Homilie arcibiskupa Jana Graubnera v Poznani

Přinášíme homilii pražského arcibiskupa Jana Graubnera, předsedy ČBK, kterou pronesl ve čtvrtek 29. června během poutní mše svaté ke cti sv. Petra a Pavla v polské Poznani.

Excelence, drazí bratři v kněžské službě, milé sestry a bratři,

slavíme vaše svaté patrony, ale nejen vaše. Dnes se slaví v Římě i po celém světě, protože slavíme ty, s nimiž je spjat počátek života církve. Oni prolili za církev svou krev; měli podíl na kalichu utrpení Páně, a stali se Božími přáteli, jak říká liturgie. Jejich utrpení připomněla obě čtení. Ale nešlo jen o utrpení. Petr se dostal do vězení a už bylo rozhodnuto o jeho popravě. Bůh ho však tentokrát zázračně vysvobodil, protože s ním měl ještě jiné plány. V druhém čtení jsme slyšeli z Pavlova dopisu z vězení úžasný projev víry, která dává klid i v očekávání smrti a naději na nebeskou odměnu. Jak veliké dílo na těch dvou mužích Bůh vykonal! Vždyť vzpomeňte, jak Petr, když se dostal do úzkých, Krista zapíral. Jak Pavel před svým obrácením pronásledoval křesťany. Bůh jim dal milost obrácení a oni pak pro něho pracovali až do posledního dechu. Bůh je v nebi oslavil a nám dal za příklad k následování.

V evangeliu jsme slyšeli o Petrově skvělém vyznání, za které dostal od Ježíše pochvalu a příslib, že na něm vybuduje svou církev. Přesto nebyl dokonalý a trojího zapření se dopustil až po tom, když přišla tvrdá zkouška. Kristus s ním má pak ještě jeden důležitý rozhovor po svém zmrtvýchvstání. Vzpomeňte, jak se Ježíš třikrát Petra ptá, jestli ho miluje víc než ostatní. Po trojím zapření dělá trojí vyznání lásky. Jako bychom měli pochopit, že každý poklesek musí být uzdraven nejen odpuštěním, ale i láskou.

Ty dva rozhovory mají cosi společného. Ježíšovi nestačí, když učedníci řeknou, co si o něm myslí druzí. On naléhá otázkou: co si myslíte vy, za koho mě máš, co pro tebe znamenám? Podobně otázku: „Miluješ mě?“ opakuje několikrát. Vyžaduje promyšlenou osobní odpověď. Tyto dva rozhovory vidím jako důležité poselství i pro nás, kteří jsme na cestě s Kristem, patříme mezi jeho učedníky a toužíme po tom, aby se Bůh projevoval i v našem životě, aby nás vedl a chránil. Chceme být zbaveni strachu ze smrti či zavržení, chceme mít v srdci pokoj a naději. Mají-li se však naše touhy a prosby naplnit, potřebujeme silný vztah osobní lásky.

Odpovězme si proto každý na Ježíšovu otázku: Co pro tebe znamenám? Kým jsem v tvém životě?  A neodpovídej slovy, která ses naučil od druhých, ale řekni s upřímností: Ty jsi můj zachránce, na tebe spoléhám, tobě důvěřuji víc než sobě. A řekni mu, jestli ho máš opravdu tak rád, že mu dáš přednost přede vším i před sebou samým.

Dnes se zdá, že v mnoha zemích Evropy se církev otřásá v základech. Prožíváme skandály, někteří lidé církev opouštějí, rodiče neumějí předat víru dětem… V krizi je ovšem nejen církev, ale celá evropská společnost, která přijímá zvrácené názory a vymírá, protože se stala obětí blahobytu, protože mnohý myslí na sebe a nedívá se dopředu.

Nebudu vyjmenovávat omyly doby, které znáte, ale chci ujistit, že svatí Petr a Pavel ukazují řešení. Žádný z nás nemusí vyřešit všechny problémy světa, které se na nás hrnou. Naprosto stačí, když každý z nás sám za sebe pravdivě vyzná své rozhodnutí dát Kristu přednost přede vším ostatním, i před sebou samým.

Pak můžeme věřit, že v jistém smyslu Bůh i na nás zbuduje svou církev. Nejsme hrdinové a asi klesneme víckrát než Petr. Mějme však odvahu za každým pokleskem znovu vyznat Kristu svou lásku, i když se budeme za svou slabost stydět. Pak jako pokorní, ale silní Boží láskou vydávejme svědectví víry, která vidí v každém člověku Krista a podle toho s ním jedná. Jak Bůh odpouští nám, tak odpouštějme i my. Jestli víra hory přenáší, odnesme jako lidé víry hory překážek, nedorozumění a urážek či lhostejnosti, které nás dělí od druhých. Nechejme v sobě milovat Ducha Svatého, který miluje každého jako první, který miluje vždycky a všechny – i ty, kteří si to nezaslouží. Chtějme dobro pro druhé stejně, jako pro sebe. Umožníme tak Bohu, aby kolem nás budovat kousek zdravé církve jako na Petrovi.

A nejen to. Přispějeme i k ozdravění světské společnosti, když se jako svědkové radostné zvěsti nebudeme podílet na šíření špatných zpráv, věčné nespokojenosti, kritiky a nenávisti, ale jako moderní misionáři budeme do hádek přinášet smíření, do konkurenčních bojů spolupráci, do soupeření o moc ochotu sloužit.

Bůh chce zachránit i dnešní svět a posílá do něj své apoštoly, nejen biskupy a kněze, osoby zasvěcené, ale všechny, kdo křtem získali účast na Kristově královském kněžství. Nejde o to, aby laici nahradili kněze, ale aby laici naplnili své poslání vyplývající ze křtu. Pak budeme mít zdravé rodiny. Když rodiny přijmou všechny počaté děti, národ nevymře. Když je dobře vychovají, budou i dobří kněží.

Svatí Petr a Pavel mají jistě radost, když je zbožně oslavujeme, ale věřím, že budou mít radost ještě větší, když se každý z nás nasadí pro život z evangelia a jeho šíření. Kéž nám k tomu pomáhají svou přímluvou.