Homilie pražského arcibiskupa Jana Graubnera při svátku sv. Jana Nepomuckého

Pražský arcibiskup Mons. Jana Graubner celebroval v pondělí 15. května mši svatou k příležitosti svátku sv. Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Níže je text arcibiskupovy homilie.

Drazí bratři v biskupské, kněžské a jáhenské službě, milé sestry a drazí bratři, vzácní hosté! Slavíme sv. Jana Nepomuckého, který sice nevyhrál v soutěži o nejznámějšího Čecha, ale zcela jistě nemá mezi Čechy žádného konkurenta v počtu soch na spoustě míst nejen ve střední Evropě, ale i v některých jiných světadílech. Jan nebyl stavitelem mostů, ani na mostech nekázal, a přece jeho socha káže na tolika mostech světa.

Jsem rád, že se ke svému světci veřejně hlásíme nejen modlitbou, ale i veřejnou lidovou oslavou, která je nejen svědectvím o tradici a katolické zbožnosti. Ona ukazuje, že jsme překonali některé ideologické interpretace minulé doby a znovu objevili některé hodnoty, na něž máme být správně hrdí. Putujeme k soše světce na Karlův most, která se stala inspirací pro vznik tisíců dalších po celém světě.

O čem mluví ta mlčící socha?

Ona nestojí v tichém kostele, ale uprostřed ruchu světa, na mostě, přes nějž prochází mnoho lidí. Jako by nám chtěl svatý Jan říct: dnešní svět potřebuje vidět živé světce a setkávat se s nimi v ruchu života. Pokud znají lidé nevěřící či vzdálení jako křesťana jenom mě, mohou se ve mně setkat s Bohem?

Světec uprostřed světa je v kněžském šatě. Má jasnou identitu. On se veřejně identifikuje s církví, nic neskrývá. Víme o něm, že se dovedl postavit proti králi, aby hájil právo církve i svobodu práva, a to i za cenu života. Dnes církev není utlačována a v demokracii jsou lidská práva zaručena. Jak často se však šlape po duchovních hodnotách? Jak často se upírá samému Bohu právo na člověka? Jak by se asi dnes zachoval svatý Jan Nepomucký? On je už v nebi, ale od svých ctitelů čeká, že půjdou v jeho stopách a odvážně se postaví za Boží zákon před mocnými tohoto světa, kterými nejsou jen vládcové, ale ještě více tak zvané veřejné mínění.

Svatý Jan má prst na ústech. Dovedl v pravý čas mluvit, ale v pravý čas taky mlčet. V době rozvinutých sdělovacích prostředků jsme zvyklí přijímat i vydávat spoustu informací. Při tom někdy ztrácíme cit zodpovědnosti za slovo, které může nejen informovat, potěšit, poučit, ale taky zranit, zarmoutit či pohoršit, vzít naději či chuť ke snažení. Svatý Jan stojící na místě proudících davů, v centru turistického ruchu, má otevřené obě oči i uši, ale zavřená ústa. Jako by nám tím gestem říkal: nezavírejte oči před světem a jeho radostmi či bolestmi. Musíte umět naslouchat. Před otevřením úst je však třeba dobře vážit, jak to dělal prestižní právník a dobrý advokát Jan. Vede-li nás k naslouchání empatie, při zvažování o předání informace musí rozhodovat láska.

Janovo mlčení se však vztahuje i na zpovědní tajemství. Ano, Jan mluví dnešním lidem i o zpovědi, o úžasném daru Božího milosrdenství. Ukazuje totiž nejen vysoký ideál svatého hrdiny a mučedníka, ale připomíná i lidskou slabost a hříšnost, která potřebuje odpuštění a Boží milosrdenství. Ne vlastní snahou dosáhneme svatosti, ale spoluprací s Boží milostí. Uznat chybu je někdy těžké. Vyznat ji, člověka pokořuje, ale taky vystavuje Božímu milosrdenství, které uzdravuje. O kolik bychom byli klidnější, svobodnější a taky zdravější, kdybychom uměli dobře a často užívat tuto uzdravující svátost!

Jan Nepomucký je nejčastěji zobrazován s křížem v ruce. Soustředěně hledí na Ukřižovaného. Jako by chtěl k němu přivést i náš pohled a prozradit nám, kde se hledá síla k životu světce. Zahleděni na Krista evangelií si vtiskujeme do srdce jeho podobu a osvojujeme si model křesťanského jednání. Proto čteme Bibli. Zahleděni na Krista ukřižovaného v modlitbě a meditaci prožíváme setkání lásky s tím, který tak mimořádně ukazuje lásku k nám až do krajnosti. Máme-li pak milovat jako on, máme v jeho příkladu vzor míry pro lásku až do posledního dechu. Váháme-li někoho milovat, nebo se pokoušíme z povinnosti lásky nějak vymluvit, vidíme v Ježíši toho, který dal život nejen za dobré, ale za všechny, a to dřív, než oni začali milovat. Milovat jako Ježíš, znamená milovat jako první. Tak je možné milovat právě ty, kteří nemilují, nebo kteří se nezdají lásky hodní.

Jedním kořenem hlavních problémů dnešní doby je přehnané soustředění na sebe, na svá práva či na své pohodlí. Máme-li pak na prvním místě, které patří Bohu, své já, znamená to, že Boha stavíme na vedlejší kolej. Pak ovšem, když v nás nevládne Bůh, který je Láska, logicky ztrácíme sílu milovat. A chybějící láska dělá pak život těžkým.

Přehnané soustředění na sebe vede i k tomu, že sami chceme jako bohové rozhodovat o tom, co je dobré a co je zlé, posuzovat podle sebe. Někdy se dokonce odvoláváme na vlastní svědomí. Svědomí je ovšem Boží hlas v srdci člověka a ne všechno, co nás napadne, nebo po čem zatoužíme. Sv. Pavel píše, že nestaví ani na úsudku druhých, ani na pocitu klidného svědomí, ale na Bohu. Ten bude soudit. A to má být první starostí křesťana: co na to Bůh, jako to vidí on? Každý den jde o spoustu maličkostí, které rozhodujeme. Pokud se poctivě učíme hledat Boží přání, jsme na správné cestě ke svatosti.

Socha sv. Jana Nepomuckého stojí nejčastěji na mostě, který spojuje dva břehy. Víme při tom, že byl člověkem věrným a pevným. Zdá se mi, že dnešní době, která na jedné straně trpí zbytečnými konflikty a na straně druhé kvůli tak zvané politické korektnosti zbaběle pošlapává skutečné hodnoty, ukazuje na nutnost pevného charakteru, který je věrný a zároveň moudrý, protože stojí v Boží pravdě a nechá se opracovávat Boží láskou.

Vypráví se o slavném Michelangelovi, že když ho někdo obdivoval jak dokáže vytvořit tak krásnou sochu, odpověděl, že on ji nevytvořil. Ona už byla schována v kusu kamene. On jenom odstranil všechno zbytečné. I pohled na sochy Jana Nepomuckého nám mohou připomínat, že světec, kterým se máme stát i my, je už v nás. Jen je třeba všelicos odstranit.

Drazí přátelé, dívali jsme se chvíli na svatého Jana, který nás přitáhl na tuto pouť. Hleděli jsme víc na sochu, než na historickou osobu a jeho životopis. Ten, předpokládám, znáte. Rád bych však, aby naše přátelství s ním nám bylo k užitku, a k tomu jistě dojde, když sochy světce, které potkáváme, k nám budou mluvit, když porozumíme mlčící soše kazatele, jehož poselství k nám zní i přes propast staletí jako stále aktuální.

Kéž svatý Jan ke svému poselství přidá i svou přímluvu, aby nám pomohl být dobrými učedníky Krista v dnešní době. Pak i jeho dnešní oslava ponese bohaté plody.