Itálie má dva nové blahoslavené: laičku Armidu Barelliovou a kněze Maria Ciceriho

Prefekt Kongregace pro svatořečení, kard. Marcello Semeraro, dnes dopoledne v milánské katedrále předsedal beatifikační liturgii, během níž zapsal mezi blahoslavené italskou laičku Armidu Barelliovou (1872-1952) a diecézního kněze o. Maria Ciceriho (1900-1945). Zatímco Barelliovou jako spoluzakladatelku italské Katolické univerzity a Katolické akce jsme představili na jiném místě, dnes přiblížíme druhého blahoslaveného.

Kněz z jiné doby? Nikolo, byl mimořádně moderní. Blahoslavený Mario Ciceri se narodil 8. září 1900 ve Veduggiu Luigimu Cicerimu a Colombině Vimercati. Vyrůstal ve velmi početné rodině: jeho rodiče se kromě šesti dětí, z nichž Mario byl čtvrtý, spontánně rozhodli vychovávat také třináct dětí otcova bratra Francesca Ciceriho. Když bylo Mariovi osm let, projevil touhu stát se knězem a rodina s radostí souhlasila, přestože byla v tíživé finanční situaci. Chlapec však dokázal získat stipendium, které mu umožnilo dokončit studium. Na kněze byl vysvěcen 14. června 1924 v milánské katedrále kardinálem Eugeniem Tosim. Byl přidělen do farnosti Brentana v obci Sulbiate jako kněz, který měl na starosti tamní oratoř. V Sulbiate zůstal až do své smrti, která nastala 4. dubna 1945 při silniční nehodě. Čím byl život otce Maria zvláštní? »Žít výjimečný život, jako by byl ten nejobyčejnější«, znělo jeho heslo.

Několik příkladů pomůže pochopit, kým byl otec Mario. Oratoř se okamžitě dostala do popředí jeho pozornosti: mladé lidi a chlapce označil za privilegované pole, na kterém je třeba zasévat. Všemožně se je snažil vtáhnout do křesťanského života a dění v oratoři: zavedl mši pro žáky a studenty, sváteční a letní oratoře, hudební, divadelní a pěvecké kurzy, nadšeně se staral o výlety, katechezi a bohoslužby o svátcích. Mnoho času věnoval organizování setkání a duchovních cvičení pro formaci nových generací. Také povzbuzoval děti a mladé lidi, aby si budovali široké kulturní zázemí, a tak se každý mohl věnovat svému vlastnímu budoucímu povolání. Důležité je, říkával, aby se z nich stali zodpovědní muži a ženy.

Don Mario ve své farnosti okamžitě založil první jádro mládežnického sdružení Katolické akce. Často navštěvoval nemocné v jejich rodinách, přinášel jim útěchu víry a finanční pomoc na nákup léků. Často v noci hlídal nemocné, aby si jejich rodiny mohly odpočinout. Páter Mario jedl velmi málo a spal jen několik hodin, často chodil spát úplně oblečený, aby byl připraven na všechny případy. Jeho domácí zařízení i oblečení bylo velmi chudé: dával boty a oblečení těm, kteří je neměli. Rozdával také dříví na otop. Nikdo neopustil svůj domov bez duchovní a materiální pomoci a podpory. Nikdy však nemluvil o sobě a o tom, co dobrého vykonal. Teprve po jeho smrti to bylo možné vidět z jeho rozsáhlého díla.

Během strašlivých let války a odboje se otec Mario sblížil s vojáky, partyzány a uprchlíky všech národností. Připravil pro ně bezpečné úkryty poblíž řeky Addy, kam mohli před nacisticko-fašistickými jednotkami uniknout. Zorganizoval hustou síť tajné pomoci, aby se mohl postarat o své chráněnce a zajistit jim jídlo, oblečení a dokumenty potřebné k útěku. Za spoluúčasti zdravotnického personálu se mu opakovaně podařilo zachránit životy vězňů, kteří čekali na popravu. Jméno dona Maria bylo fašistickými úřady ve Vimercate zařazeno na seznam kněží určených k popravě. Na podporu farních vojáků založil bulletin nazvaný „Přátelský hlas“ (Voce amica), který rozesílal na všechny fronty. Neustal v pátrání, dokud se nedozvěděl o osudu svých milovaných farníků.

Don Mario byl mužem silné víry. Modlitba ho zaměstnávala od časných ranních hodin až do pozdního večera. Volný čas trávil rozjímáním a meditací, nejraději v kostele před svatostánkem. Hodně času věnoval svátosti smíření ve farnosti Brentana i v okolních vesnicích. Jeho zpovědnice byla vždy „přeplněná“. Byl velmi oddaný Panně Marii a nikdy nevynechal příležitost modlit se společně s mladými lidmi růženec. V roce 1935 se vydal na cestu do Lurd, kde strávil noci v modlitbě před jeskyní Panny Marie. Postavil si její vlastní kopii, která je nyní uložena v oratoři v Sulbiate.

Jízdní kolo bylo v rukou otce Maria vždy nástrojem ke konání dobra. Díky tomu mohl pomáhat nemocným, téměř denně navštěvovat nemocnici ve Vimercate a doprovázet mnoho uprchlíků na švýcarskou hranici. Bohužel tento nástroj četného dobra byl také příčinou jeho předčasné smrti.

Když se 9. února 1945 pozdě večer vracel na kole z Verderia, kam se jel vyzpovídat, srazil ho koňský povoz. Ve velmi vážném stavu byl hospitalizován v nemocnici Vimercate se zlomenými žebry a těžkým poraněním jater. Během dvou měsíců v nemocnici, než 4. dubna zemřel, příkladně snášel bolest.

Pohřeb se konal 7. dubna 1945 za účasti obrovského množství lidí, svědků jedenadvaceti let apoštolátu muže, který je již považován za svatého. Otec Mario se modlil a obětoval svůj život Bohu za mír. Dne 25. dubna, kdy se za něj sloužila zádušní mše, přišlo oznámení, že válka skončila, a Itálie si dodnes toto datum připomíná jako Den osvobození.

To byl ve zkratce Don Mario. Kněz z jiné doby? Nikoli, mimořádně moderní kněz.

(Autor předsedá nadaci dona Maria Ciceriho, překlad Jana Gruberová)