Jáhni jako pábitelé dneška?

Služba trvalých jáhnů v sobě skrývá ne zcela objevený potenciál: může být mostem mezi církví a lidmi na okraji společnosti. K tomu je ale třeba, aby jí věřící i hierarchie věnovali větší pozornost.

Podobné úvahy přinášeli někteří z více než devadesáti účastníků konference o trvalém jáhenství. V Olomouci ji uspořádala 4. října Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého (CMTF). „Chtěli jsme nabídnout teologický a pastorační pohled na povolání, formaci a poslání trvalého jáhna ve farnosti i v dalších místech jeho služby,“ shrnul P. Pavel Stuška, biskupský delegát pro trvalé jáhny v olomoucké arcidiecézi a také vedoucí pořádající Katedry pastorální a spirituální teologie CMTF. „V posledních letech se o jáhenství zajímá stále více ženatých mužů, kteří vidí nedostatek kněžských povolání a zároveň rozpoznávají osobní povolání k této službě,“ dodal.

A právě význam trvalých jáhnů při nedostatku kněží byl jedním z bodů, které na konferenci rezonovaly nejsilněji. „Každá živá farnost by mohla mít alespoň jednoho jáhna, který – mimo jiné – vyváží rozdíly působené často se střídajícími kněžími. Jáhni, kteří se většinou nestěhují, by tak měli být garanty stability,“ domnívá se jáhen Ladislav Kinc z farnosti Rovečné na Vysočině. A podobně to vidí i teolog Michal Štverák z CMTF, který na konferenci hovořil o historických a teologických aspektech trvalého jáhenství. „Je třeba přehodnotit systém správy farních společenství. Jáhni by mohli zastávat spoustu úřadů a služeb už nyní, a kněží by tak měli volné ruce k pastoraci,“ je přesvědčen Štverák.

Další účastníci ale varují, aby tento pohled nebyl příliš úzký. „Trvalé jáhenství má samo o sobě velký smysl. Zatímco od kněze se očekává, že bude mužem modlitby a bude sloužit nezištně a s radostí, kdykoli je třeba, nemůžeme totéž očekávat od otce rodiny nebo zaměstnance firmy. Trvalí jáhni tak mohou dávat světu svědectví o křesťanském smyslu služby Bohu a lidem,“ zamýšlí se bohoslovec Filip Kohut z ostravsko-opavské diecéze.

Jít za lidmi na okraji

Za vhodný prostor pro trvalé jáhny tak mnozí považují kategoriální pastoraci, tedy péči o konkrétní skupiny věřících. „Je dobré využít jejich potenciál například v armádě, vězeňství, nemocnicích nebo školství,“ říká další z přednášejících P. Jaroslav Knichal, hlavní kaplan Armády ČR. Druhou možností je pak promítnutí jáhenské služby do civilního zaměstnání. „Je to velmi dobrá příležitost hlásat evangelium, a tak se i civilní práce jáhna stává součástí služby. Proto by se i této oblasti měl věnovat čas při formaci kandidátů nebo již vysvěcených,“ upozorňuje jáhen Jiří Štreit z Vyškova.

Podle Petra Vrány z Valašského Meziříčí, který jako jáhen působí v místní nemocnici, takové působení dokonce může navázat na zkušenost skryté církve nebo na spiritualitu Malých bratří Ježíšových: „Jáhen není jen ozdobou oltáře, ale překračuje zdi kostelů až na okraj společnosti. Měl by mít proto v povaze cosi hrabalovského, aby s lehkostí vstupoval do vztahů s lidmi z okraje společnosti nebo hledajícími – zkrátka jáhni by měli být pábiteli dneška,“ uvažuje.

Podobně to vidí i jáhen Aleš Ligocký z Bohumína: „Byť je jáhenská služba spojená s civilním zaměstnáním náročná a jistě neumožňuje plné nasazení, skýtá cenné příležitosti ke kontaktům, rozhovorům a svědectvím. Umožňuje být v blízkém vztahu s lidmi mimo církev, slyšet jejich názory, znát pohledy a trápení,“ domnívá se. Ladislav Kinc ovšem upozorňuje, že ani skloubení jáhenské služby a civilního zaměstnání není bez problémů. „Pokud si někdo myslí, že je možné sedět na dvou židlích, ať to zkusí. Je ale otázka, aby takový služebník dřív nebo později někde neležel,“ dodává.

Dárek, který teprve rozbalujeme

Ve snaze naplnit výše zmíněné se podle účastníků jáhni dnes potýkají se dvěma hlavními – a zčásti spojenými – překážkami: nedostatečnou podporou ze strany kněží a také nízkým finančním ohodnocením. „Jáhni, ale třeba i pastorační pomocníci jsou tlačeni do dobrovolných služeb, což přirozeně znamená, že u těch, kdo by o takové službě uvažovali, chybí ochota i důvod, aby při zachování zdravého rozumu a schopnosti platit každoměsíční výdaje rodinného a osobního života do takové služby vstupovali,“ upozorňuje Michal Štverák.

Ještě důležitější je ale podle mnohých také podpora ze strany kněží nebo i biskupů. „Pozoruji určité rozpaky jak na straně kněží, tak i některých jáhnů, kteří vidí těžiště v liturgii a nedovedou nalézt odpovídající pozici této služby,“ říká Aleš Ligocký a pokračuje: „Jáhny i jejich rodiny velmi povzbudí zájem jejich biskupa a možnost kontaktu s ním. A neměla by chybět ani možnost sdílení nebo dalšího vzdělávání pro jáhny.“

„V rozhovorech s účastníky častěji zazněl postřeh, že se začíná hlouběji měnit pohled na jáhenský stav i službu. Pokud k tomu přispěl i tento den společného hledání, díky za to,“ shrnuje konferenci Pavel Černuška, který působí jako jáhen v Babicích na Uherskohradišťsku a podílel se i na pořádání konference. „Domnívám se, že jde o jeden ze staronových darů, který i šedesát let po koncilu teprve začínáme rozbalovat – a řekl bych, že se jako Boží lid máme v nejlepším smyslu slova na co těšit,“ uzavírá.