I po smrti lze pomáhat

Chtěli byste být fyzicky prospěšní i po své smrti? DAVID KACHLÍK, přednosta Ústavu anatomie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, představuje jak.

Vaše vědecké a výukové pracoviště oslovuje dárce, kteří chtějí poskytnout své tělo pro vědecké účely. To je to při všech technologických možnostech stále nutné?

Studenti medicíny potřebují porozumět stavbě lidského těla. K tomu slouží už v 1. ročníku předmět anatomie. Stavbu lidského těla v něm studenti poznávají na modelech a díky moderním technologiím například na virtuálním pitevním stole, což je počítačová aplikace ukazující lidské tělo trojrozměrně. Zcela zásadní a nezastupitelná ale zůstává i pitva skutečného lidského těla a výuka na preparátech získaných touto cestou. Naše legislativa umožňuje pro tyto účely využívat pouze těla dárců, tedy lidí, kteří za života sepíšou s Ústavem anatomie 2. lékařské fakulty UK (nebo s jakýmkoli jiným ústavem v ČR) smlouvu o darování svého těla po smrti. Tělo potom poslouží studentům nebo mladým lékařům pro výuku a vědcům pro výzkumné účely.

Pořád tomu ještě nerozumím. Proč je pitva stále nenahraditelná?

Je třeba, aby student na tělo sahal rukama a dokázal jej vnímat. Cítí hmatem jednotlivé tkáně, jejich konzistenci, rozlišuje je mezi sebou. Každý člověk je jiný, takže existují různé odchylky, kterým říkáme variace, nebo větší a zásadnější vývojové vady, které mohou různě ovlivňovat život. Tím, že student pitvá více těl, má možnost se s těmito variacemi a vývojovými vadami přímo setkat. Další věcí, kterou se skutečná pitva odlišuje od modelu nebo virtuálního způsobu výuky, je pociťování trojrozměrného prostoru. Student musí pronikat vrstvami: skrz kůži ke svalům, dál do hloubky, dovnitř jednotlivých orgánů nebo břichem až k páteři. A také rozeznávat vzdálenosti mezi těmito strukturami, jejich velikost a tvar. A poslední zcela nezastupitelný rozměr je etický. Tělo zemřelého dárce je vlastně první pacient, s nímž se student setkává.

Jak takové darování těla probíhá prakticky? Co mám udělat, když se rozhodnu, že bych takto chtěl posloužit k dobru studentů a vědců?

Jak jsem říkal, je nezbytné podepsat smlouvu. Ta je buď ke stažení na našich webových stránkách, nebo nám stačí zavolat, případně napsat e-mail nebo dopis a my smlouvu zašleme. Je potřeba podepsat tři stejnopisy smlouvy a podpis nechat úředně ověřit (např. na Czech pointu), a pak zaslat k nám. Smlouvu podepíše děkan jako nejvyšší představený fakulty. Dva stejnopisy se posílají zpátky dárci – jeden je pro něj a druhý pro praktického lékaře nebo příbuzné. Zároveň dárce dostane Kartičku dárce do dokladů, aby při náhlém úmrtí bylo zřejmé, že je dárcem těla. Od smlouvy se dá odstoupit kdykoli a bez udání důvodu.

Jak se pak tělo dárce dostane k vám?

Pokud dárce zemře v nemocničním zařízení, zavolají k nám lékaři nebo sestřičky. K úmrtí doma obvykle přijede koroner, a proto je v dokladech Kartička dárce. Nebo mohou přispěchat příbuzní se smlouvou a tuto skutečnost koronerovi nahlásí. Jeho úřad nebo příbuzní zemřelého dárce nám pak zavolají na telefonní číslo uvedené na kartičce a dostupné 24 hodin denně. Posléze převeze pohřební služba tělo do našeho ústavu nebo na nezbytně nutnou a krátkou dobu uloží na patologii místní nemocnice. Odtud pak putuje velmi rychle k nám. Na dárce a jeho rodinu to neklade žádné finanční nároky. Pokud není známá příčina smrti, je nutné provést pitvu na patologii pro zjištění důvodu úmrtí. Jde-li o úmrtí spojené s násilným činem, ukládá zákon provést soudně lékařskou pitvu. V obou případech tělo dárce nemůžeme obdržet, a proto se k nám dostává jen 20–30 % dárců, kteří s námi podepsali smlouvu.

Takže k vám doputují většinou přirozená úmrtí?

Ano, obvykle očekávaná úmrtí, ze známých důvodů. Pro nás je ale zajímavé i tělo s jakýmkoli onemocněním, protože pak mají studenti v rámci anatomie možnost porovnat zdravou a nemocnou tkáň.

Proč bývají lidé ochotní poskytnout své tělo pro vědecké účely?

Obvykle nám s úsměvem říkají: „Můžu být užitečný i po smrti.“ Chtějí pomáhat druhým lidem, jde o altruismus dárců. Mezi další důvody patří, že jim nebo jejich příbuzným medicína pomohla, zachránila je nebo prodloužila život. Cítí pak morální povinnost oplatit to nebo vrátit budoucím lékařům tímto darem. Najdou se i lidé, kteří nechtějí zatěžovat příbuzné náklady na zpopelnění nebo pohřeb. Bohužel se také stává, že kvůli nějakému rozvratu v rodině si nepřejí, aby se o jejich ostatky starali jejich příbuzní. A pak jsou tu také lidé osamělí, kteří chtějí být užiteční společnosti a vědí, že my pro ně zajistíme důstojné pohřbení ostatků a máme i v areálu fakulty pietní místo pro vzpomínku.

Lze vrátit tělo k pohřbení, nebo se vždycky musí zpopelnit?

Pohřeb do země není možný, protože tělo se konzervuje pomocí roztoku, který obsahuje denaturovaný alkohol, formaldehyd, glycerín a vodu. To proto, aby se zabránilo přirozenému rozkladu nebo zničení baktériemi či plísněmi. Pak se používá rok, dva až tři pro výukové a vědecké účely. Ve vzácných případech takto může sloužit třeba i dvacet let. Rodině se předává pouze urna s popelem, jiná možnost není. Anebo se tělo konzervuje jiným způsobem, roztokem asi deseti různých solí, říká se tomu Thielova metoda. Tělo má pak zachovanou hybnost a slouží pro výuku mladých lékařů (např. pro endoskopické operace). Rozdíl oproti živému pacientovi tkví pouze v tom, že nedýchá a nekrvácí. Občas se pro některé vědecké postupy využívá tělo hluboce zmrazené, které se na vědecký experiment – třeba zkoušku nového druhu protézy či dlahy – rozmrazí. I poté je však třeba tělo okamžitě spálit, neboť rychle podléhá zkáze.

Takže pozůstalým se může stát, že jejich blízký zemře, daruje své tělo a oni nemohou uspořádat pohřeb.

Bohužel. Mohou udělat poslední rozloučení pouze bez těla, které musí být uloženo v chladu a velmi rychle konzervováno. Zesnulého bohužel nelze odvézt do kostela na mši svatou a poslední rozloučení a teprve pak k nám. Rozkladné procesy totiž začínají velmi záhy po smrti.

Setkáváte se s nějakými zábranami křesťanů dát své tělo k dispozici?

Přijdeme do kontaktu pouze s lidmi, kteří nám tělo dát chtějí, takže nikdo z nich to za nesprávné nepovažuje. Oslovil jsem v této věci například kardinála Dominika Duku, který mě ujistil, že katolická církev naši věc podporuje. Dárcovství těl je třeba ve Španělsku a Jižní Americe katolickou církví podporováno veřejně a aktivně. V Rakousku a Německu jsou desetitisíce lidí v dárcovských programech, včetně křesťanů. Darovat své tělo znamená pomoci příštím generacím, protože ty budou mít lépe vzdělané lékaře. Ani já tuto osvětu vlastně nedělám pro sebe a své současné studenty. Pokud nám totiž teď někdo daruje tělo, většina těchto dárců zemře za mnoho let, třeba i v době, kdy já už dávno nebudu přednostou ústavu. Je to dílo pro mé následovníky, stejně tak jako dárci své tělo darují pro své potomky a potomky svých bližních.

V naší zemi máme více lékařských fakult a ústavů. Proč se na dárce obracíte právě vy?

Ústav anatomie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a při Fakultní nemocnici Motol dosud vždy sídlil v pronajatých prostorách některé jiné fakulty a využívali jsme i jejich zázemí a těla dárců k výuce. Náš ústav konečně vlastní po mnoha letech od založení fakulty v roku 1953 svou budovu i zázemí. Dárcovský program u nás proto nemá tradici a pro naše studenty a jejich výuku chybí dostatečný počet těl. Proto se obracíme na dárce.