Homilie arcibiskupa Jana Graubnera k výročí úmrtí Karla IV.

Přinášíme kázání pražského arcibiskupa Mons. Jana Graubnera, které pronesl v úterý 29. listopadu během requiem za Karla IV. na Karlštejně.

Magnificence, spectabiles, honorabiles, vážení hosté, televizní diváci, sestry a bratři,

tuto bohoslužbu slavíme jako projev vděčnosti českému králi a římskému císaři Karlu IV. za jeho bohatý odkaz nejen našemu národu. Mohli bychom dlouze hovořit o mnoha oblastech Karlova odkazu, ale vzhledem k přítomnosti představitelů vysokých škol vzpomeňme především na založení nejstarší univerzity v naší zemi. Nejvýznamnějšímu vládci našich dějin velmi záleželo na formaci dalších generací. Na formaci nejen vědecké, ale i duchovní, protože k zralé moudrosti počítal i život v hlubokém přátelství s Bohem a umění dobře umřít. On nemyslel jen na další staletí, ale na celou věčnost. Moudrý a vzdělaný vládce, jehož obdivujeme i po staletích, věděl, že bude stát před soudem spravedlivého Boha, a proto pokorně prosil, aby mu všechny generace vyprošovaly odpuštění a Boží milosrdenství. Jsme zde tedy i proto, abychom dnes plnili jeho přání.

Univerzity mají svůj kořen ve středověku. Pro některé je možná překvapením, ale univerzitní systém vytvořila církev, když se snažila uchovat a kultivovat vědění. Univerzity v Paříži a Boloni začaly jako katedrální školy, v Oxfordu a Cambridgi vznikly jako neformální setkávání učitelů a studentů. Univerzitní formu získaly v druhé polovině 12. století. Do reformace vzniklo 81 univerzit, z nichž 33 založil papež, 15 králové, 22 obojí. Tituly z papežských univerzit byly uznávány v celém křesťanském světě, z královských jen v místním království.

Studium bylo postaveno na přednáškách a disputacích. Studenti diskutovali, argumentovali pro a proti, mistr nakonec rozhodl nebo rozřešil problém. Když byl student schopen otázku rozhodnout, získal titul bakaláře a mohl pokračovat v magisterském studiu na kterékoliv univerzitě. Jen naše neznalost může omlouvat řeči o temném středověku, který dal moderní době univerzity. Papežské buly zaručovaly nejen akademické svobody, ale třeba i právo vstoupit do stávky, když se s členy špatně zacházelo. Objev středověkého systému vzdělávání a podpory vědecké práce je snad možné srovnat jen se současnou možností globálních informačních systémů.

Mnozí máme v paměti setkání papeže Benedikta XVI. s českým akademickým světem. Já bych rád připomenul řeč papeže Františka na univerzitě v Sardinii, která mě před časem zaujala. Tam ukázal nejen na úkol vědeckého bádání a výuky na univerzitě. Mluvil o evropské situaci rozčarování způsobené krizí, která není jen ekonomická a ekologická, ale i vychovatelská a mravní, lidská. Připomíná, že čínština vyjadřuje pojem krize dvěma znaky. Jeden znamená nebezpečí a druhý příležitost. Varuje před rezignací či apokalyptickým viděním, hledáním ostrůvků bezstarostného klidu, uzavřeného individualismu a paralyzování inteligence a vůle. Volá k hledání a nalézání stezek naděje, které otevřou naší společnosti nové horizonty. Tady vidí roli univerzity jako místa vypracování a předávání vědění, formace k moudrosti v tom nejhlubším slova smyslu a integrální výchovy člověka.

Univerzita musí být místem rozlišování, které není slepé, ale uskutečňuje se na základě etických a duchovních kritérií, zahrnuje otázku po dobru, odkaz na hodnoty vlastní vizi lidské osoby ve všech jejích rozměrech, zejména v duchovním a transcendentním.  Univerzita jako místo moudrosti má při formaci k rozlišování živit naději.

Vyzývá k budování kultury spřízněnosti a sblížení. Izolace a uzavřenost do sebe nebo do svých zájmů není nikdy cestou naděje a obnovy. Tou je blízkost a kultura setkání. Nikoli kultura střetu, ale setkání a dialogu, který neklade rozdíly a pluralismy nekriticky na stejnou rovinu, což je jedno z rizik globalizace, ale ani je nevyhrocuje, nýbrž otevírá ke konstruktivní konfrontaci. Znamená to chápat a oceňovat bohatství druhého, brát je v úvahu jako faktor růstu. Nemějte strach z diskuse na všech úrovních, říká, nebojte se otevřít také horizontům transcendence, setkání s Kristem či prohloubení vztahu k němu. Víra nikdy neredukuje prostor rozumu, ale otevírá jej k integrální vizi člověka a reality, a brání před nebezpečím redukce člověka na pouhý „lidský materiál“.

Žádá, aby univerzita formovala k solidárnosti. Bez solidarity nemá budoucnost žádná společnost. Solidarita je způsob vytváření dějin, vitální prostor, ve kterém konflikty, napětí a protivy dospívají k harmonii, která plodí život. Nám křesťanům sama víra dává pevnou naději, která podněcuje k rozlišování reality a k životu ve spřízněnosti a solidaritě, protože sám Bůh vstoupil do našich dějin, v Ježíši se stal člověkem, ponořil se do naší slabosti, stal se nám všem bližním, prokázal konkrétní solidaritu, zvláště nejchudším a nejpotřebnějším a otevřel nám nekonečný a bezpečný horizont naděje.

Povzbuzeni myšlenkami papeže Františka děkujme Bohu za vše, co se podařilo v dějinách Karlovy univerzity a dalších vysokých škol, ale prosme taky o dary Ducha, zvláště dar moudrosti a rozumu pro všechny členy našich akademických obcí. Kéž se jim daří při hledání Pravdy i formaci skutečně kvalitních osobností, jaké potřebuje naše společnost, aby se do budoucnosti mohla dívat s většími nadějemi. Věřím, že Karel IV. by z toho měl radost.