Homilie kardinála Dominika Duky v poznaňské arcidiecézi

Drazí v Kristu,

jak jsme mohli číst i slyšet v listě Svatého otce Františka, rád bych Vám předal jeho pozdrav i požehnání jako jeho posel a ujistil Vás o jeho přízni. Mohu tak v jeho jménu spolu s Vámi slavit Eucharistii.

Každá mše sv. je dík našeho společenství v Ježíši Kristu, Všemohoucímu Otci, kterému patří náš dík jako Tvůrci, protože náš Bůh není do sebe uzavřená bytost, ale ten, který Je a žije v neutuchající láskyplné výměně Nejsvětější Trojice. Slavením Eucharistie překračujeme práh časoprostoru, abychom ve věčné přítomnosti byli s Kristem v jeruzalémském večeřadle, ale i na Kalvárii spolu s Ježíšovou Matkou Pannou Marií, svatým Janem, Maří Magdalenou a dalšími ženami.

Historie Vašeho poutního kostela, kde jeden z možných titulů zasvěcení patřil svatému Vojtěchovi, ukazuje na starobylost, ale také určitá pouta vzájemnosti mezi našimi národy. Nás však liturgie eucharistie přivedla do Jeruzaléma. Víme, že od počátku nabyté svobody Církve vede mnohé křesťany, a to především ženy vydat se na místa, po kterých chodil a dotýkal se jich náš Spasitel, ale také jeho Matka. Císař Konstantin daroval svobodu Církvi po velkých utrpeních a pronásledováních spojených s ponížením a urážkami křesťanů, jako i s ožebračováním. A v tomto okamžiku svobody Církve vstupuje do dějin jeho matka svatá Helena, která nejenom objevila pozůstatky Kristova kříže, ale proměnila Palestinu ve Svatou zem bazilik a chrámů. Po ní se vydává nejznámější poutnice Egeria, aby nám v prvním průvodci po Svaté zemi předala pozvání. Křesťané v Evropě hledali cestu k hrobům apoštolů, a tak mezi nejstarší poutní místa vedle Říma je hrob sv. apoštola Jakuba v Santiago de Compostela. Byl to on, který spatřil Ježíšovu matku na kmeni stromu v Saragoze. (V katedrále v Saragoze je nyní socha Panny Marie na sloupu – Madonna del Pilar.) Panna Maria ho vyzvala ke splnění slibu vypití kalicha utrpení: řekla jen jednu větu: „Můžeš?“ A Jakub odpoví: „Mohu!“ Je to důkaz hluboké víry, ale i vnitřního života, který nám dává pochopit vnitřní prostor přítomnosti věčnosti, kde není včera, ani zítra, ale stálé dnes. A tak křesťané slavící liturgii věděli, prožívali ono „dnes“ Eucharistie ve večeřadle, které připravila Panna Maria a ženy, s kterými i my stojíme pod křížem na Kalvarii. A taky svatý Jan v této přítomnosti nám odhaluje to největší tajmství skutečnoti Boha, který Je, žije Láskou, který je Láska.

Je třeba si uvědomit, že rozpadem a pádem křesťanské římské říše, který se mnohým jevil jako konec a zánik světa, může i nám také připomenout naši současnou situaci migrace, pandemií, kalamit, jakousi apokalypsu, kterou prožívá naše společnost, naše media, naše politická scéna pod hegemonií současného mainstreamu. Současná kultura jakoby kýčovitě reprodukovala řecké drama, drama osudu (Moiry) krutého, němého, bez soucitu. Na tomto ekranu Jan apoštol vykreslí ve 12 kapitole Knihy Zjevení Matku, ženu, královnu s dvanácti hvězdami kolem hlavy, kterou se snaží zahubit rudý drak. Historicky je to císař Nero, který v dějinách splynul pro svou krutost s Diokleciánem, ten vstupuje do historie s hekatombami umučených křesťanů, avšak autor letopočtu jej právě proto nezapočítává do řady vládců, a tak dle našeho letopočtu se Pán Ježíš narodil 6-7 let před, tedy správně bychom měli říci, že žijeme nyní v roce 2030 po Kristu. Zastavme se u sv. Augustina, který v opevněném městě shromáždil okolní biskupy, kteří s hrůzou ukazují Augustinovi tu spoušť páchanou vandaly: „Augustine, to je konec.!“ Tento velký učitel Církve a spolutvůrce naší západní civilizace lakonicky odvětí: „Bratři, tam začíná nový svět!“ Je to výsměch? Je to cynické pohrdání?! Nikoliv, Janova apokalypsa končí zvoláním: „Maranatha! Přijď, Pane Ježíši!“ Tato slova můžeme opakovat i my, ovšem za předpokladu, že věříme v Ježíše Krista v Božího Syna, v bohočlověka, jak vyžaduje ve své exhortaci Dominus Jesus papež Bnedikt XVI. Bez víry nemůžeme putovat k „Matce Boží, Uzdravenie chorych“  ve Smolicach. Chce-li Bůh, v kterého věříme, který přesahuje veškeré naše chápání, přiblížit nám své tajemství, hovoří k nám na stránkách Božího Slova jako otec, anebo jako matka, abychom poznali jeho něhu a lásku. To je důvod, proč nás naučil jediné modlitbě, kterou jej oslovujeme – všemohoucího Stvořitele – jako otce, slovem Otče – Abba – tatíčku. Rozvojem křesťanské kultury, umění vstupuje Panna Maria do našich chrámů. Je často ztotožněním Církve, jako modlící se žena: matka, dcera, sestra. Křesťanství přineslo dítěti důstojnost, právo na život od samého početí. Už nemůže jako ve Spartě rozhodovat o žití dítěte otec, ale v duchu rovnoprávnosti ani matka. Dítě je Boží Dar a není součástí těla ani matky ani otce, k tomu nepotřebujeme k důkazu Bibli, ani církevní prohlášení. To je samozřejmé, pravdivé, ale i vědecky poznané. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Tedy muž a žena je člověk. Zde je základ lidské důstojnosti, rovnoprávnosti a v individualitě, počátek lidské lásky, která předává život. To byl důvod, proč jsme se v katechismu učili, že člověk se skládá z duše a těla, avšak to není skládačka. Jsme duše, ale jsme i tělo. Ještě moji prarodiče říkali, Varšava má milion duší, ale nebyla městem duchů, ale městem lidí z masa a kostí. Ale člověka člověkem dělá duch, onen Boží dech, který je zdrojem lidské personality, života, bytosti myslící, milující a soucítící. Proto hovoříme-li o člověku, hovoříme o muži a o ženě. Tertium non datur. Proto je otec a matka!

Přicházíme k tobě, Matko Boží, uzdravení nemocných, s mnohými nemocemi. Díky vědě, která je výrazem lidského rozumu, který přesahuje umělou inteligenci, jsme svědky zázraků moderní medicíny, ale přes to víme, že lékař léčí a Bůh uzdravuje. A ty, naše Matko, zmůžeš svou přímluvou, aby byla uzdravena každá nemoc těla i duše, aby byla uzdravena i naše zraněná láska. Aby dítě mohlo oslovovat svou matku a svého otce.

Jsme stále svědky toho, že mnoho lidí umírá i na zdánlivě banální nemoci z důvodu chudoby, sobectví i lidské nezodpovědnosti, ale i nenávisti. Proto prosíme, uzdrav srdce těch, kteří rozpoutávají nejenom válku na Ukrajině, ale i na dalších bojištích světa i teroristickými útoky, nebo sabotážemi. Především však uzdrav lidskou chorou mysl, která vytváří novou frontu, nové bojiště, které je vzpourou proti Bohu a člověku. Na této frontě bez víry, naděje a lásky umírá lidskost, soucit, spoluodpovědnost, lidská důstojnost a platí slova J.P. Sartre: „Člověk se stává mršinou.“

A přesto platí zmíněná slova svatého Augustina, naděje nikdy neumírá.