I dnes nepřestává inspirovat

V pátek 11. listopadu uplyne sto let od narození politického vězně a jednoho z nejznámějších představitelů moravské podzemní církve biskupa Stanislava Krátkého.

Tajně vysvěcený biskup skryté církve byl průvodcem a dodnes inspirací pro řadu lidí, dokonce včetně nynějšího šéfa vlády. „Na začátku svého náboženského života jsem měl možnost poznat to, čemu dnes říkáme skrytá církev. Velmi významně mě ovlivnil tajný biskup Stanislav Krátký. To byla pro mě v mnoha směrech určující osobnost,“ přiznal v posledním říjnovém vydání pořadu TV Noe Dokořán premiér Petr Fiala.

Další osobností, kterou v životě zásadně ovlivnil, je bývalá ústavní soudkyně a předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová. Stanislav Krátký ji pokřtil v době normalizace. „Jeho sílu a jedinečnost nejlépe vystihují slova, která nad jeho rakví vyslovil jeho spoluvězeň biskup Jan Blaha: ‚Učil nás se nebát.‘ Jde totiž o to, že jen pamětníci si dovedou představit atmosféru strachu, která tehdy vládla ve společnosti, ale i pamětníci si stěží umějí představit specifický pocit strachu nepřátel společnosti, mezi které církev patřila, a už vůbec nikdo si nedovede představit atmosféru tehdejších věznic, v nichž byli svědkové víry vydáni na milost a nemilost svým trýznitelům,“ uvedla Iva Brožová pro KT.

Na svého někdejšího světitele s uznáním vzpomíná i Mons. Martin Holík: „Stanislav Krátký byl neúnavný dělník na vinici Páně. Bylo až neuvěřitelné, kolik rodin, kostelů a míst dokázal během jediného měsíce navštívit, kolik lidí připravit ke křtu, ke sňatku. Nikoli lacino, ale svižně, bezodkladně. Uměl kombinovat otevřenost s ostražitostí.“ Oceňoval u něj i technickou zručnost. „Byl schopen vydržet příkoří vytvářená tlakem režimu, hlídání, obtěžování církevními tajemníky, přečasté nucené stěhování do dalších a dalších farností. Při tom všem dokázal vytvořit prostor pro vzdělávání, informování, a to jak osobně, tak moderními sdělovacími prostředky. Své přednášky a promluvy natáčel na miniaturní cívkový magnetofon, později na kazety,“ popisuje Mons. Holík. Ostatně v 90. letech pak spolu založili křesťanské Radio Proglas.

O vzpomínku a ohlédnutí za působením biskupa Krátkého jsme požádali také brněnského historika a znalce moderních dějin církve Jiřího Hanuše, který společně s politologem Petrem Fialou publikoval řadu odborných prací o podzemní církvi, zejména knihu „Skrytá církev. Felix M. Davídek a společenství Koinótés“ (CDK 1999). Sám Stanislav Krátký vydal své životní vzpomínky formou knižního rozhovoru s Janem Mazancem pod názvem „K plnosti“ (Cesta 2004).

Rozmanité společenství

Stanislav Krátký samotný koncept „skryté církve“ teologicky promýšlel. Ovšem ani dnes není zcela jasné, co si pod tím pojmem představit, jak vysvětluje dále historik Jaroslav Šebek. Skrytá církev někdy označuje společenství kolem tajného biskupa Felixe M. Davídka, do církve působící v ilegalitě však patřily i další skupiny – například kolem teologů P. Josefa Zvěřiny a P. Oty Mádra nebo při tajně působících řeholních řádech. Pražský světící biskup Václav Malý, někdejší mluvčí Charty 77 a výrazná postava disentu, pak v rozhovoru nastiňuje, jak rozmanitá byla tehdejší církev a společnost. Vzpomíná také na dobu po roce 1989, kdy se církev přizpůsobovala svobodným podmínkám.

Jedno je jasné: ani po více než třiceti letech od pádu komunistického režimu skrytá církev neztrácí nic ze své zajímavosti. Což dokládá velký zájem o přednášky na toto téma či nedávno vydaný knižní rozhovor salesiána P. Zdeňka Jančaříka s Ludmilou Javorovou, blízkou spolupracovnicí biskupa Felixe Davídka. Pozornost stále přitahuje i konspirační praxe podzemní církve. Na své tajné kněžské svěcení vzpomínal třeba P. Jaroslav Karl, kterého ve valdické věznici vysvětil slovenský (tehdy tajný) biskup Ján Korec. „Dohodli jsme se, že v neděli nepůjdu pro oběd a on také ne. V době vydávání oběda jsem vyběhnul po schodišti nahoru do patra. Tam již biskup čekal. Na chodbě už nikdo jiný nebyl. Já jsem poklekl, sundal z hlavy čepici, biskup na mne vložil ruce a udělil svátost kněžství. Okamžitě jsem dal čepici na hlavu, rychle sešel do přízemí, vběhl do cely a netrvalo ani minutu a bachař přišel celu zamknout,“ vylíčil mi v jednom rozhovoru jen několik desítek vteřin trvající „obřad“. Později, když se po 17 letech dostal na svobodu, připravoval P. Karl na svěcení další kněze pro podzemní církev. „Pravidelně jsem se s nimi scházel, pokaždé na jiném místě. Nikdy nic neproniklo ven,“ řekl mi a dodal konkrétní příhodu: „S tehdejším berlínským biskupem Joachimem Meisnerem bylo dohodnuto, že naše lidi tajně vysvětí. Jednou jsem tu cestu s tajným bohoslovcem také absolvoval. Nastoupili jsme do rychlíku na Berlín, ale každý do jiného vagonu, a sešli jsme se až na místě. I když mě sledovali, neproláklo se to.“