Homilie kardinála Dominika Duky ke svátku sv. Vojtěcha

Přinášíme promluvu kardinála Dominika Duky, kterou pronesl 21. dubna v břevnovském klášteře během bohoslužby připomínající 1025. výročí mučednické smrti svatého Vojtěcha, patrona pražské arcidiecéze. Bohoslužbu pořádaly země Visegrádské čtyřky.

Vaše Excelence,

vážení zástupci velvyslanectví visegrádské čtyřky,

slavíme velikonoční oktáv, tedy v duchu staré izraelské tradice slavíme Velikonoce, Pesach, či Paschu celý týden, tedy osm dnů. Slavení patří k významným událostem v životě jednotlivce ale také i v životě společnosti a můžeme říci i v životě každého jednotlivého národa.

Úlohu společného státního patrona a světce plní v našich zemích v Polsku, Maďarsku, Slovenku a České republice sv. Vojtěch. Tuto oslavu konáme v roce, kdy si připomínáme jeho 1025. výročí od jeho mučednické smrti. Jeho investitura se konala roku 983 ve Veroně před svátkem sv. apoštolů Petra a Pavla. Po ní pak pokračuje v důležitém setkání s opatem z Cluny a biskupem Gerhardem, aby tak navázal první kroky, které ho přivedou do triumvirátu spolu s papežem Silvestrem II. a císařem Otou II.

Projekt Visegrádu je úzce spojen s událostmi, které se váží k pádu berlínské zdi a železné opony, což byly politické velikonoce našich národů utlačovaných pouty otroctví komunistické diktatury sovětského impéria. Myslím, že naše země mohou společně děkovat také triumvirátu: papeži sv. Janu Pavlu II., prezidentu Ronaldu Reaganovi a kancléři Helmutu Kohlovi. Proč jmenuji pouze tyto tři muže? Protože jejich dlouhodobá spolupráce se skutečně naplnila osvobozením svatovojtěšských zemí. Díky pomoci dalších můžeme říci, že se prostor svobody postupně rozšířil o další země. Tehdy jsme prožívali onu velikou radost a také jsme uvítali rozhodnutí našich představitelů nalézt cestu k vzájemné spolupráci. Tato cesta by nebyla možná, kdyby nenaslouchali, tak jako Ježíšovi učedníci na břehu Galilejského moře, kde Ježíš osloví své učedníky: „Pokoj Vám… Proč jste rozrušení a proč Vám v mysli vyvstávají pochybnosti?“

Ano tato slova potřebujeme i my v těchto měsících, kdy impérium Ruské federace rozpoutalo doslovně bratrovražednou válku na Ukrajině. Mnozí se ptají: „Kde je Bůh?!“ Dovolím si citovat část věty Viktora Orbána: „Neptejme se, kde je Bůh, ale ptejme se, zda-li my jsme s Bohem!“, a dodávám: jak to, že vaše jednání a vaše politika dala vyrůst novému hegemonovi, který bezohledně, tak jak známe historii druhé světové války a desetiletí nadvlády Moskvy, nejenom jedná na válečném poli, ale má odvahu užívat stejné propagandy, lži a mlžení!?!“

I v této vzrušené době je těžké nalézt jednotný přístup, ale Ježíšova slova: mír – šalom, mohou být jediným řešením této situace. Biblický mír – šalom, není příměřím, není cárem papíru, ale je to bolestná cesta pravdivosti, smíření a odpuštění ve spravedlnosti a myslím, že je to veliký závazek i výzva k celoevropskému, atlantickému, kroku, aby se ona předsevzetí, která nastoupila po pádu sovětské diktatury, mohla naplnit. Musí platit slova jednoho z hlavních protagonistů Visegrádu Václava Havla: „Nejsme jako oni!“ A vidíme, že právě tato těžká chvíle válečného řádění je také chvílí pravdy i spoluviny na často pletichářském politikaření místo opravdové spolupráce, hledání konsenzu a oboustranně spravedlivých řešení.

Sv. Vojtěch, náš společný patron a ochránce je právě jedinečným historickým příkladem zmíněného úsilí o nápravu. Těžce za to zaplatil on i jeho rodina. Ale jako křesťané bychom si měli uvědomit, že ne falešné nálepky tzv. hodnot, někdy i přikrývaných náboženskými frázemi, ale opravdové Kristovo a všemi akceptovatelné diktum vedoucí k řešení: „Nepřišel jsem, aby se mi sloužilo, ale abych sloužil.“ Toto diktum musí být také i pracovním heslem současných politiků a současné politiky. Služba člověku je službou Bohu a naopak.

Ovšem, služba sobě, svému já, sobeckému egu, je cestou do pekel, a to jsou plameny ukrajinských měst Charkova, Mariupoli, či města Buča. Odvážím si tvrdit, že Bůh nás varoval. O Velikonocích to byly tři roky, kdy se symbol Evropy, její kultury a civilizace, katedrála Notre-Dame, ocitla v plamenech. Ptejme se, co následovalo? Díky Bohu už tu nesedíme se zahalenými tvářemi, ale plameny na Ukrajině nám říkají, že dům hoří. Katedrálu Notre-Dame se podařilo uhasit. Modlitby, pláč, ale i obětavost pařížských hasičů ji zachránily a tak nám nezbývá než jednat jako oni. A když dojde k míru, pak bude třeba společného úsilí a bratrské jednoty k obnově. Skončím slovy básníka, proroka 20. století našeho národa, Jana Zahradníčka:

„Ó dokud oběti hoří a v otrocích prodáván Kristus,

dokud se modlám zarytě klaní a průvody svátků

radostným třepotem korouhví zemí se nerozproudily,

dokud věrnosti svíce se za okny manželství nerozsvítily,

berla tvá pastýřská těžká jak hodina vydání počtu,

prsten tvůj pastýřský těsný jak závazek nezrušitelný.

Štván z vlasti, však do vlasti volán zas rozkazem strohým,

štván k vlasti, však z vlasti zas unikáš podoben psanci,

do vlasti – z vlasti jak misky dvě na vahách osudu tvého,

a ty už jen jedinou cestu znáš uzounce příkrou tam vzhůru,

a ty už jen ovíván perutí neúprosnosti z dvou řádů,

jež na nebi planou jako ornáty krvavě rudý a bílý,

sobě řád krve a hrdinství žádáš…