ideálu a reality, božského i lidského, svobody i zakořenění, harmonie plná skutečného života, a proto tak blízká a přitažlivá,“ popisuje arcibiskup Graubner.

Mons. Josef Olejník se narodil 1. července 1914 ve Strání-Květné. Po studiu na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci byl 5. července 1938 vysvěcen na kněze. Rok kaplanské služby strávil ve Vsetíně a poté odešel do Říma, kde na Papežském institutu posvátné hudby studoval gregoriánský chorál a získal licenciát z kompozice posvátných zpěvů.

„Olejníkův vroucí vztah k liturgii je projevem jeho lásky k Bohu. (…) On potřebuje vyzpívat Boží chválu a nechat jí prozářit lidský život se vším, co přináší. Nepěstuje umění pro umění. Pro něj umění plní své poslání jedině tehdy, když slouží k slávě Boží,“ zmiňuje se arcibiskup Graubner a všímá si také významu, jaký v Olejníkově tvorbě mělo Boží slovo: „Text pro něj není jen příležitostí k hudební tvorbě, odrazovým můstkem a příležitostí k vlastnímu uměleckému vyjádření, ale on jako umělec pokorně stojí pod Božím slovem a uměleckou tvorbu používá jen jako nástroj k účinnému zprostředkování Božího slova.“

Po ukončení studia odjel P. Olejník do Anglie a vstoupil do československé exilové armády, v níž strávil následujících devět měsíců a zažil zde i konec druhé světové války. Po návratu do vlasti byl ustanoven vicesuperiorem kněžského semináře v Olomouci, lektorem Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty a zároveň kaplanem u sv. Michala. Po zrušení semináře v roce 1950 působil v různých farnostech moravského pohraničí, nejdéle v Andělské Hoře, kde vzniklo známé mešní ordinarium. Od roku 1968 učil na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci a pak v Litoměřicích, než ho komunistický režim zbavil státního souhlasu a v roce 1975 poslal do důchodu.

„Hned po Druhém vatikánském koncilu se věnoval českému zpěvu v obnovené liturgii,“ připomíná Olejníkovy zásluhy arcibiskup Graubner a vyjmenovává: „Skládal mešní ordinária i propria, kompletní řadu responsoriálních žalmů pro všechny formuláře liturgického roku, všechny nedělní a slavnostní nešpory. Neúnavně jezdil po farnostech a nacvičoval zpěvy, pomáhal hlouběji chápat a prožívat bohoslužbu jako součást života i pramen posvěcování. (…) Vděčíme mu za lásku ke krásné liturgii, kterou dovedl předat mnohým žákům jak z řad kněží, tak varhaníků a zpěváků.“

V roce 1990 v rámci rehabilitace získal P. Olejník docenturu a vrátil se na fakultu. Byl jmenován papežským prelátem, získal ocenění České biskupské konference a města Olomouce. Až do posledních dnů svého života komponoval a také řídil chrámový sbor ve Velké Bystřici, byl rovněž vyhledávaným duchovním vůdcem a zpovědníkem. Zemřel ve Šternberku krátce po svých 95. narozeninách, v sobotu 11. července 2009.

(Citace převzaty z: Jan Graubner, Kněžské osobnosti, Matice cyrilometodějská 2010)