Jak číst výroky papeže Františka?

Papež František se často vyjadřuje k událostem na Ukrajině, někdy i trochu diskutabilně. Jeho slova je však třeba chápat v širším kontextu učení církve.

V souvislosti s válkou na Ukrajině, na niž nikdo z nás nebyl připraven, se relativně často setkávám s velkou zmateností nás křesťanů. Mnozí se ptají sami sebe i druhých: Jaký má být postoj věřícího křesťana k použití zbraní v této válce? Je možno rozlišovat mezi těžkými zbraněmi a těmi ostatními? Jak se slučují dodávky zbraní na válkou zasaženou Ukrajinu s evangelijní výzvou: „Jestliže tě někdo uhodí do jedné tváře, nastav druhou“ (Mt 5,39) či s jasným požadavkem Desatera: Nezabiješ? Jak si vysvětlit některá prohlášení papeže Františka o šílenosti navyšování výdajů na zbrojení zemí západní Evropy či o štěkání NATO u dveří Ruska?

Chtěl bych se v krátkosti pokusit nabídnout křesťanská východiska, podle nichž by bylo možné existující či budoucí výroky a události posoudit tak, aby jednotlivosti nebyly vytrhávány z kontextu a nebyly následně protikřesťansky interpretovány.

Evangelium nám nabízí jako důsledek osobního vztahu s Kristem některá morální pravidla, která se týkají správného chování. Jde však o pravidla pro jednotlivce. Ta nejsou bez dalšího použitelná pro rozhodování společenské autority, jež má zodpovědnost za ochranu všech těch, kteří jsou jí svěřeni. Takováto autorita je totiž v drtivé části svých rozhodnutí konfrontována s dilematem menšího zla, kdy jakékoliv její rozhodnutí (či otálení s rozhodnutím) znamená pro někoho újmu, či přímo objektivní zlo. A je proto úkolem další etické reflexe, inspirované evangelijními principy, hledat, zda tu či onu nutnou újmu dostatečně převažuje větší či potřebnější dobro pro ostatní.

To se zcela konkrétně týká i použití vojenské smrtící síly na obranu těch, kteří jsou legitimní autoritě svěřeni v situaci, kdy všechny ostatní mírové prostředky na jejich ochranu selhaly. Jestliže církev na základě reflexe o přikázání lásky k bližnímu uznává právo na obranu před nespravedlivou agresí (a dokonce organizování a vykonávání této obrany ze strany oprávněné autority hodnotí jako povinný skutek lásky vůči bližnímu v nouzi), pak je i zcela legitimní v tomto oprávněné autoritě pomáhat dodávkami zbraní, jež jsou k účinné obraně nutné. A v této chvíli je vojensky zcela jasné, že ke skutečné a účinné obraně jsou nutné i zbraně těžké.

Dlouhodobé cíle

Papež František právě ve své papežské službě upozorňuje v drtivé většině svých kázání či rozhovorů na nejširší rámec, který je potřebné mít na zřeteli, abychom došli k cíli a naplnění lidského života tak, jak nás k tomu Bůh povolal. A velmi naléhavě varuje lidstvo před tím, aby se zaměřilo pouze na dílčí cíle a tak ztratilo celkovou perspektivu. Z tohoto pohledu je třeba chápat i jeho radikální (a snad i někdy z mého pohledu ne zcela šťastná) vyjádření o šílenství navyšování výdajů na zbrojení či o neadekvátním postupu Severoatlantické aliance „u dveří“ Ruska.

Osobně čtu tato prohlášení jako co nejsilnější upozornění, že jakákoliv dílčí řešení, která nebudou vycházet z celkové změny smýšlení, a nebudou tedy spojena s perspektivou vzájemné provázanosti všech, nemají dlouhodobě šanci, a jsou proto nezodpovědná. Konkrétně řečeno: jestli celkovou perspektivou všeho, co konáme, nebude pochopení, že „všichni jsme bratři“, jak naléhavě upozorňuje ve své encyklice Fratteli tutti, pak nám žádná dílčí rozhodnutí, natož pak vyšší výdaje na zbrojení nemohou pomoci zvládnout výzvy a ohrožení, před nimiž lidstvo stojí.

Legitimní dílčí kroky

Nicméně v současné dramatické válečné situaci je nutné se ptát z pohledu křesťanské etiky i po legitimitě dílčích kroků, které je třeba konat teď a tady. Odpovědi na takováto okamžitá dilemata na sebe tradičně bere v rámci vyjádření Svatého stolce nikoliv papež sám, ale státní sekretář či jeho ministr zahraničí, tedy v současnosti kardinál Parolin, eventuálně arcibiskup Gallagher. proto ve stejný čas, kdy František zdůrazňuje nejširší principy, vydávají prohlášení o přípustnosti či nepřípustnosti jednotlivých dílčích kroků. A od nich slyšíme mimo jiné i jasná prohlášení o politováníhodné, přesto křesťansky odpovědné podpoře Ukrajiny formou dodávek těžké vojenské techniky.

Všechny výše zmíněné postoje vycházejí ze zásad o legitimním použití vojenské síly ve věci spravedlivé obrany proti agresorovi, tak jak je shrnuje Katechismus katolické církve v článku 2309. Nejsou jen bezduchým opakováním regulí, ale spojují jasné evangelijní zásady s Bohem danou mentální schopností principy rozvíjet a v tvořivé věrnosti používat v měnících se podmínkách našeho světa. Toto si osvojovat znamená i pro nás učit se být dospělými a svobodnými učednicemi a učedníky Ježíše Krista.

Autor je plzeňský biskup a bývalý hlavní kaplan Armády ČR, ve své disertační práci na KTF UK se věnoval tématu Etické aspekty boje proti terorismu ve světle učení o tzv. spravedlivé válce