Jak žije komediant Boží

V rámci oslav Dne Brna vystoupí v Zahradách pod Petrovem v neděli 14. srpna 2022 s představením Bajaja Vítězslav Marčík. Od počátku 90. let hraje loutkové divadlo a založil Teátr Víti Marčíka, dnes Divadlo Víti Marčíka. S manželkou Evou mají šest dětí a šest vnoučat a žijí v Drahotěšicích na jihu Čech. Co o sobě prozradil?

„U mne došlo k obrácení až v dospělosti. Vyrůstal jsem v rodině, kde oba rodiče byli přesvědčení komunisté, ale vlastně nás vychovávali a žili v duchu křesťanské morálky. Měl jsem krásné dětství plné lásky. Víra, Bůh, náboženství a kostel, to pro mne byla slova, která patřila historii, do muzea.

Až když jsem byl ženatý, měli jsme dvě děti, začal jsem potkávat lidi, kteří byli věřící. Také jsem začal kolem sebe vnímat znamení, která mou nevírou otřásla. A tak jsem po sedmi letech od našeho úředního sňatku přijal o Velikonocích křest a další svátosti. Vydali jsme se na cestu víry (…)“

„Když jsme nemohli v době pandemie hrát, chodil jsem pracovat do lesa, kde jsme pálili klestí. Byla to nádherná práce, a myslím si, že když si herec vyzkouší něco jiného, ohromně ho to posune. Měl jsem tam čas na svoje osobní filosofování: Jeden den, když byl ještě sníh, jsme začali pálit. Dříví bylo hodně mokré a nechtělo hořet. Kouřilo to a já si s každou větví, kterou jsem tam přiložil, říkal: „Hlavně ať to nezdechne.“ Všechno byl problém, ale já ho stále krmil a krmil. Trvalo mi hodinu, než se rozhořel a začal se zvětšovat, až dosáhl obrovské síly. Hučel a já věděl, že mohu přiložit jakoukoliv větev. Tak jsem přikládal i obrovské větve se sněhem, jenom to zasyčelo a hned hořely. Uvědomil jsem si, že jsem ten oheň musel nejdřív pořádně nakrmit, než všechno spálil. Došlo mi, že když já nehořím, tak mě jakýkoliv problém může zadusit. Ale když se pořádně rozhořím, tak není nic problém.

Samozřejmě tušíte, že to krmení není jenom jídlo a pití, ale to, co čtu, na co se dívám, co poslouchám.. A pokud vím, že to krmivo, které používám, není zdravé, můžu ho klidně vypnout, na to máme svobodu. Můžeme se pak zastavit a poslouchat. A může to být i poslouchání ticha, tím můžeme třeba každý den začít…“

(vybráno z rozhovoru v Novinách Noci kostelů 2021)