Homilie kardinála Dominika Duky při zádušní mši sv. za emeritního papeže Benedikta XVI.

Přinášíme homilii emeritního arcibiskupa pražského kardinála Dominika Duky, kterou pronesl ve svatovítské katedrále ve středu 4. ledna při zádušní mši sv. za emeritního papeže Benedikta XVI.

Moji drazí přátelé, sestry a bratři, excelence, dámy a pánové,

dovolte, abych začal slovy, která pronesl zesnulý papež Benedikt XVI. večer prvního dne návštěvy v České republice z místa, kde nyní sedí apoštolský nuncius Mons. Thaddeus Okolo: ,,Obracím se na vás všechny s pozdravem svatého Pavla, který jsme slyšeli v krátkém čtení. Milost vám a pokoj od Boha našeho Otce … Dnes večer jsme se shromáždili na místě vám drahém, které je viditelným znamením toho, jak mocná je Boží milost, jež působí v srdcích věřících. Nádhera tohoto tisíciletého chrámu je skutečně živým svědectvím bohaté historie křesťanské víry a tradice vašeho lidu; historie, jež je prozářena především věrností těch, kteří ztvrdili své přimknutí ke Kristu a k církvi mučednictvím. Mám na mysli svatého Václava, Vojtěcha a Jana Nepomuckého …“ (26. září 2008).

Tato slova jsou vyjádřením vztahu papeže Benedikta k naší zemi, který ztvrdil návštěvou na místech zapsaných do historie naší země; na místech, kde jsou základy naší identity. Navštívil Pražské Jezulátko, katedrálu spolu s Pražským hradem, vše dle protokolu. Připomněl si Velkou Moravy na brněnském letišti v Tuřanech, navštívil Starou Boleslav – mučedniště svatého Václava v místě, kde je uloženo Palladium země české. Těmito slovy a obrazy chci vyjádřit vděčnost Benediktu XVI., muži, který vytvořil souvislou linii pontifikátu svatého Jana Pavla II., na kterém se plně podílel, a to především jako teolog, muž víry. Těmto otázkám zasvětil i svůj slavný Úvod do křesťanství. Vyjadřuje to též ve svém duchovním dědictví: ,,Co je víra? Má ještě víra smysl ve světě, v němž věda a technika otevřely obzory, které byly do nedávné doby nemyslitelné. Co znamená věřit v dnešní době? Dá se říci, že v naší době je nezbytná nová výchova k víře, která by zahrnula poznání pravd a událostí spásy, ale především by vyrůstala z opravdového setkání s Bohem v Ježíši Kristu, z lásky a důvěry k němu. Taková výchova by vlastně zahrnovala celý lidský život.“

Tato slova nám dovolí také pochopit i poslední výrok umírajícího, jak ho zachytil ošetřovatel: ,,Signore ti amo!“. Je to odpověď apoštola Petra na Ježíšovu otázku: ,,Petře, miluješ mě?“

Široké dílo zesnulého je korunováno třísvazkovou studií o Ježíši Kristu (Ježíš Nazaretský). V prvním díle, který byl napsán jako poslední, v úvodu připomíná Pilátovu otázku: „Co je pravda?“ Pilát, věčný typ skeptika, odmítá pravdu. Ale ten muž, tak jiný než jeho soukmenovci, kteří bojují o svoji svobodu, mu nedá spát, a proto se dále táže: ,,Odkud jsi?“

Plachost spojuje papeže Benedikta s Václavem Havlem, kterého považoval za svého přítele Jan Pavel II. A přesto víme, že tento profesor Joseph Ratzinger celý život předává Ježíšovu odpověď, především studentům. Nezapomeňme na jeho slavnou řezenskou přednášku, v které cituje rozhovor císaře Manuela II. s perským šejkem. Reakce, které tato přednáška vyvolala, jasně ukazují, že nejsme společností dialogu, ale diktátorských ideologií, které nepoužívají ani zbraně, ani policie, ani justice, ale působí mediálními tlaky, které nedovolí nestatečným postavit se na odpor. A tento jemný a plachý chlapec, vyrostlý v bavorské rodině, dokázal být po celý život statečný. Dovolte mi malý ponor do celé přehršle mediálního ocenění kardinála Ratzingera: konzervativec, „Panzerkardinal“ a podobně, člen Hitlerjugend.

Když nezvládá finanční a etické problémy zneužívání, statečně se vzdává úřadu.

Dovolím si, i na základě vlastní zkušenosti a znalosti papeže Ratzingera, položit několik otázek.

Jeho rozhodnutí, týkající se otázek víry i disciplíny, byla statečná právě proto, že byl konzervativní. Znal historický vývoj, pravdivost se slušností byla jeho zbraní. Vždy dokázal přiznat i nedostatečnost některých rozhodnutí. Hitlerjugend? Dovolte mi položit otázku, kdo z vás ze střední a starší generace nebyl v pionýru? Všichni víme, jak svobodná nebo nerozvážná byla rozhodnutí, a proto neříkám tato slova, abych někoho zahanboval nebo urážel, ale mediální scéna by měla mít také slušnost a sebekritičnost především ve chvíli, kdy se loučíme se zemřelým. Odvaha odstoupit? Mám paměť a vím, co předcházelo tomuto odstoupení. Mediální lynč, který zesnulého papeže zcela nepravdivě obviňoval ze zatajování a ukrývání problémů, který je celosvětový a dotýká se i církve, tak jako se dotýká všech institucí včetně rodiny, a je třeba ho řešit. Vzal slova na smrt vyčerpaného papeže Wojtyly: Jednou a dost doslova a vytvořil celý systém nejenom represe těchto činů, ale i prevence. Z této odvahy ve vysokém věku změřil své postavení a pro dobro církve uvolňuje místo nové tváři.

Loučíme se s mužem církve. Připomínám slova článku Ondřeje Bratinky začínající: ,,Co slovo, to diamant. Tón německých mediích konzervativních i liberálních překvapivě napovídá, že jeho dílo bude ještě doceněno, stejně jako encykliky jeho velkého předchůdce, o kterých mnozí povídají, ale moc je nečtou,
asi v obavě, co by tam našli.“ (Konzervativní noviny, 2. ledna 2023). Plně souhlasím se závěrem nekrologu exrektora Jihočeské univerzity, Tomáše Machuly: ,,Papež Benedikt XVI. byl velký člověk, křesťan, biskup, papež a teolog. I ti největší z nás jsou ale hříšní lidé. Přestože se při bilancování zesnulého emeritního papeže nabízí hlavně chvála a vděčnost, nezapomeňme na modlitbu za jeho duši, neboť na velké lidi se kladou velké nároky a nikdo nejsme s to jim stoprocentně dostát.“ (Konzervativní noviny, 1. ledna 2023).

Přesto se domnívám, že vůči němu máme dluh. Nemáme tu odvahu, kterou měl on a s kterou se my Češi tak často chlubíme. Znáte ta slova: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí.“

Myslím, že dlužníkem je i Svatý stolec (P. Lombardi vydal prohlášení) a především jeho rodná mnichovská diecéze.

V kapitolce jeho Duchovního dědictví nazvané S Ježíšem na jednom laně čteme: ,,Být křesťanem, znamená být na cestě, nebo lépe na pouti, na níž jdeme spolu s Ježíšem Kristem směrem, který nám ukázal a ukazuje stále znovu. A jaký je to směr? Jak ho nalézt? Vzhůru do Jeruzaléma …"