I přes bouřky zažíváme milost

Poslední květnový den si želivská kanonie premonstrátů zvolila nového opata. Stal se jím čtyřicetiletý P. TADEÁŠ RÓBERT SPIŠÁK OPraem.

Co vám tak šlo hlavou, když generální opat ohlásil výsledek hlasování o osobě příštího želivského opata?

Že si bratři zvolili opatem muže mladého a nedokonalého. Na jedné straně jsem vnímal a vnímám podporu bratří, na druhé jsem se cítil nehoden. Nečekal jsem, že se mi dostane takových hlasů. Ale díky tomu jsem dalšími dny po volbě prošel v klidu a vnitřním pokoji. Po volbě měl náš řádový generální opat velmi hezkou promluvu a jeho slova mi moc pomohla, protože mimo jiné řekl, že se opatem volí vždy nedokonalý člověk a že každý dělá jen to, co může. Tím mě velmi uklidnil. Nemusím zvládnout všechno sám, budu-li spoléhat na Pána Boha.

Dal vám generální opat řádu po volbě nějaké rady?

Bylo moc fajn, že u nás v klášteře zůstal ještě další dva dny. Především mi doporučil, abych týden po volbě odpočíval a nic neřešil. Pak jsme se spolu také hodně procházeli po Želivu, kdy mi radil, jak si mám vybírat svoje spolupracovníky, na co mám klást důraz a čím se třeba naopak netrápit.

Opatem jste se stal hned po volbě, nebo se jím stanete až vaší benedikcí 1. července?

Ihned po volbě jsem se stal opatem a ujal jsem se úřadu. Benedikce je úkon slavnostního požehnání, které se má uskutečnit do tří měsíců po zvolení. U nás se drží tradice, že benedikci provádí diecézní biskup. A tak tomu také bude. Jde vlastně o veřejné představení nového opata, který převezme své opatské insignie.

Máte za sebou už i nějaké rozhodnutí v opatském úřadu?

Potvrdil jsem zaměstnance i spolubratry v jejich funkcích a dosavadní opatskou radu. Nyní musím ještě zvolit jednoho bratra převorem kláštera.

Převorem kláštera jste byl do svého zvolení opatem právě vy. Jak rozdílné jsou tyto dvě služby?

Převor má na starosti chod domu, zajišťuje pohostinnost pro návštěvníky či pro přijíždějící bratry. Stará se, aby fungovalo stravování, stolování, společné modlitby. A protože náš areál je velký, pečuje i o to, aby nekolidoval vnitřní život kláštera s vnějším turistickým ruchem či kulturními událostmi. Úkolem převora je vytvářet v klášteře domov pro komunitu bratří. Jedna freska v naší kapitulní síni vyobrazuje obrannou věž jako symbol převorství. Převor by měl být především mužem modlitby a bázně Boží, střežící klášter před škodnou, aby nebyl zpustošen stejně jako vinice. A opat hledá, kde by zasadil květinu, což zobrazuje další obraz v této síni – a znamená to, kam postavit konkrétního řeholníka, aby mohl růst, aby se mu dostalo jak slunce, tak deště, které ho posunou dál v růstu lidskosti, v růstu ve vztahu k lidem a k Bohu. S tím opět souvisí to, že dost bratrů žije mimo klášter a ne všichni s námi mají dostatečně intenzivní kontakty. Pracuji na vytvoření plánu akcí a slavností, na nichž budu chtít vidět všechny bratry, kteří do naší želivské kanonie patří.

Na co ještě se chcete zaměřit?

Každý rok chci navštěvovat farnosti patřící k Želivu, které spravují naši bratři.

Zůstane želivský klášter i nadále otevřený veřejnosti, jako tomu bylo dosud?

To je jedním z našich dlouhodobých cílů. Budeme pokračovat v organizaci duchovních seminářů, klášter musí přijímat poutníky, turisty, věřící i nevěřící a hledající lidi, včetně věřících z jiných církví. S těmi máme krásné vztahy a pravidelně se s nimi setkáváme při modlitbách za tento náš kraj. Na paměti mám však slova, že když dům nestaví Hospodin, marně se namáhají ti, kdo ho stavějí. Chci být otevřený k naslouchání. Komukoliv. Podařilo se nám v posledních letech vybudovat v Želivě mnoho dobrého, ale před časem přišla pro klášter velmi těžká chvíle v podobě skandálu (jeden z řeholníků se údajně podílel na podivných sexuálních praktikách – pozn. red), který se dotknul úplně všeho. Přesto zažíváme milost – i přes bouřky, které máme teď za sebou. Jsme v současnosti jako kulhající Jákob, který u Jaboku bojoval s Bohem. Želivský klášter je dnes kulhajícím klášterem. Vidíme to ale i v naší historii, kdy se povedlo mnoho dobrých věcí, klášter rozkvetl a pak, stejně jako teď, přišla nějaká rána. Proto je mi velmi blízký opat Tajovský (ač jsem ho osobně nepoznal), protože on zažíval velmi těžké chvíle a velmi dlouhou bouřku. Přesto náš klášter obnovil, Boží milost přišla.

Máte pocit, že na váš klášter nyní Bůh neshlíží přívětivě?

Vůbec ne. Naopak. Pán Bůh nám i přes nepříjemné události žehná. A o tom je život. Přijmout, že nejsme na nějakém piedestalu a že nejsme ani ve skleníku. Lidem v Želivu jsme poděkovali, že zůstali našimi přáteli, že nám dále pomáhají a podporují nás, že chtějí být s námi. A my mezi nimi a s nimi chceme žít. Snažíme se na náš klášter – na komunitu bratří – nahlížet jako na rodinu. A v rodině se i na nepravosti nahlíží trochu jinak: hříchy těch druhých bolí více. Bojíme se jeden o druhého. Jsem moc vděčný za naše farníky, protože oni vidí, že se snažíme budovat rodinu, ne jen církevní organizaci. Rozumí nám a vědí, že naši řeholní rodinu tvoří nedokonalí lidé. Zkrátka tak, jak je to v běžných rodinách.

Rozumím tomu tak, že farnost stojí za klášterem i nyní?

Je to až neskutečné. Představte si, že ano. Ti, kdo celý klášter striktně odsoudili, nebyli lidé kolem nás, ale byli to kněží. Naši místní lidé jsou naší největší podporou. Přišli a řekli, že v rodinách se dějí různé věci a že nám rozumí. Když za námi přicházejí lidé a jsou schopni odpustit naše přešlapy a hříchy, vždy se mi oči zalijí slzami, protože najednou vidím, že to, co jsme během let v Želivu zaseli, nyní žneme. Snažili jsme se i přes všechny problémy, slabosti či hříchy zasít skutečnost, že Bůh miluje hříšníka, ale nenávidí hřích. Naši lidé nám nyní zprostředkovali lásku, která odpouští. Bůh miluje hříšníka, ale nenávidí hřích, který nás ničí. A to jsme teď prožili.

Už jsme o tom mluvili – Želiv je turisticky velmi frekventované místo. Jak se s tímto neklidem sžívá řeholní komunita?

Svatý Norbert byl potulným kazatelem, chodil světem a učil lidi evangeliu. Práce s lidmi a naše otevřenost vůči nim k nám patří. Proto i premonstráti měli vždy svoje farnosti, kde se lidem věnovali. Naše kláštery tedy nesmí být odtrženy od lidí, jsme pastoračním řádem. Želiv je malá vesnice, přesto se v ní dějí velké kulturní akce – ať už jde o tradiční Želivské léto nebo o akce jiných pořadatelů ve vsi, kterým se daří, protože Želiv je díky klášteru známý. Ono se to možná nezdá, ale kvůli rozlehlosti kláštera se nás turistický ruch tolik nedotýká, protože zdi jsou tak silné, že třeba koncert na druhé straně kláštera prakticky neslyšíme. Kdo chce, klid si zde vždy najde. Žijeme tady všichni v souladu.