Indi ve své tichosti žádala jen o lásku

Bioetička Gabriella Gambino, jedna z žen působících ve Vatikánu na vedoucím místě jako vicesekretářka Dikasteria pro laiky, rodinu a život vydala ve deníku Osservatore Romano sloupek věnovaný příběhu osmiměsíční holčičky trpící vážnou mitochondriální chorobou, která byla na základě soudního rozhodnutí odpojena od přístrojů a zemřela minulý víkend v britském hospici.

Malá Indi, stejně jako jiné děti před ní, se stala obětí právního systému lhostejného k právu na další život nevinné, křehké lidské bytosti, která ve své tichosti žádala pouze o lásku, vztah a péči. Právo na život je však podstatou a základem veškerého práva jako takového, každého normativního systému, který chce upravovat soužití mezi lidmi, na základě principu spravedlnosti. Je to výchozí bod každého smysluplného diskurzu o světovém míru.

Jak je tedy možné, že tak malé děvčátko mohlo uvíznout v rigidních a natolik spletitých sítích soudního systému, před nímž se každý stává bezmocným? Formální, pozitivistické právo, které je schopno uvěznit lidské bytosti a neúprosně rozhodnout o jejich smrti podle arbitrárních kánonů blahobytu a kvality?

Nad příběhem malé Indi máme pocit, že zažíváme kdovíkolikáté selhání, ocitáme se tváří v tvář smrti způsobené za užaslého přihlížení všech, kdo jsou kolem. Co však dělat ve světě, kde se zdá, jako by medicína a právo ztratili své ratio, základní účel, kterým je chránit člověka s jeho nemateriálním životem, ono objektivní a skutečné dobro, které se "kultura odpisu" snaží relativizovat?

Lékařská věda a právo jsou zajedno v tom, že mají povinnost pečovat a pomáhat, a zadruhé mají garantovat lidské soužití – tedy život každého spolu-člověka. V tom je jejich raison d'être. Zahrnují v sobě vědomí našeho bytí-jako-ten druhý v křehkosti a bytí-s-druhým ve zranitelnosti. Zranitelnost, jíž nás žádná technika, žádné lidské rozhodnutí nemůže vytrhnout.

Situace malé Indi a mnoha dalších jí podobných pacientů byla stavem těch, kdo se ocitli v radikálně asymetrické situaci, do níž dnes může arogantně zasahovat dynamika moci nad lidským životem. Je to stav, v reakci na nějž by v každém právním státě vždy měla nastoupit povinnost silnějšího chránit slabšího, a to bez jakýchkoli podmínek, a nikoli diskuse o hodnotě jeho života. Postarat se o druhého, když je zranitelný, neznamená rozhodovat o tom, zda je jeho život důstojný, ale nikdy nepřekračovat onu hranici, při níž je ve hře humanum, tedy zachování lidského života. To je konečná podmínka existence práva, autentického práva, které se konstituuje na základě úcty ke každému člověku.

Takovýto případ nám staví před oči naléhavou nutnost rozvinout v církvi adekvátní a široce rozšířenou pastorační péči, která by doprovázela rodiny, která by byla nablízku rodinám, které musí každý den činit rozhodnutí, vztahující se k pravdě a dobru lidského života. Je třeba vytvořit místa, kam se může matka obrátit, když se ocitne sama a ztracená tváří v tvář prenatální diagnóze poté, co jí jinde řekli, že je pro ni lepší potratit nemocné dítě, aby si "dopřála" možnost mít další zdravé dítě; kde lze manželům poradit v pravdě, když se jim narodí nemocné dítě a okolní svět jim naznačuje, že by se měli soudit, aby se za to nic netušící dítě domáhali odškodného, protože nebylo potraceno; místa, kam mohou jít páry, které nemohou mít dítě, aby byly řádně informovány a nezůstaly osamoceny, když jim jinde říkají, že je jedno, jestli k tomu, aby měly zdravé dítě, musí nechat vyrobit tucet lidských bytostí in vitro, některé vybrat, některé zmrazit a jiné vyhodit; a kde skutečně pokročilá medicína umí vždy nabídnout alternativy, které respektují lidský život až do přirozené smrti. Takto totiž funguje i "kultura odpisu". Deformuje náš sklon chránit a zachovávat život řešeními, která zdánlivě lépe uspokojují naše nejpřirozenější touhy a potřeby, včetně té neúžasnější – plodit a předávat lidský život.

Když se učení církve odvolává na kulturu života od početí až po přirozenou smrt, myslí tím konkrétně právě toto: umět doprovázet člověka v těchto obtížných rozhodnutích, do nichž pak každý musí sám vstoupit s vědomím, že se stal nástrojem života, pravdy a Otcovy lásky, vůči těm, kteří mu byli svěřeni. To by mělo platit pro lékaře, kteří pomáhají rodině při rozhodování, pro rodinu každého pacienta, pro soudce, když jsou povoláni rozhodovat. Ve střežení života je církev Matkou a její učení je jasné a pevné, pokud jde o povinnost každého z nás být strážcem lidského života. Medicína se dnes vyvíjí, situace a rozhodnutí mohou být složitější, ale jako křesťané dobře víme, že život, i když je nepohodlný a nákladný, si sám o sobě vždy zaslouží lásku, vztah a péči. Na druhou stranu jen láska je schopna vrátit člověka k sobě samému. Je schopna uprostřed těžkostí znovu poskládat trpícího člověka, aby tvořil celistvou osobu, a umožnit lidem kolem něj, aby se setkali v oné hodnotě, jíž je člověk sám, s důstojností, která mu náleží. Nikdo není nikdy redukovatelný na “touhu po něčem", “zájem o něco", “schopnost něčeho". Každý člověk je osobou, a to je vše. Právě a jedině na základě toho by měl být chráněn, opatrován, milován, bez různých “kdyby” a “ale”. Volání, jímž se slabý obrací k druhému, je hlasem jeho nedocenitelné důstojnosti. A hovoří o lásce, o smyslu jeho bytí v existenci. Dobře to věděla Matka Tereza, která se starala o ty poslední, aniž by se sama ptala, zda si její péči zaslouží, a stejně jako mnozí další "normální" světci, otcové a matky, kteří denně vstupují do vztahu s křehkostí svých blízkých, aniž by si kladli otázku, zda jim to za to stojí. Také v tom spočívá smysl pro lidskost, který nám připomínal papež František při modlitbě Anděl Páně minulou neděli, a který je tím, co je zapotřebí k obnovení míru.

Rodina malé Indi se stala znamením odporu v době, kdy se objevují pokusy zbavit rodinu její antropologické síly. A přece toto silné pouto lásky otřáslo světem. Indi svým vzácným životem pohnula svědomím a nyní žádá všechny, aby jednali a mocně hlásali krásu a vzácnou hodnotu lidského života. Svým příběhem se snažila otřást thanatologickou kulturou naší post-modernity a do poslední chvíle nám říkala, že křehký život je velkolepý svou schopností vytvářet láskyplné vztahy. Musíme mít odvahu nechat tuto pravdu zazářit tváří v tvář všem formám lží a překrucování hodnoty lidského života.

Gabriella Gambino