I v železných plicích bylo milující srdce

V 78 letech zemřel právník z Texasu Paul Alexander. Poté, co jako dítě přežil dětskou obrnu, ochrnul a nemoc mu znemožnila samostatné dýchání, ho lékaři umístili do kovového válce, díky kterému mohl dýchat a kde strávil 72 let svého života. Jeho vůle žít a ukázat hodnotu lidské existence i v extrémně těžkých podmínkách jsou odkazem, který daleko přesahuje jeho smrt.

Život může být více či méně snadný, ale někdy může přinášet těžké zkoušky. Může vás zranit, a dokonce i rozdrtit svou vahou. Ale vždy bude mít smysl. Život Paula Alexandera, který zemřel v Dallasu ve věku 78 let, z nichž 72 strávil v železných plicích, svědčí právě o tom, že ať už vám život ponechá jakkoli úzký prostor, vždycky bude dost důvodů k lásce. V roce 1952 pětiletý Paul onemocněl dětskou obrnou. Vakcína proti této nemoci byla objevena o tři roky později. Během několika dní jeho tělo od krku dolů ztuhlo do naprosté nehybnosti a lékaři rodičům sdělili, že mu zbývá jen několik měsíců života. Umístili ho do železných plic, které mu umožnily dýchat. Dítě kupodivu nezemřelo a s velkou zarputilostí se mu podařilo naučit se speciální technice přijímat vzduch navzdory atrofii svalů. To mu později dalo šanci žít několik hodin denně mimo ocelový válec, který ho udržoval při životě. Byly to hodiny, které Paul zužitkoval skvělým způsobem: vystudoval, odmaturoval a poté složil zkoušky, aby se mohl stát právníkem. Vydal také autobiografii, což mu trvalo osm let, protože jediný způsob, jak mohl psát, bylo perem které držel v ústech a trpělivě přejížděl po listech malého sešitu.

Paul Alexander byl motivován hlubokou vírou v Ježíše Krista, kterou mu předali jeho rodiče. Na své železné plíce si nechal umístit kříž s nápisem "Neboť Bůh tak miloval svět" (Jan 3,16). V rozhovoru pro kanál YouTube, který zhlédly více než tři miliony lidí, zdůraznil, jak moc tato láska formovala jeho existenci. "Celý život jsem prožil s rodiči, mluvili se mnou o Boží lásce, což můžou být někdy jen hezká slova, ale když se vám dostane právě této lásky, pak je to opravdu mimořádný zážitek. Dar lásky si nenechal jen pro sebe, ale štědře jej rozdával. Blízcí přátelé ho popisují jako veselého člověka, který se rád smál. “Jeho energie byla tak radostná a živá, že se stala nakažlivou," vzpomíná jeden z nich. Byl to tedy člověk, který ač se to vzhledem k jeho okolnostem může zdát paradoxní, miloval život a uměl si ho naplno užívat. V průběhu let si Paul uvědomil, že jeho svědectví může pomoci mnoha lidem trpícím nemocemi a hendikepy. Stal se bojovníkem za práva těchto lidí, vyprávěl svůj příběh a ukázal, že každý člověk, ačkoli nemůže dělat mnoho věcí, má jedinečnou hodnotu a nekonečný potenciál.

Stal se také výjimečným komunikátorem. Jeho kanál TikTok Conversations with Paul má více než 400 tisíc sledujících a každé jeho video okomentovalo mnoho lidí, často nemocných, kteří mu děkovali za to, že jim zvedl sebevědomí. V jednom z komentářů odpovídá na otázku Jak můžeš být tak pozitivní? "Být pozitivní je pro mě způsob života. Myslím si, že pokud jsou lidé pozitivní, nenechají se srazit životními těžkostmi. Ve svém životě jsem viděl mnoho lidí trpět a naučil jsem se, že člověk by je neměl nechat na holičkách, ale snažit se jim pomoci."

Život Paula Alexandra tak dával naději těm, kteří se s ním různými způsoby setkali, a bude ji dávat ještě dlouho, protože jeho život měl smysl. Slova Václava Havla nejlépe vystihují existenciální podobenství muže, který žil v železných plicích: “ Naděje není optimismus ani přesvědčení, že to, co děláme, se podaří. Naděje je jistota, že to, co děláme, má smysl."

Zdroj: Vatican News, italská sekce